17 C 175/2025

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Drobílkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 49 374,70 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 45 553,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 37 402 Kč od 31. 8. 2024 do zaplacení, úrokem ve výši 37,8 % ročně z částky 32 426,66 Kč od 31. 8. 2024 do 23. 9. 2024, úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 32 426,66 Kč od 24. 9. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 31. 8. 2024 dosáhne částky 111 585 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 821 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne 15. 7. 2025 ke zdejšímu soudu s žalobou ve znění částečného zpětvzetí ze dne 4. 9. 2025, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 49 374,70 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel prostřednictvím komunikace na dálku dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž mohl žalovaný čerpat úvěr až do výše 40 000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu se smluvními úroky ve výši nominální úrokové sazby 66,32 % ročně v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 583 Kč. Žalovaný úvěr čerpal, nedodržel však řádně podmínky pro splácení, když uhradil před zesplatněním celkem pouze 36 179 Kč. Žalobkyně proto kromě vyúčtovaných smluvních pokut za prodlení s jednotlivými měsíčními splátkami dále uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr byl zesplatněn ke dni 29. 8. 2024. Po zesplatnění úvěru žalovaný ničeho neuhradil. Žalobkyně s ohledem na vývoj soudní judikatury uplatňuje smluvní úrok nikoli ve sjednané výši 66,32 %, nýbrž ve výši 37,8 % ročně. Žalovaná částka 49 374,70 Kč se tak skládá z dosud neuhrazené části nové jistiny úvěru ve výši 35 404,66 Kč (přičemž tato nová jistina úvěru se skládala z původní jistiny poskytnutého úvěru ve výši 32 426,66 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 2 978 Kč), ze smluvní pokuty ve výši 998 Kč (2×499 Kč) za prodlení s úhradou splátek delším 30 dnů, z náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši 1 000 Kč (5×200 Kč za prodlení s úhradou splátky delším 15 dnů), ze smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné nové jistiny od dne 31. 8. 2024 do dne vyhotovení žaloby (14. 7. 2025), v celkové kapitalizované výši 11 972,70 Kč, a příslušenství se skládá ze smluvního úroku ve výši 37,8 % ročně z (původní) jistiny 32 426,66 Kč od 31. 8. 2024 do 23. 9. 2024 a dále ve výši 14,75 % ročně z (původní) jistiny 32 426,66 Kč od 24. 9. 2024 do zaplacení (nejvýše však v částce 111 585 Kč), a ze zákonného úroku z prodlení z částky 37 402 Kč (součtu původní jistiny 32 426,66 Kč, přirostlých úroků 2 978 Kč, smluvních pokut ve výši 998 Kč, náhrady nákladů ve výši 1 000 Kč) od 31. 8. 2024 do zaplacení. Žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně zjistila a ověřila příjem žalovaného a dále z hlediska výdajů vycházela ze sdělení žalovaného, která jsou zaznamenána ve formuláři hodnocení klienta. Dále vycházela z částky životního minima. Žádné další výdaje žalovaný žalobkyni nesdělil a zároveň ve formuláři prohlášení klienta prohlásil, že veškeré sdělené údaje jsou úplné a pravdivé, nemá žádné splatné dluhy atp. , jméno FO, žalovaný některé údaje zatajil, může to mít trestněprávní následky a nelze to nyní dávat k tíži žalobkyni. Žalobkyně se přesto nespoléhala jen na sdělené údaje a provedla lustrace žalovaného v databázi SOLUS a NRKI, kde nezjistila žádné negativní záznamy, na základě toho provedla hodnocení klienta (tzv. skóring) a dospěla k závěru, že úvěr lze v tomto případě poskytnout.