1 C 97/2022

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Vyskočilovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 51 493,36 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 47 145,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 47 145,35 Kč od 26. 2. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 4 348,01 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 870,04 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 705,04 Kč, úroku ve výši 17,4 % ročně z částky 49 393,36 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ročně z částky 51 493,36 Kč od 21. 11. 2020 do 25. 2. 2021 a z částky 4 348,01 Kč od 26. 2. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2282,56 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [titul] [jméno] [příjmení] [titul] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně podala u soudu dne [datum] žalobu, kterou se po žalovaném domáhá zaplacení částky 51 493,36 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že společnost [právnická osoba], [IČO] dne [datum] uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl poskytnut žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Pohledávka z uzavřené smlouvy byla žalobkyni postoupené postupní smlouvou ze dne [datum] s účinností ke dni [datum] původním věřitelem. Před uzavřením smlouvy posoudil právní předchůdce žalobkyně schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr na základě informací získaných od žalovaného ohledně jeho rodinných, majetkových, pracovních poměrů. Tyto prověřil standardními schvalovacími postupy s využitím interních a externích datových zdrojů., přičemž bral v úvahu míru úvěrového zatížení žalovaného, jeho příjmy i výdaje a nahlížel do externích úvěrových registrů. Žalovaný deklaroval čistý měsíční příjem 21 066 Kč, celkový příjem domácnosti 65 000 Kč a z interních zdrojů bylo zjištěno, že žalovaný hradil další závazky vůči bance měsíčními splátkami ve výši 7 250,39 Kč a závazky externí splátkami ve výši 1 638 Kč. Výdaje byly odhadnuty na základě historických dat z ČSÚ. Na základě toho uzavřel právní předchůdce žalobkyně, že nejsou pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Ke dni [datum], byl úvěr zesplatněn, neboť žalovaný splátky sjednané ve smlouvě řádně a včas nehradil, když uhradil pouze částku 2 854,45 Kč. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení nesplacené jistiny ve výši 49 393,36 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 2 100 Kč, kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 3 705,04 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 870,44 Kč a uplatnila též nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 51 493,36 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení a úroku ve výši 17,40 % z částky 49 393,36 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení.

2. Soud ve věci nařídil jednání na den [datum]. K tomuto jednání se dostavil právní zástupce žalobce. Žalovaný se bez omluvy nedostavil, ač mu bylo předvolání k jednání doručeno do vlastních rukou dne 14. 6. 2022 uložením. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z listinných důkazů tvořících obsah spisu.

3. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum], připojeného sazebníku poplatků a všeobecných produktových podmínek právního předchůdce žalobkyně, soud zjistil, že smlouvou ze dne [datum] se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr o ve výši 50 000 Kč, který bylo možno čerpat počínaje dnem [datum]. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a náklady na jeho poskytnutí zahrnující sjednaný úrok zaplatit ve splátkách po 1 123,50 Kč počínaje dnem [datum]. Úroková sazba dle smlouvy činila 17,40 % p.a. Celkem byl smlouvou žalovaný zavázán k zaplacení částky 84 428 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu žalovaného č.ú. [bankovní účet] ze dne [datum] vzal soud za prokázané, že žalovaný čerpal z úvěru částku 50 000 Kč dne [datum]. Výpisy z tohoto účtu za dobu od [datum] do [datum] a platební historií tohoto účtu bylo prokázáno, že žalovaný zaplatil částku 2 854,65 Kč. Úvěr byl zesplatněn oznámením právního předchůdce žalobkyně ze dne [datum]. Z vyjádření původního věřitele ze dne 13. 5. 2022 soud zjistil, že úvěruschopností žalovaného se původní věřitel zabýval tak, že informace poskytnuté žalovaným v žádosti o úvěr ověřil v interních a externích databázích, zejména bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku, databázi MVČR. Od příjmů uváděných žalovaným byly odečteny splátkové výdaje, podíl na výdajích na bydlení, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Současně se uvádí, že při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima klienta dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zák. č. 117/1995 Sb. Z přiloženého přehledu výdajů a příjmů žalovaného vyplývá, že příjem žalovaného 21 066 Kč byl ověřen z běžného účtu žalovaného vedeného u úvěrujícího, uvažováno bylo s čistým příjmem domácnosti 65 000 Kč, s tím, že jde o svobodnou osobu, bydlící ve vlastním domě /bytě s podílem na nákladech na bydlení ve výši 32,41 %. Přihlíženo bylo k interním splátkám úvěrů ve výši 7 250,39 Kč a externím splátkám úvěrů 1 638 Kč. Ostatní výdaje byly deklarovány jako nulové. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z [datum], potvrzení o zaplacení úplaty a seznamu postoupených pohledávek soud vzal za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalovanému. Dopisem ze dne 10. 2. 2021 byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem právního předchůdce žalobkyně.

