14 C 97/2026

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudcem Mgr. Miloslavem Holubem v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 18 360 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 910 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 6 910 Kč od 19. 12. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v částce 11 450 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 18 360 Kč od 19. 12. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně podala u Okresního soudu v Lounech žalobu, kterou se domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 360 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela se žalobkyní smlouvu o úvěru č. , hodnota, dne , datum, , na základě které byla žalované poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni částku 27 270 Kč zahrnující i souhrnný poplatek ve výši 12 270 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit úvěr v týdenních splátkách po 455 Kč. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, zaplatila pouze částku 8 910 Kč. Žalobkyně v žalobě uvedla, že posuzovala schopnost žalované splácet.

2. Okresní soud v Lounech ve věci nařídil jednání na den , datum, , ze kterého se žalobkyně omluvila a žalovaná se jednání nezúčastnila, když jí předvolání k jednání bylo doručeno v zákonné lhůtě uložením na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel. Soud dále ve věci postupoval podle § 101 odst. 3 o.s.ř., když vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované jako spotřebiteli úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit spolu s úrokem ve výši 12 270 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí jistiny. Dle evidenční karty žalovaná uvedla, že je svobodná, u žalobkyně neměla dosud žádný závazek. Uvedla příjem ze zaměstnání 12 782 Kč, výdaje na bydlení 4 872 Kč, životní minimum 4 620 Kč. Žalobkyně prokázala, že žalovanou vyzvala řádně k úhradě dlužné částky.

4. V posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanský zákoník a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Toto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně, když z důkazů vyplývá, že nebyly ověřovány výdaje žalované. Soud odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kdy soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje o výdajích musí být ověřeny, údaj o životním minimu musí poskytovatel porovnat s od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho výdajích. Žalobkyně neprověřovala úvěruschopnost žalované řádně, neboť zde existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované splácet (§ 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru). Úvěrová smlouva je v takovém případě neplatná absolutně v souladu s ustálenou judikaturou k zákonu č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (§ 87), která vychází z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18. Žalobkyně má v takovém případě jen nárok na vydání bezdůvodného obohacení v podobě částky 15 000 Kč dle ustanovení § 2991 občanského zákoníku a § 2993 občanského zákoníku, když žalovaná na svůj závazek uhradila 8 910 Kč (15 000 Kč – 8 910 Kč). V řízení nebyl prokázán spor o možnost žalované vrátit poskytnutou částku. Soud přiznal žalobkyni i nárok na zákonný úrok z prodlení z přiznané částky, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I. Soud proto vyhověl návrhu žalobkyně na zaplacení jistiny, avšak zbývající výši soud žalobu zamítl. Pro doplnění soud uvádí, že v průběhu řízení bylo z lustrace u zdejšího soudu zjištěno, že na žalovanou bylo v uplynulých dvou letech podáno větší množství žalob a i tato skutečnost dokumentuje, že žalobkyně neprověřovala úvěruschopnost žalované řádně.

5. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud při stanovení úspěchu a neúspěchu přihlíží i k požadovanému příslušenství vyčíslenému ke dni vydání rozhodnutí. V řízení tak měla žalovaná převažující úspěch, avšak žalovaná zjevně neměla s bráněním svého práva žádné náklady. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.