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Ve věci bylo nařízeno jednání. Žalovaný, ač řádně a včas předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaný uzavřel s žalobkyní coby poskytovatelem spotřebitelského úvěru dne , datum, úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec až do výše 40 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet společně s úroky v nominální výši 66,31 % ročně v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 583 Kč. RPSN činila 90,68 %. Dle bodu 2.2 smlouvy přirůstají úroky z poskytnuté jistiny úvěru k jistině, úroky po zesplatnění úvěru však mohou být sjednány v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou by měl žalovaný zaplatit v případě řádného splácení. V případě prodlení žalovaného se splácením byla žalobkyně oprávněna požadovat uhrazení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za prodlení s každou splátkou delší než 30 dnů a dále měla žalobkyně právo požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů (ve výši 200 Kč při prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 15 dnů dle bodu 6.2 smlouvy). Součástí smluvního ujednání bylo i pojištění schopnosti splácet úvěr od , právnická osoba, ., k němuž žalovaný přistoupil na základě přihlášky. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku, kdy žalovaný nejprve požádal o poskytnutí úvěru, k čemuž sám přiložil požadované informace, zejména doklad o bankovním účtu, kopii občanského průkazu a listiny k ověření úvěruschopnosti. Bankovní účet žalovaného byl ověřen prostřednictvím tzv. identifikační platby ve výši 1 Kč. Po ověření úvěruschopnosti žalobkyně zaslala žalovanému veškerou smluvní dokumentaci a žalovaný následně projevil vůli smlouvu uzavřít ve formě SMS zprávy obsahující vygenerovaný jedinečný podpisový kód /viz smlouva o úvěru na č. l. 43-45, dodatek č. 1 na č. l. 11-12, výpis ze seznamu ČNB na č. l. 13, předsmluvní formulář na č. l. 31-34, základní informace o klientovi na č. l. 9, potvrzení o odeslání a přijetí SMS na č. l. 8, doklad o autorizační platbě na č. l. 9 p. v., podmínky distančního podpisu na č. l. 10, přihláška do pojištění na č. l. 18-19, kopie občanského dokladu na č. l. 26-27, prohlášení o politické exponovanosti na č. l. 77/. Žalovaný úvěr čerpal, jistina ve výši 40 000 Kč mu byla vyplacena na jeho bankovní účet, se splácením úvěrových splátek se však dostával do prodlení, když uhradil před zesplatněním celkem pouze 36 179 Kč. Žalobkyně proto žalovaného postupně celkem 2 výzvami vyzvala k úhradě dlužné částky. Žalovaný ani tak své povinnosti dodatečně nesplnil, a žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 29. 8. 2024, o čemž byl žalovaný vyrozuměn oznámením /viz oznámení o schválení úvěru na č. l. 41-42, doklad o vyplacení úvěru na č. l. 17, sdělení banky na č. l. 62, výzvy k zaplacení na č. l. 35-37, oznámení o zesplatnění na č. l. 38, karta klienta na č. l. 39/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní výzva na č. l. 40, podací arch na č. l. 14/.Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala tvrzení ohledně zkoumání výdajů žalovaného. Žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti předložila formulář nazvaný hodnocení klienta, v kterém žalobkyně zaznamenala jednotlivé údaje. Podle údajů v tomto formuláři čistý měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání činil 25 000 Kč, přičemž tato skutečnost byla doložena dalšími předloženými listinami, především pak výpisy z bankovního účtu žalovaného za předchozí období, v nichž jsou zobrazeny výlučně údaje o výplatě mzdy – jiné údaje výpisy z účtu neobsahují, a dále jednou výplatní páskou. Měsíční výdaje žalovaného byly uvedeny ve výši 4 860 Kč (životní minimum) a ve výši 6 167 Kč na bydlení (nájemné, inkaso) a dále výdaje na dítě v domácnosti ve výši 3 490 Kč. Celkové výdaje tak měly činit 14 517 Kč měsíčně. Ohledně formy bydlení bylo uvedeno „u rodičů /viz h hodnocení klienta na č. l. 30, výpisy z účtu žalovaného na č. l. 20, 22-25, 28-29, výplatní páska na č. l. 21/. Žalovaný ve formuláři prohlášení klienta mimo jiné prohlásil, že nemá žádné splatné dluhy, nebyla proti němu podána žaloba, nenachází se v úpadku, veškeré údaje poskytnuté žalobkyni jsou pravdivé a úplné /viz prohlášení klienta na č. l. 75-76/. Žalobkyně dále v rámci prověřování úvěruschopnosti provedla lustraci žalovaného v registru SOLUS a NRKI, přičemž ve výstupech z těchto databází jsou uvedeny pouze osobní údaje žalovaného a datum provedení lustrace, u databáze NRKI je uvedeno ještě CBS skóre 467 /viz výpis z registru SOLUS na č. l. 15, výpis z registru NRKI na č. l. 16/.

