13 C 74/2022

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudkyní Mgr. Jitkou Svobodovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 36 480 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 000 Kč od 21. 2. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do zaplacení 6 480 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 875,33 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě uvedené smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr v původní výši 10 000 Kč, žalovaný následně využil svého práva na navýšení úvěru a načerpal úvěr v celkové výši 30 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit nejpozději dne [datum] spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 480 Kč, žalovaný do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžité prostředky nevrátil. Žalovaná částka se tak sestává z jistiny ve výši 30 000 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 480 Kč, to vše spolu s příslušenstvím v pohodě zákonného úroku z prodlení od následujícího dne po datu splatnosti úvěru. Žalobou uplatněný nárok pak byl postoupen žalobkyni.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

3. Z předložených listin nazvaných smlouva o úvěru [číslo] soud zjistil, že první je datovaná dnem [datum], obsahuje ujednání o tom, že společnost [právnická osoba] poskytne žalovanému 10 000 Kč a žalovaný vrátí 12 300 Kč. Druhá smlouva byla datována [datum] obsahuje ujednání o tom, že společnost [právnická osoba] poskytne žalovanému 25 000 Kč a žalovaný vrátí 30 690 Kč Třetí smlouva byla datovaná dne [datum] a obsahuje ujednání o tom, že společnost [právnická osoba] poskytne žalovanému 30 000 Kč a žalovaný vrátí 36 480 Kč Ani jedna ze smluv však neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis žalovaného.

4. Z jednotlivých výpisů z účtu soud zjistil, že dne [datum] žalovaný zaplatil na bankovní účet [číslo] z účtu č. [bankovní účet] částku 0,1 Kč [právnická osoba] pak žalovanému na uvedený účet poskytla dne [datum] částku 10 000 Kč, dne [datum] částku 10 000 Kč a 5 000 Kč a dne [datum] částku 5 000 Kč.

5. Z listiny označené jako Smlouva o postoupení pohledávek soud zjistil, že dne 29. 3. 2021 společnost [právnická osoba] žalobkyni postoupila soubor pohledávek, mezi nimiž je označena také pohledávka za žalovaným. Z dopisu ze dne 14. 1. 2022 a přiloženého podacího archu soud zjistil, že žalovaný byl o postoupení žalobou uplatněného nároku vyrozuměn.

6. Z předžalobní upomínky soud zjistil, že tímto dopisem ze dne 14. 1. 2022 zástupce žalobkyně žalovaného vyzývá k úhradě dluhu ze smlouvy [číslo] v celkové výši 49 422 Kč s tím, že pokud tak neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího archu se podává, že tento dopis měl být žalovanému odeslán dne 14. 1. 2022.

7. Ze zprávy [banka] [anonymizována dvě slova], ze dne 21. 11. 2022 soud zjistil, že jediným disponentem osobního účtu č. [bankovní účet] je žalovaný.

8. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: [právnická osoba] (a nyní i žalobkyně) disponovala osobními údaji žalovaného, tedy jménem, bydlištěm, rodným číslem a číslem jeho účtu. Dne [datum] žalovaný zaplatil společnosti [právnická osoba] z účtu č. [bankovní účet] částku 0,1 Kč a tato společnost pak žalovanému na uvedený účet poskytla dne [datum] částku 10 000 Kč, dne [datum] částku 10 000 Kč a 5 000 Kč a dne [datum] částku 5 000 Kč. Žalobou uplatněný nárok byl postoupen žalobkyni, přičemž žalovaný byl o této skutečnosti vyrozuměn.

9. Ohledně tvrzeného uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (prostřednictvím internetu), ohledně upomínání a ohledně doručení předžalobní upomínky pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní (§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. Žalobkyně se omezila na předložení smluv o úvěru, avšak ani jedna z uvedených listin neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou právní předchůdkyně žalobkyně komunikovala, je právě žalovaný v této věci. K předžalobní upomínce je pak nutno dodat, že tuto sice žalobkyně k žalobě připojila, avšak nepřiložila žádný doklad o jejím doručení žalovanému. Závěr, že se tato listina dostala do sféry dispozice žalovaného z předloženého podacího archu přijmout nelze.

10. I pokud by v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku skutečně jednala se žalovaným (což prokázáno nebylo), bylo by nutno na projednávaný případ aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

11. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o.z. a § 562 odst. 1, 2 o.z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně právní předchůdkyně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o.z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měly být poskytnuté peněžní prostředky vráceny jednorázově, nikoli tedy ve splátkách a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. V dané věci by naopak nedostatek písemné formy (a jeho soudní aprobace) svědčil ve prospěch věřitele, který by tak měl možnost (bez ohledu na to, zda se tak skutečně děje či nikoliv) obsah smlouvy (zejména ujednání o smluvních pokutách a dalších sankcích) kdykoli v neprospěch spotřebitele měnit, neboť pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (či obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření.

12. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o.z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu.

13. Dále z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

14. V projednávaném případě žalobkyně ani neuvedla, jakým způsobem úvěruschopnost žalovaného měla být posuzována. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného se pak nepodává ani z jednoho z provedených důkazů. Z tohoto důvodu soud shledal uzavřenou smlouvu podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou.

15. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o.z.). Žalovaný na uvedenou částku ničeho neuhradil. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o.z.). V tomto případě, s ohledem na výši žalované částky a doby, která od chvíle obohacení žalovaného již uplynula, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o.z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího archu se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného, ale ostatně ani to, že by obsahem zasílané zásilky byla výzva k plnění. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 19. 2. 2023 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu spolu s předvoláním k nařízenému jednání doručena), následující den, tj. 20. 2. 2023, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 21. 2. 2023 do prodlení.

16. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o.z. jdoucích od 21. 2. 2023 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.

17. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 6 480 Kč, tj. poplatku za poskytnutí úvěru, když toto plnění mělo vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 875,33 Kč, přičemž tato částka představuje 64,4 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 82,2 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 17,8 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 460 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení (převzetí a příprava zastoupení) dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění (výzva k plnění) dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (návrh ve věci samé) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Ohledně aplikace ust. § 14b a. t. soud odkazuje na větší množství žalob tzv. formulářového typu v databázi soudu ISAS. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.