4. Soud shledal, že v posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru upravená ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplývá, že poskytovatel úvěru prověřoval úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, zejména pokud jde o výdaje žalovaného. Banka jako poskytovatel úvěru vycházela z předpokládaných výdajů, faktické výdaje žalovaného nezohlednila, a to za situace, kdy jí bylo známo, že žalovaný se potýká s více závazky a to jak závazky u poskytovatele úvěru tak i závazky externími. Poskytovatel úvěru dle závěru soudu dostatečně nezohlednil předchozí vysoké zadlužení žalovaného, o kterém svědčí jak výše splátek, k nimž byl žalovaný zavázán již v době poskytnutí úvěru, tak i skutečnosti zjištěné z návrhů podaných žalobkyní v řízeních vedených u zdejšího soudu, vyplynulo, že žalovaný v době poskytnutí předmětného úvěru již byl zavázán hradit poskytovateli úvěru pohledávky z jiných smluv, konkrétně částku 210 000 Kč (smlouva z [datum]), částku 90 000 Kč (smlouva z [datum]) a částku 50 000 Kč (smlouva z [datum]). Pohledávky z těchto smluv jsou v současné době vymáhány u zdejšího soudu v řízeních vedených pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovanému ve smlouvě uvedená finanční hotovost byla poskytnuta. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 50 000 Kč a zaplatil celkem částku 2 854,65 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 47 145,35 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I. a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění dle výzvy právního zástupce žalobkyně. Podle ust. § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. Podacím lístkem bylo prokázáno, že výzva právního zástupce žalobkyně byla odeslána dne [datum]. Má se za to, že doručena byla [datum], přičemž lhůta k plnění byla v této výzvě stanovena do [datum]. Lze tak uzavřít, že ke dni 26. 2. 2021 byl žalovaný s plněním v prodlení. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.

5. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při posuzování úspěchu a neúspěchu soud přihlíží k požadovanému příslušenství. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši úroku z prodlení požadovaného účastníkem„ do zaplacení“ ve výši stanovené ke dni vyhlášení svého rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení částky 88 042 Kč (s přihlédnutím k úroku a úroku z prodlení) a přiznáno jí bylo 52 526 Kč (s přihlédnutím k úroku z prodlení v zákonné výši k 15. 7. 2022). Žalobkyni tak vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 27,65 % účelně vynaložených nákladů. Plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v této věci činí 8255,20 Kč. Účelně vynaložené náklady žalobkyně spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2 060 Kč; odměně za právní zastoupení a náhradě režijních výloh v částce 5 120 Kč za úkony právní služby spočívající v převzetí zastoupení, předžalobní výzvě se základním skutkovým a právním rozborem, sepsání žaloby a zastoupení při jednání dne [datum], dle s ust. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. a) d), g) vyhl. 177/1996 Sb., kdy za zastupování při jednání náleží žalobkyni náhrada za 1 úkon právní služby 3 020 Kč z tarifní hodnoty 47 145,35 Kč a k tomuto úkonu příslušející režijní paušál ve výši 300 Kč. Za úkony uskutečněné do podání žaloby v souladu s ustanovením § 14b) odst. 1, písm. a/, b/, c/ bod 2, odst. 5 písm. a/, b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. náleží žalobkyni náhrada za 3 úkony právní služby po 500 Kč, 3 režijní paušály po 100 Kč. Na DPH žalobkyni náleží částka 1 075,20 Kč, když její právní zástupce doložil, že je plátcem DPH. Při stanovení náhrady nákladů řízení za dobu do konání prvního jednání ve věci postupoval soud dle ust. § 14b vyhl. 177/1996 Sb., když jsou splněny podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení, neboť se jedná o řízení zahájené návrhem podaným na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení je peněžité plnění, přičemž tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. Účelně vynaložený náklad řízení vynaložený k hájení či uplatnění práva pak nelze spatřovat v dalším podání žalobkyně uskutečněném po podání žaloby [datum], když skutečnosti, v nich uvedené byly žalobkyni známy již při zahájení řízení a nic jí nebránilo učinit je součástí návrhu. Vzhledem k částečnému neúspěchu žalobkyně náleží žalobkyni náhrada nákladů řízení v rozsahu 27,65 % nákladů řízení v částce 2282,56 Kč.

6. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. určil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění, s tím, že žalovaný je podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně.