13 C 71/2024

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudkyní Mgr. Jitkou Svobodovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 21 815 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 275 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 9 275 Kč od 8. 6. 2025 do zaplacení, to vše ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 12 540 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 19 369,86 Kč, s úrokem z prodlení ve výší 7,75 % ročně z částky 21 815 Kč od 28. 9. 2023 do 7. 6. 2025 s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 12 540 Kč od 8. 6. 2025 do zaplacením zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně podala proti žalovanému návrh na zaplacení částky 21 815 Kč s příslušenstvím s tím, že právnická osoba, IČO IČO (dále také jako „právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru č. hodnota (dále také jako „Smlouva“). Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne datum částku 15 000 Kč, a to v hotovosti, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Ve smlouvě se žalovaný zavázal vrátit společnosti částku 15 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 12 540 Kč, celkem částku 27 540 Kč, v 60 týdenních splátkách po 465 Kč. Na svůj dluh žalovaný zaplatil částku 5 725 Kč. Poslední splátka byla uhrazena dne datum. Vzhledem k tomu, že se poté žalovaný dostal do prodlení se splácením úvěru, právnímu předchůdci žalobkyně dle smluvních podmínek vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která ke dni datum činila na dlužném úvěru částku ve výši 11 881,81 Kč a na dlužném souhrnném poplatku částku ve výši 9 933,19 Kč, celkem 21 815 Kč. Žalobkyně se svým právním předchůdcem uzavřela dne datum s účinností od datum, smlouvu o postoupení pohledávek, kde mezi jinými byla postoupena i pohledávka za žalovaným. Tato skutečnost byla oznámena žalovanému doporučeným dopisem ze dne datum. Z tohoto důvodu žalobkyně požaduje zaplatit částku 21 815 Kč s úrokem z prodlení kapitalizovaným částkou 19 639,86 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 21 815 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku ze dne datum, ani na tuto nijak nereagoval, proto se žalobkyně se svým nárokem obrátila k soudu.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

3. Z listiny označené jako smlouva o půjčce datované dne datum bylo zjištěno, že smlouva je podepsaná žalovaným, výše požadovaného úvěru činila 15 000 Kč, souhrnný poplatek činil 12 520 Kč a žalovaný se zavázal splácet celkovou částku 27 540 Kč v hotovosti v 58týdenních splátkách po 465 Kč a 59. splátce po 105 Kč. Dále bylo zjištěno, že součástí Smlouvy jsou smluvní podmínky, z nichž vyplývá, že RPSN u půjčky, která je splácena v období 60 týdnu, činí 224,28 %.

4. Z listiny označené jako zákaznická karta datované dne datum bylo zjištěno, že v době uzavření Smlouvy žalovaný žil s rodiči, byl nezaměstnaný, pobíral státní podporu částka, jeho další výdaje bez bližšího určení činily částka a spolu s dalšími příjmy domácnosti měl žalovaný k dispozici použitelný příjem částka. Bylo zjištěno, že výdaje žalovaného byly ohodnoceny částkou částka, z čehož částka tvoří nájem, částka telefonní služby a výdaje na domácnost částka.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba, IČO IČO, a žalobkyní, soud zjistil, že mezi jinými byla postoupena i pohledávka za žalovaným. Z přiloženého oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum bylo zjištěno, že tímto byl žalovaný informován o postoupení pohledávky a z přiložené podacího lístku se podává, že žalobkyně odeslala žalovanému dne datum poštovní zásilku.

6. Z listiny označené jako výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě datované dne datum bylo zjištěno, že se jedná o výzvu k plnění podle §142 o. s. ř. a z přiloženého podacího lístku bylo zjištěno, že žalobkyně žalované odeslala poštovní zásilku dne datum.

7. Z tabulky uhrazených plateb bylo zjištěno, že žalovaný v období od datum do datum uhradil celkem hodnota Kč, zůstatek ke dni datum, tj. ke dni postoupení pohledávky za žalovaným činila jistina 11 881,81 Kč, souhrnný poplatek 9 933,19, tj. celkem 21 815 Kč.