5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

6. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

9. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sámPo provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a v plném rozsahu jí včetně příslušenství vyhověl.

12. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba důvodná pouze částečně. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně coby poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ nedostála.

13. Soud konstatuje, že žalobkyně ani přes poskytnuté poučení podle § 118a o. s. ř. neprokázala, že by dostatečným způsobem a s odbornou péčí zkoumala a ověřovala skutečné výdaje žalovaného. Žalobkyně se při posuzování úvěruschopnosti žalovaného v zásadě spokojila pouze se sdělenými údaji ze strany žalovaného, které jsou zaznamenány ve formuláři hodnocení klienta. Takový postup žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Žalobkyně v daném případě řádně zjistila a ověřila pouze příjmy žalovaného, nicméně výdaje, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Navíc ve formuláři je uvedeno jako farma bydlení „u rodičů“, což s ohledem na věk žalovaného (44 let ke dni uzavření smlouvy) a na skutečnost, že měl pečovat o nezaopatřené dítě, nepůsobí příliš přesvědčivě. Povinnosti zkoumat výdaje žalovaného se přitom nelze zprostit tím, že žalobkyně přenese tuto svou odpovědnost na žalovaného s tím, že žalovaný prohlásil, že nemá žádné jiné splatné dluhy. Zákon povinnost zkoumat a prověřovat úvěruschopnost žadatele o úvěr ukládá poskytovateli, nikoli spotřebiteli. Pokud žalovaný při sjednávání úvěru uvedl nesprávné údaje o své majetkové situaci nebo nějaké údaje vědomě zatajil, mohlo mít takové jednání i trestněprávní následky (viz § 211 trestního zákoníku týkající se úvěrového podvodu). Nicméně ani v takovém případě by žalobkyně nebyla zbavena své povinnosti nespoléhat se pouze na sdělené údaje žalovaným, ale tyto údaje náležitě ověřit, jak jí ukládají zmíněná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

15. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti měla sice k dispozici výpis z bankovního účtu žalovaného, avšak pouze s údaji o příjmech ze mzdy. Další údaje zde absentují. Nic však nebránilo žalobkyni vyžádat si od žalovaného celý výpis z jeho účtu. Z něj by žalobkyně nepochybně získala ucelený přehled o majetkové situaci žalovaného. Je sice pravda, že žalobkyně provedla lustraci žalovaného v dlužnických registrech SOLUS a NRKI. Jednalo se však zjevně pouze o formální úkony a žalobkyně výstupy z těchto registrů náležitě nezohlednila. Soudu je známo, že výpisy z těchto registrů běžně obsahují kompletní výpis všech čerpaných úvěrových produktů, včetně produktů, o které daná osoba požádala a které ji nebyly poskytnuty. Ve výpisech se uvádí i zda daná osoba je s úhradou splátek po splatnosti a celkové aktuální úvěrové zatížení včetně výše všech měsíčních splátek. V daném případě žalobkyně předložila soudu pouze jakési dílčí sjetiny z těchto výpisů, kde není uvedeno nic jiného, než osobní údaje žalovaného a datum provedení lustrace.

16. Pokud tedy žalobkyně za této situace žalovanému úvěr poskytla, aniž se blíže zabývala jeho reálnými výdaji, nelze než uzavřít, že porušila svou povinnost s odbornou péčí provést posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

17. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by „státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že „obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalovaného nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která z hodnocení klienta a předložených listin vyplývala, skutečně jednalo. S těmito závěry pak nekoliduje ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, který se věcí zabýval zejména v trestní rovině. Nicméně rovněž uvedl, že „úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů, když za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Žalobkyně však nepřistoupila k následnému prověřování údajů získaných od žalovaného ve výdajové stránce a vyšla pouze z obecného zákonem stanoveného životního minima, aniž by pečlivěji prověřila reálnou finanční situaci žalovaného, čímž nebyla naplněna ani přiměřená míra obezřetnosti, o které Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvažoval.

18. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

19. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému toliko na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému jistinu v celkové výši 40 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Zároveň bylo prokázáno, že žalovaný na tento svůj dluh již žalobkyni splatil částku 36 179 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 821 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, neboť tyto nároky vyplývaly z neplatně uzavřené smlouvy.

20. Pokud jde o příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení soud uvádí, že nárok na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením bezdůvodného obohacení. Podle obecné úpravy splatnost bezdůvodného obohacení nastává na základě výzvy věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.). Splatnost bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka má však speciální úpravu přímo v § 87 odst. 1, 2 ZoSÚ, která má přednost před úpravou obecnou upravenou v občanském zákoníku. Podle citovaného ustanovení je tak dlužník povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Lhůta k plnění tedy není odvozena od výzvy věřitele k plnění, ale je stanovena až v rozhodnutí soudu, a to za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti dluhu z titulu bezdůvodného obohacení (blíže srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Soud proto uplatněný nárok na zákonné úroky z prodlení zamítl v celém rozsahu, jelikož dosud s ohledem na shora uvedené nedošlo k prodlení na straně žalovaného.

21. Lhůta k plnění pak byla stanovena podle § 87 odst. 1 ZoSÚ v délce tří dnů, neboť v řízení nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že aktuální majetková situace žalovaného mu neumožňuje v této lhůtě dluh z titulu bezdůvodného obohacení uhradit.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly.