14 C 73/2026

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudcem Mgr. Miloslavem Holubem v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované, dříve příjmení, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 10 301,93 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 225 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % p.a. z částky 4 225 Kč od 27. 8. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, kterou žalobkyně domáhá uhrazení částky ve výši 6 076,93 Kč a v rozsahu zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % p.a. z částky 547,18 Kč od 27. 8. 2025 do zaplacení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit státu – České republice doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, na účet číslo č. účtu, VS:var. symbol Okresního soudu v Lounech.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení Anonymizováno

1. Žalobkyně podala proti žalované návrh na zaplacení částky ve výši 10 311,93 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne datum prostřednictvím internetových stránek Anonymizováno smlouvu o úvěru, na základě, které byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr až do výše 23 900 Kč s možností postupného čerpání. Úvěr byl žalované vyplacen na její účet, avšak ve výši 4 225 Kč. Žalovaná dále zvolila volitelné služby, a to „klidné spaní“ za poplatek 106,14 Kč, službu „presto“ za poplatek 329,40 Kč a informační SMS servis za poplatek 27,84 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 83,93 Kč. Žalovaná však žalovanou jistinu ani další částky neuhradila a žalovaná částka tak sestává z výše uvedených částek. i podání žaloby měla žalovaná dle tvrzení žalobkyně nesplacený dluh ve výši 8 589,47 Kč.

2. Okresní soud v Lounech ve věci nařídil jednání na den datum, ke kterému se žalovaná nedostavila, přestože jí předvolání k jednání bylo doručeno do vlastních rukou, a to v zákonné lhůtě. Původní jednání bylo nařízeno na den datum, avšak žalovaná se z jednání omluvila, požádala o odročení s tím, že na den datum má naplánovanou svatbu. Soud vzal tuto skutečnost v úvahu a jednání odročil na den datum. Žalovaná však požádala o odročení i tohoto jednání s tím, že je těhotná a necítí se dobře. Soudu doručila i těhotenský průkaz, ze kterého vyplývá, že termín porodu by měl být datum. Současně uvedla, že se chce v mezidobí s žalobcem dohodnout na smírném vyřešení věci. Soud však již nemohl akceptovat další žádost o odročení, neboť místo bydliště žalované je vzdáleno cca Anonymizováno m od budovy soudu, příslušné jednání by s ohledem na charakter projednávané věci bylo relativně krátké a je zjevné, že do dne porodu by následně po porodu by žalovaná žádala o další a další odročení jednání. Pokud se týká tvrzení žalované, že by se chtěla v mezidobí pokusit o smírné vyřešení věci, je nutné v této souvislosti zdůraznit, že příslušný dluh je již staršího data, předvolání k prvnímu jednání bylo žalované doručeno již dne datum a žalovaná tak měla dostatek času se pokusit s žalobkyní celou věc vyřešit smírnou cestou. Z uvedených důvodů soud nemohl další žádosti o odročení vyhovět. Právní zástupkyně žalobkyně se z jednání omluvila.

3. Za situace, kdy se žalobkyně z jednání omluvila a žalované soud nevyhověl ohledně žádosti o odročení jednání, rozhodoval pak ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř., když vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů, a to ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne datum, popisu základních vlastností spotřebitelského úvěru, všeobecných smluvních podmínek, výpisu o posouzení úvěruschopnosti, ověření totožnosti, obecných principů posuzování a filozofie společnosti, identifikovaných příjmů žalované, přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli a výzvy k plnění podle § 142a o. s. ř. soud zjistil, že smlouva o úvěru číslo hodnota měla být uzavřena dne datum mezi žalovanou a žalobkyní, a to elektronicky. Dále bylo zjištěno, že žalované byla zaslána výzva k plnění podle § 142a o. s. ř.

5. Ze zprávy právnická osoba bylo zjištěno, že žalované na její účet skutečně připsána od žalobkyně částka ve výši 4 225 Kč, když je nutné zdůraznit, že žalovaná sama přijetí této částky a její neuhrazení nijak nezpochybňuje.

6. Žalobkyně k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy uvedla, že zjišťovala údaje od žalované, a to celkový počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem, počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem majících příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem při žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem, ověřené čisté měsíční příjmy. Tyto informace žalovaná sdělila žalobkyni. Žalobkyně dle svého tvrzení dále ověřila, zda se žalovaná nenachází v registru centrální evidence exekucí, vyžádala výpis z insolvenčního rejstříku, výpis z registru neplatných dokladů.

7. Svá tvrzení doložila výpisem o posouzení úvěruschopnosti u žalobkyně. Žalobkyně se k jednání dne datum nedostavila, soud žalobkyni tedy nemohl vyzvat ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a důkazů k prokázání skutečnosti, že byla mezi účastníky platně uzavřena smlouva o úvěru a dále výpisem z běžného účtu žalované.

8. Z provedených důkazů pak bylo po skutkové stránce prokázáno, že žalobkyně poukázala na účet žalované vedený u výše uvedené banky celkem částku 4 225 Kč. Naopak dle názoru soudu však nebylo prokázáno, že by mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, když soud tuto smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou z důvodu řádného a důsledného neprozkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

11. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.

12. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).

13. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně vycházela z údajů, které jí žalovaná sdělila a nahlédnutím do veřejných registrů. Je však zjevné, že zkoumání úvěruschopnosti žalované bylo v tomto případě pouze formální, byť žalobkyně uvádí, že posouzení úvěruschopnosti je úspěšné. Další důkazy prokazující úvěruschopnost žalované a jejího zjišťování však soudu předloženy nebyly.

14. Žalobkyně, alespoň jak vyplývá z listinných důvodů, neověřovala žádné další případné výdaje žalované (případné další úvěry, leasingy atd.), přičemž soud toto považuje za zcela nedostatečné. Toto pak budí dojem, že žalobkyně neměla v úmyslu skutečně prověřit schopnost žalované poskytovaný spotřebitelský úvěr splácet, ale jen touto listinou v případném soudním sporu doložit, že k tomuto činila příslušné kroky. Vzhledem k uvedenému soudu nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.

15. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 4 225 Kč. Je tak možné konstatovat, že žalovaná se na úkor žalobkyně za výše uvedených okolností bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.).

16. Soud je však nucen konstatovat, že v tomto případě se žalovaná sice obohatila bezdůvodně o částku 4 225 Kč, ale za situace, kdy žalobkyně požaduje uhrazení částky 10 301,93 Kč, nezbylo soudu, než žalobu částečně zamítnout.

17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná měla ve věci převažující úspěch, avšak zjevně neměla v souvislosti s tímto řízení žádné náklady a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

18. Soud dále rozhodl, že žalobce je povinen doplatit soudní poplatek v částce 200 Kč, když spolu s návrhem na vydání platebního rozkazu byl zaplacen soudní poplatek ve výši 800 Kč, avšak za situace, kdy nebyl platební rozkaz vydáván a bylo nařízeno jednání, je žalobce povinen doplatit částku ve výši 200 Kč, neboť soudní poplatek za této situace činí částku 1 000 Kč, a to v souladu s položkou 1 odstavce I. písm. a) sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Lounech.