17 C 116/2024

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Drobílkem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem tituly před jménem . jméno FO Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 17 175 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 175 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 000 Kč od 23. 5. 2023 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 000 Kč od 23. 5. 2023 do zaplacení, a to vše ve splátkách po 5 500 Kč měsíčně splatných vždy nejpozději do 25. dne příslušeného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 721,87 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to ve splátkách po 500 Kč měsíčně splatných vždy nejpozději do 25. dne příslušeného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Lounech doplatek soudního poplatku za návrh na zahájení řízení v částce 72 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se obrátila dne 24. 11. 2023 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 23 175 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaná s žalobkyní uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internetových stránek www.rerum.cz) dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž mohla žalovaná čerpat úvěr až do výše 20 000 Kč, a žalovaná se zavázala úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách s proměnlivou výší, kdy žalovaná byla povinna hradit do každého 16. dne v měsíci úrok přirostlý za minulé období a jistinu úvěru mohla žalovaná splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání smlouvy. Úroková sazba činila 40 % měsíčně. Totožnost žalované byla ověřena ověřovacím poplatkem z bankovního účtu žalované a z předložené kopie občanského a řidičského průkazu. Žalovaná úvěr čerpala ve výši 15 000 Kč, nedodržela však řádně podmínky pro splácení. Žalobkyně proto uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr zesplatnila ke dni 22. 5. 2023. Žalovanou částku 23 175 Kč tvoří dlužná jistina ve výši 15 000 Kč, smluvní úroku ve výši 6 000 Kč a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně v kapitalizované výši 2 175 Kč, příslušenství je dále tvořeno zákonným úrokem z prodlení z částky 21 000 Kč od 23. 5. 2023, tedy ode dne následujícího po dni, kdy došlo k zesplatnění úvěru.

2. Žalovaná uplatněný nárok na jednání soudu zcela uznala a uvedla, že se v tom trochu zamotala. Dluh chce nyní uhradit, má dům a dvě děti. Požádala soud o možnost rozložení dluhu do splátek ve výši maximálně 6 nebo 7 tisíc Kč měsíčně. V době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru žalovaná byla rozvedená, žila sama s dvěma dětmi v nájemním bytě, pracovala jako , Anonymizováno, v , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , právnická osoba, , kde dosahovala čistého průměrného příjmu ve výši 31 174 Kč. Pokud jde o výdaje, žalovaná hradila měsíčně nájemné ve výši 10 000 Kč a ostatní výdaje na chod domácnosti činily částku v rozmezí 6 až 8 tisíc Kč měsíčně.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaná uzavřela s žalobkyní dne , datum, prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internetu) smlouvu o úvěru č. , hodnota, včetně všeobecných obchodních podmínek žalobkyně, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytovat žalované úvěrový rámec až do výše 20 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet dle obchodních podmínek v pravidelných měsíčních splátkách s proměnlivou výší, kdy žalovaná byla povinna hradit do každého 16. dne v měsíci úrok přirostlý za minulé období a jistinu úvěru mohla žalovaná splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání smlouvy. Smluvní úroková sazba činila 40 % měsíčně, RPSN činila 5577,52 %. Pro případ prodlení s úhradou si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně. Žalobkyně ověřila totožnost žalované prostřednictvím ověřovacího poplatku z bankovního účtu žalované a z předložené kopie občanského a řidičského průkazu /viz smlouva o spotřebitelském úvěru na č. l. 22-23, všeobecné obchodní podmínky na č. l. 56-61, potvrzení o identifikační platbě na č. l. 32, kopie občanského průkazu žalované na č. l. 27, kopie řidičského průkazu na č. l. 29/. Před uzavřením smlouvy o úvěru si žalobkyně vyžádala od žalované 3 poslední výplatní pásky žalované, a to za měsíce říjen až prosinec 2022. Průměrný čistý měsíční příjem za tyto tři měsíce činil 31 174 Kč. Dále měla žalobkyně k dispozici formulář nazvaný žádost o spotřebitelský úvěr, v němž je vyplněno, že žalovaná je rozvedená, pečuje sama o dvě děti, s nimiž bydlí v pronajatém domě. Má základní vzdělání. Pracuje jako , Anonymizováno, v , Anonymizováno, A , Anonymizováno, , právnická osoba, , kde pobírá čistý měsíční příjem ve výši 31 174 Kč. Celkové měsíční výdaje činí 6 000 Kč/viz žádost o úvěr na č. l. 18, výplatní pásky na č. l. 20, 25, 26, 42/. Žalovaná úvěr čerpala bezhotovostně ve výši 15 000 Kč, se splácením splátek se však dostávala do prodlení /viz potvrzení o platbě na č. l. 24, potvrzení banky na č. l. 13-14/, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru a zůstatek úvěru se stal ke dni 22. 5. 2023 splatným /viz oznámení o zesplatnění úvěru na č. l. 19 a 21/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě předžalobní výzvou /viz výzva k úhradě na č. l. 28 včetně podacího lístku na č. l. 33/. Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.

4. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

5. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

8. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Dle ust. § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

11. Dle ust. § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Dle odst. 2 uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Dle odst. 3 souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla , hodnota, a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

12. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Po provedeném dokazování se soud nejprve musel zabývat tím, zda vzhledem k uznání dluhu ze strany žalované jsou ve věci splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 1 o. s. ř., podle něhož uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle odstavce druhého citovaného ustanovení však rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír, tedy i v případech, kdy je uplatněný nárok v rozporu s právními předpisy, tedy hmotným právem. Jak bude podrobně popsáno níže, soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná, neboť žalobkyně nedostála svých povinností ve smyslu § 86 ZoSÚ. Žalobou uplatněný nárok je tak v rozporu s právními předpisy, nejsou tudíž splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, a soud proto pokračoval dále v řízení.

14. Jak již bylo předestřeno, soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalované. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ nedostála.

15. Soud konstatuje, že žalobkyně nikterak pečlivě nezkoumala výdaje žalované, a to ani ty podstatné, spokojila se toliko s uvedením paušální částky 6 000 Kč. Takový postup žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalované o jejích osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Z hlediska výdajových poměrů žalované neměla žalobkyně po ruce žádný, natož relevantní doklad. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. , právnická osoba, se shora citovaným ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Žalobkyně se při zjišťování informací spokojila pouze s tvrzeními žalované o nikterak nedoložených měsíčních výdajích uvedených ve výši 6 000 Kč. Pakliže žalobkyně namítá, že není povinna zkoumat skutečné výdaje žalované a jejich výši pro objektivní nemožnost jejich ověření (případně s uvedením, že se uvedené výdaje mohou kdykoliv změnit), pročež postačí stanovení výdajů (a případně i příjmů) dle statistického modelu, pak soud konstatuje, že v ustanovení § 86 odst. 2 ZoSÚ je výslovně uvedeno, že při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje poskytovatel zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…). Zákon tedy výslovně ukládá povinnost žalobkyně jednotlivé příjmy a výdaje žalované zkoumat a porovnávat. S ohledem na atributy každého konkrétního spotřebitelského úvěru se však může odlišovat způsob (míra, důslednost) zkoumání a ověřování jednotlivých údajů. Zajisté není nutné (ani možné) zkoumat všechny výdaje žalované, žalobkyně by však měla vždy ověřit alespoň základní výdaje žalované (zejména na živobytí a na bydlení), a to zejména za situace, kdy žalovaná měla uvést, že má celkové měsíční náklady v částce pouhých 6 000 Kč, která zjevně bez dalšího nemůže postačovat ani na úhradu nájemního bydlení, které bylo v žádosti o úvěr označeno, a to i s přihlédnutím k době, v jaké byla smlouva o úvěru uzavírána. O tom, že žalovaná v příslušné době byla samoživitelkou pečující o 2 děti pak ani nemluvě. Dle závěru soudu je prakticky vyloučeno, že žalovaná skutečně mohla mít takto nízké měsíční celkové výdaje. Tomu ostatně odpovídá i vyjádření žalované na jednání soudu když uvedla, že tehdy hradila měsíční nájemné ve výši 10 000 Kč a zbývající výdaje domácnosti mohly činit měsíčně částku okolo 6 až 8 tisíc Kč.

16. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by „státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že „obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalované nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která ze žádosti o úvěr vyplývala, skutečně jednalo.

17. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet, neboť v případě pochybností o úvěruschopnosti úvěr neposkytne. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

18. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. S ohledem na absenci žalobkyně na jednání ji ani soud nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. Pakliže byla smlouva o úvěru neplatně sjednána, neměla žalobkyně nárok na příslušenství ve formě smluvního úroku ve výši 6 000 Kč, ani na smluvní pokutu ve výši 2 175 Kč. Soud proto v rozsahu těchto částek žalobu zamítl.

19. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované jistinu v celkové výši 15 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalované. Soud proto přiznal žalobkyni částku 15 000 Kč odpovídající dosud nesplacené poskytnuté jistině, a to z titulu bezdůvodného obohacení.

20. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku řádně a včas, octla se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úrok z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to však pouze z částky 15 000 Kč odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení. Ve zbývajícím rozsahu byl nárok na zaplacení úroku z prodlení jako nedůvodný zamítnut.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 721,87 Kč, přičemž tato částka představuje 29,44 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 64,72 % a úspěchu žalované v rozsahu 35,28 %). Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku v částce 1 000 Kč (tj. včetně doměřené části poplatku) a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 17 175 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Ohledně aplikace ust. § 14b a. t. soud odkazuje na větší množství žalob tzv. formulářového typu v databázi soudu ISAS. Jejich zaplacení soud žalované uložil k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

22. Při poměřování míry procesního úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení.

23. Pokud jde o lhůtu k plnění, soud vyhověl žádosti žalované ohledně možnosti úhrady dluhu ve splátkách, a to v celkové výši 6 000 Kč měsíčně, z čehož částka 5 500 Kč bude určena k úhradě hlavního závazku (15 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení se zákonným úrokem z prodlení) a částka 500 Kč bude určena na úhradu náhrady nákladů řízení. Splátky budou splatné vždy do 25. dne příslušeného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku. Důvodem pro toto rozhodnutí byla finanční situace žalované, které výše příjmů neumožňuje uhradit dluh jednorázově. Soud má za to, že takto vysoké splátky jsou v souladu s oprávněnými ekonomickými zájmy žalobkyně a ke splacení celého dluhu tak dojde v přiměřené době 3 až 4 měsíců. Soud takto rozhodl podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a určil dále, že toto dobrodiní je žalované poskytnuto pod ztrátou výhody splátek, což znamená, že nesplní-li žalovaná některou splátku řádně a včas, má žalobkyně právo na vyrovnání celé pohledávky, přičemž toto právo může žalobkyně uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky. Soud má za to, že tento možný následek nesplacení bude pro žalovanou dostatečnou výstrahou, aby splátky plnila řádně a včas.

24. Pokud jde o odůvodnění výroku IV. rozsudku ohledně doplatku soudního poplatku, v daném případě byl podán návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, soudní poplatek tak byl původně vypočítán podle položky 2 odst. 1 sazebníku soudních poplatků - přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „sazebník“), a to v částce 928 Kč. V této částce byl také žalobkyní uhrazen. Avšak soud návrhu nevyhověl a ve věci elektronický platební rozkaz nevydal. Bylo tedy třeba žalobkyni doměřit soudní poplatek podle položky 2 odst. 2 sazebníku, a to podle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku, tzn. do částky 1 000 Kč, neboť předmětem řízení je částka 17 175 Kč (tj. jistina ve výši 15 000 Kč a smluvní pokuta 2 175 Kč, přičemž smluvní úrok ve výši 6 000 Kč je toliko příslušenstvím). Jelikož žalobkyně na soudním poplatku již uhradila částku 928 Kč, činí výše doplatku soudního poplatku částku 72 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.