8. Soud vyzval žalobkyni k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že povinnost věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla do českého právního řádu zavedena teprve zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru o změně některých zákonů, účinným od 1. 1. 2011, kde byla tato povinnost nově zakotvena v § 9. Dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2010, tj. dle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, věřitelé nebyli povinni před poskytnutím úvěru tzv. úvěruschopnost spotřebitelů posuzovat. Žalobkyně se k jednání dne datum nedostavila, soud žalobkyni tedy nemohl vyzvat ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a důkazů k prokázání skutečnosti, že byla mezi účastníky platně uzavřena smlouva o úvěru.

9. Z provedených důkazů pak bylo po skutkové stránce prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně předal dne datum žalovanému částku 15 000 Kč v hotovosti a žalovaný na tuto uhradil 5 725 Kč. Naopak dle názoru soudu však nebylo prokázáno, že by mezi právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba, IČO IČO, a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, když soud tuto smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou z důvodu řádného neprozkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy.

10. Jelikož se žalobkyně po žalovaném domáhala nároku z porušení smlouvy uzavřené v roce 2010, aplikoval soud na daný případ v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále již jen „o. z.“), ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále již jen „obch. zák.“) a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále již jen „obč. zák.“).

11. Podle § 497 obch. zák. se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. V době podpisu Smlouvy se pravidla pro poskytování spotřebitelských úvěrů řídila ustanoveními zák. č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Jak uvedla žalobkyně, citovaná zákonná úprava výslovně neupravuje povinnost věřitele před poskytnutím úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Nicméně je třeba zdůraznit, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud má za to, že právě i za účinnosti zák. č. 321/2001 Sb., byl poskytovatel úvěru povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, a to v souladu s principy odborné péče, dobré víry a ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany; opomenutí této povinnosti může vést k absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.). Současně soud upozorňuje na to, že v době uzavření Smlouvy již byla účinná směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES, kdy právě od účinnosti této směrnice byl v rámci Evropské unie kladen důraz na povinnost věřitele ověřit úvěruschopnost spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora EU ve věci C755/22). Ostatně také Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dospěl k závěru, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018)Anonymizováno 13. V projednávaném případě žalovaný při sjednání Smlouvy uvedl v tzv. „zákaznické kartě“, že je žije upřesnění, je upřesnění, pobírá upřesnění, k tomu měl předložil upřesnění, nájemní smlouvu a SIPO, tyto dokumenty však žalobkyně k žalobě nepřipojila. Dále žalovaný prohlásil, že nemá půjčku u jiné společnosti, jako měsíční příjmy uvedl upřesnění, uvedl, že má jiné příjmy částka a společně s dalšími příjmy domácnosti činí celkem příjem domácnosti částka. Jako své výdaje uvedl nájemné ve výši částka, telefon částka a výdaje domácnosti částka, celkem odhadované měsíční výdaje měly činit částka. S ohledem na tyto informace dospěl právní předchůdce žalobkyně k názoru, že je žalovaný schopen splácet úvěr ve výši částka s týdenní splátkou ve výši částka. Je tedy zjevné, že byť povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele nebyla výslovně upravena, právní předchůdce žalobkyně shromáždil o žalovaném informace směřující právě k její posouzení. Pokud jde o výdaje žalovaného vyplývá ze zákaznické karty, že právní předchůdce žalobkyně měl ověřit dokumenty žalovaného, a to občanský průkaz, výměr podpory a nájemní smlouvu, další skutečné výdaje žalovaného nezjišťoval, tyto pravděpodobně dále neposoudil.

14. Vzhledem k uvedenému soudu nezbylo než uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudil s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015), a proto soud na uzavřenou smlouvu o úvěru nahlíž jako na absolutně neplatnou.

15. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 451 obč. zák.) Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán. V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od obohacení žalovaného, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde, tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího lístku se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného, ale ostatně ani to, že by obsahem zasílané zásilky byla výzva k plnění. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 6. 6. 2025 (kdy byla žalovanému doručena žaloba spolu s výzvou, aby se k ní vyjádřil), následující den, to je 7. 6. 2025, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 8. 6. 2025 do prodlení.

16. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 275 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 9 275 Kč od 8. 6. 2025 do zaplacení, když jejich výše je stanovena v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. v platném znění.

17. Ohledně částky 12 540 Kč s úrokem z prodlení kapitalizovaným částkou 19 639,86 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 21 815 Kč od 28. 9. 2023 do 7. 6. 2025 a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 12 540 Kč od 8. 6. 2025 do zaplacení byl návrh žalobkyně jako nedůvodný zamítnut.

18. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Lounech. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o. s. ř.).