1 C 86/2026

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Vyskočilovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 37 980,55 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35 080,55 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 35 080,55 Kč od 23. 6. 2026 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 2 900 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení vzniklým zákonnou sazbou ročně ve výši 2 066,52 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 37 980,55 Kč od 25. 5. 2025 do 22. 6. 2026 a z částky 2 900 Kč od 23. 6. 2026 do zaplacení, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 35 080,55 Kč od 26. 11. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6 760,52 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně tituly před jménem jméno právního zástupce, tituly za jménem, advokáta.

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu dne datum žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 37 980,55 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobce, právnická osoba. (dříve pod názvem právnická osoba.), se sídlem adresa, IČ: IČO (dále jen „Banka“), a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o bankovních produktech a službách, v jejímž rámci si mluvní strany sjednaly vedení běžného účtu pro žalovaného a následně také poskytování kontokorentního úvěru typ půjčky k tomuto běžnému účtu. Součástí smlouvy strany učinily všeobecné podmínky a produktové podmínky spotřebitelského splátkového revolvingového úvěru a sazebník s úrokovým lístkem. Na základě ujednání v čl. II. smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému úvěrový rámec do výše 28 000 Kč. Žalovaný porušil závazky ze smlouvy zejména tím, že překročil povolený úvěrový limit, čímž vznikl nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu. Banka proto využila svého práva a zrušila žalovanému poskytování kontokorentního úvěru typ půjčky a debetní zůstatek z běžného účtu ve výši 35 080,55 Kč převedla dne datum na nově otevřený úvěrový účet č. č. účtu. Po převedení debetního zůstatku ve výši 35 080,55 Kč na zvláštní úvěrový účet Banka žalovanému umožnila jeho splácení ve splátkách. Žalovaný byl dle ujednání ve smlouvě ve spojení s podmínkami povinen hradit z převedeného debetního zůstatku úrok a platit poplatky za vedení úvěrového účtu ve výši dle sazebníku banky. Dlužná částka však nebyla ze strany žalovaného řádně a včas splácena. Banka proto využila svého práva a v souladu se smlouvou a podmínkami celou dlužnou částku dopisem ze dne 25.11.2024 zesplatnila ke dni 25.11.2024 a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 38 172,82 Kč. Pohledávka však nebyla ze strany žalovaného řádně a včas uhrazena. Dlužná jistina se proto dále úročila úrokem s úrokovou sazbou pro nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu 12,75 % ročně dle úrokového lístku banky platného ke dni zesplatnění. Pohledávka za žalovaným vyplývající z výše uvedené Smlouvy vč. příslušenství a všech práv a povinností s pohledávkou spojenými byla ze strany banky postoupena žalobci na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, a to s účinností ke dni datum. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 06.06.2025. Žalovaný byl současně vyzván k její úhradě žalobkyni jako novému věřiteli. Dlužná částka na úvěrovém účtu byla ke dni postoupení vyčíslena na 40 047,07 Kč. Kromě toho podáním ze dne 24. 11. 2025 doplnila žalobkyně tvrzení o posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, kdy při stanovení příjmu vycházela z toho, že žalovaný byl zaměstnán s příjmem ve výši hodnota Kč u společnosti právnická osoba., bydlel u rodičů, byl svobodný a neměl žádnou vyživovací povinnost. Vůči bance neměl žalovaný v době podání žádosti o úvěr žádné závazky a rovněž tak neměl ani závazky k jiným subjektům, což banka zjistila z externích zdrojů. Podíl na nákladech bydlení byl 98,56 %. Stanovila tak příjem žalovaného ve výši 21 605,22 Kč. Pokud jde o výdaje žalovaného bylo vycházeno z jeho informací a dále z normativních nákladů na bydlení dle § 26 zák. č. 117/1995 Sb. /výdaje na bydlení vydané právnická osoba/ a životního minima. Na základě vyhodnocení těchto údajů a ostatních deklarovaných výdajů bylo žádosti o úvěr vyhověno. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 35 080,55 Kč; poplatků a smluvní pokuty ve výši 2 900 Kč; kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 2 066,52 Kč, úroků z úvěru ve výši 12,75% p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 35 080,55 Kč od 26.11.2024 do zaplacení, úroků z prodlení v zákonné výši 12,75% p.a. z dlužné částky ve výši 37 980,55 Kč, sestávající se z dlužné jistiny úvěru ve výši 35 080,55 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 2 900 Kč, od 25. 5. 2025 do zaplacení. V podání ze dne 11. 12. 2025 uvedla žalobkyně, že žalovaný za dobu trvání smlouvy čerpal částku 646 156,30 Kč a uhradil částku 591 985,47 Kč, přičemž součástí vyčerpané částky jsou i účtované poplatky a úroky. Žalovaný pohledávky neuhradil ani na základě předžalobní výzvy zástupce žalobkyně.

2. Žalobkyně doložila svoji aktivní legitimaci v řízení smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum, kterou uzavřela s původním věřitelem společností právnická osoba. jako postupitelem, potvrzením o úplatě ze dne datum, seznamem postoupených pohledávek a oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky včetně podacího lístku.

3. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného, který se k jednání bez omluvy nedostavil. Zástupce žalobkyně se k jednání dostavil a navrhl, aby ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. Pro jeho vydání však nebyly splněny podmínky, proto soud tomuto návrhu nevyhověl.

4. Ze smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne datum soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně právnická osoba. se zavázal poskytovat žalovanému bankovní produkty a služby, zejména vést pro něho běžný účet a poskytnout mu spotřebitelský kontokorentní úvěr typ půjčky s povolením debetního zůstatku běžného účtu do výše povoleného limitu za podmínky dodržení měsíčního kreditního příjmu a kreditního období na běžném účtu. Dle dispozic ke smlouvě ze dne datum vedla banka pro žalovaného účet č. č. účtu a výše povoleného limitu úvěru typ půjčky k tomuto účtu činila 28 000 Kč. Minimální kreditní příjem činil 50 % povoleného limitu a úroková sazba 21,99 % p.a. k účtu byla vydána žalovanému debetní karta. Poplatek za čerpání typ půjčky činil 29 Kč. Dopisem ze dne datum oznámila banka žalovanému že úvěr zesplatňuje ke dni datum a vyzvala žalovaného k zaplacení částky 38 172,82 Kč. Z výpisů z účtu žalovaného č. č. účtu doloženo čerpání typ půjčky žalovaným. Z žádosti žalovaného o úvěr ze dne datum soud zjistil, že žalovaný byl v době žádosti zaměstnán s příjmem hodnota Kč u společnost právnická osoba. a požadoval úvěrový rámec 30 000 Kč. Uvedl, že nemá žádné srážky ze mzdy ani jiné měsíční splátky a nemá žádnou vyživovací povinnost. Z vyjádření právního předchůdce žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývá, že při přezkumu úvěruschopnosti žalovaného bylo vycházeno z údajů, které žalovaný uvedl o svých příjmech a výdajích a od jeho příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Na základě tohoto postupu dospěla banka k závěru, že je možno úvěr poskytnout. Tyto informace byly ověřovány z pohybů na účtu žalovaného, který právní předchůdce pro žalovaného vedl. Dopisem ze dne 25. 88. 2025 byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně.

5. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla v souladu s ustanovením § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny též v zákoně č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní věřitel před uzavřením smlouvy prověřoval úvěruschopnost žalovaného, avšak z předložených listin a vyjádření je patrno, že toto prověření bylo spíše formální. Pokud jde o příjem žalovaného poskytovatel úvěru vycházel z údajů žalovaného, které měl možnost ověřit z pohybů na bankovním účtu, avšak pokud jde o výdaje nevěnoval skutečným výdajům žalovaného pozornost a vycházel z údajů statistiky. V řízení nebyly předložený žádné doklady, z nichž by bylo možno ověřit údaje, z kterých předchůdce žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházel. Dle ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Dle ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Žalobkyně ani po poučení dle ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. nedoplnila tvrzení a neoznačila důkazy o tom, jak její právní předchůdkyně zjišťovala a jaké zjistila informace ohledně schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a jak zkoumala a ověřovala příjmy a výdaje žalovaného a jaké konkrétní informace zjistila a soud proto uzavřel, že žalobkyně v tomto směru neunesla své břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Pokud původní věřitel nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet, je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku). Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpal. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. V daném případě z tvrzení žalobkyně i listinných důkazů vyplynulo, že za dobu trvání typ půjčky žalovaný čerpal částku 646 156,30 Kč a uhradil částku 591 985,47 Kč, kdy čerpaná částka zahrnuje i účtované poplatky a úroky. Nesplacená jistina úvěru činí 35 080,55 Kč. Vzhledem k tomu, soud žalobě vyhověl v rozsahu jistiny nesplaceného úvěru tj. co do částky 35 080,55 Kč, když v tomto rozsahu shledal soud na straně žalovaného bezdůvodné obohacení. Úroky z prodlení soud přiznal od 23. 6. 2026 ve vazbě na doručení žaloby soudem, když v řízení nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by žalovaný byl vyzýván před podáním žaloby k vydání bezdůvodného obohacení. Nárok na zákonný úrok z prodlení má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.

6. Soud lhůtu k plnění určil dle ustanovení § 160 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.

7. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v této věci činí 7978,90 Kč. Účelně vynaložené náklady žalobkyně spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1 520 Kč; odměně za právní zastoupení a náhradě režijních výloh právního zástupce žalobkyně za 4 úkony právní služby z tarifní hodnoty 35 080,55 Kč, kdy za úkony uskutečněné do podání žaloby soud v souladu s ust. § 14b) vyhl. 177/1996 Sb. přiznal žalobkyni za úkony právní služby spočívající v v převzetí zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a) vyhl. 177/1996 Sb), předžalobní výzvě se základním skutkovým a právním rozborem (§ 11 odst. 1 písm. d) vyhl. 177/1996 Sb.), sepsání žaloby ( § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. 177/1996 Sb.) 3 x 700 Kč a k těmto úkonům příslušející 3 režijní paušály po 100 Kč a za zastupování při jednání datum (ust. § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb.) odměnu ve výši 2 540 Kč a k tomu příslušející režijní paušál ve výši 450 Kč. Žalobkyni rovněž náleží náhrada 21 % DPH ve výši 1 068,90 Kč, neboť její právní zástupce doložil, že je plátcem DPH. Při určení úspěchu a neúspěchu soud vycházel z toho, že celkově byla požadována částka ve výši 37 980 Kč, přičemž žalobkyně byla úspěšná pro částku 35 080 Kč a vznikl jí proto nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 84,73 % účelně vynaložených nákladů v částce 6 760,52 Kč. Účelně vynaložený náklad řízení soud neshledal v podáních zástupce žalobkyně, kterými byla žaloba doplňována ze dne 24. 11. 2025 a 11. 12. 2025, když z jejich obsahu vyplývá, že doplňovaná tvrzení byla žalobkyni známa již při podání žaloby a nic jí tak nebránilo tato učinit její součástí. Žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Lounech do 15ti dnů od doručení písemného vyhotovení. Nebudou-li povinnosti stanovené tímto rozhodnutím plněny řádně a včas, může oprávněná osoba po právní moci rozhodnutí podat návrh na soudní výkon rozhodnutí podle části šesté o. s. ř. nebo návrh na exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.