17 C 191/2024

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Drobílkem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem tituly před jménem . Jméno zástupce zainteresované společnosti , tituly za jménem . sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 , Adresa zainteresované osoby o zaplacení 41 528 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 27 184 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 246,39 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 17 176,60 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 344 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 14 344 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne 31. 8. 2023 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 41 528 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, ., IČO , IČO, ) uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které mu poskytla v hotovosti jistinu ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit spolu s poplatkem ve výši 17 184 Kč, jenž představuje kapitalizované úroky za dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou 15 % ročně ve výši celkem 1 925 Kč, úhrada za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 859 Kč a inkasní poplatek ve výši 3 600 Kč, a to v 14měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Žalovaný však sjednané splátky nehradil řádně a včas, když uhradil celkem pouze 5 656 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo nejpozději dne 16. 9. 2021 právo na uhrazení celé dosud neuhrazené dlužné částky. Pohledávka byla dne , datum, postoupena na žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno. Aktuální výše dlužné částky činí na jistině 17 176,60 Kč a na dlužném poplatku (souhrnu úroků, úhrady za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a poplatku na inkaso) částku 14 351,40 Kč, dále smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je dlužník v prodlení v kapitalizované výši 10 000 Kč. Příslušenství sestává z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 5 113,31 Kč, smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky 17 176,60 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 081,74 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 18 590,39 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení. Tuto dlužnou částku žalobkyni žalovaný neuhradil, a to ani přes předžalobní výzvu žalobkyně.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Ve věci bylo nařízeno jednání. Žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně podepsal dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , včetně smluvních podmínek. Ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 17 184 Kč, jenž představuje kapitalizované úroky za dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou 15 % ročně ve výši celkem 1 925 Kč, úhrada za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 859 Kč a inkasní poplatek ve výši 3 600 Kč, a to v 14měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Svým podpisem potvrdil žalovaný převzetí úvěru ve výši 20 000 Kč v hotovosti. Ve smluvních podmínkách si účastníci sjednali pro případ prodlení smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z příslušné dlužné částky, ohledně níž je dlužník v prodlení /viz smlouva o úvěru na č. l. 35-36/. V rámci zkoumání úvěruschopnosti měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici formulář žádosti o úvěr, v níž je ručně vyplněn čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 17 068 Kč a měsíční výdaje žalovaného ve výši 8 520 Kč, z čehož částka 1 000 Kč odpovídá nákladům na bydlení a energie a částka 6 320 Kč nákladům na dopravu, jídlo a jiné osobní náklady a částka 1 200 Kč měsíčním splátkám stávajících půjček. Dále je ve formuláři křížkem vyznačeno, že příjem žalovaného byl doložen výplatními páskami a pracovní smlouvou, že žalovaný byl v té době svobodný, bydlel u rodičů, dosáhl středoškolského vzdělání a počet vyživovaných dětí do 26 let je 1 /viz žádost o úvěr na č. l. 8/. Žalobkyně ověřila příjem žalovaného na základě předložené pracovní smlouvy a dvou výplatních pásek žalovaného, z nichž se podává, že žalovanému byla za březen 2020 vyplacena čistá mzda ve výši 10 000 Kč a za měsíc květen 2020 mzda ve výši 19 752 Kč /viz pracovní smlouva na č. l. 22-23, výplatní pásky na č. l. 24-25/. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, s úhradami se dostával do prodlení, přičemž celkově na svůj dluh uhradil částku 5 656 Kč /viz přehled úhrad na č. l. 38/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel a žalobkyně jako postupník podepsaly dne , datum, smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka vůči žalovanému uvedená v příloze č. , hodnota, seznamu postoupených pohledávek této smlouvy postoupena na žalobkyni /viz smlouva o postoupení pohledávky na č. l. 42-46, seznam postoupených pohledávek na č. l. 39-41/. Oznámení o postoupení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně bylo žalovanému oznámeno dopisem /viz oznámení o postoupení pohledávky na č. l. 47/. Žalovaný byl předžalobní výzvou vyzván žalobkyní k úhradě dlužné částky /viz předžalobní výzva na č. l. 48-49 včetně podacího lístku na č. l. 50/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní uvedených plateb) uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Po právní stránce soud hodnotil věc dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

6. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle ust. § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

8. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

10. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Dle ust. § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je z části důvodná. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ nedostála.

15. Soud konstatuje, že právní předchůdkyně žalobkyně nikterak pečlivě nezkoumala výdaje žalovaného, a to ani ty podstatné, spokojila se toliko s uvedením částky 1 000 Kč jako náklady na bydlení, kdy žalovaný měl bydlet u rodičů, paušální částky 6 320 Kč jako náklady na dopravu, jídlo a ostatní osobní náklady a částky 1 200 Kč na splátky dosavadních půjček. Soudu je přitom z úřední činnosti známo, že částka 6 320 Kč bývá v úvěrových smlouvách právní předchůdkyně žalobkyně uváděna opakovaně a jedná se proto nikoli o skutečné výdaje odhadnuté žalovaným, nýbrž jakési paušální výdaje stanovené přímo právní předchůdkyní žalobkyně jakožto poskytovatelky spotřebitelského úvěru. Takový postup právní předchůdkyně žalobkyně soud nemůže hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Z hlediska výdajových poměrů žalovaného neměla právní předchůdkyně žalobkyně po ruce žádný, natož relevantní doklad. Pouhé doplnění čísel do formuláře právní předchůdkyně žalobkyně, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Právní předchůdkyně žalobkyně se při zjišťování informací spokojila pouze s tvrzeními žalovaného o nikterak nedoložených měsíčních výdajích uvedených ve výši celkem 8 520 Kč. Pakliže žalobkyně namítá, že právní předchůdkyně žalobkyně není povinna zkoumat skutečné výdaje žalovaného a jejich výši pro objektivní nemožnost jejich ověření (případně s uvedením, že se uvedené výdaje mohou kdykoliv změnit), pročež postačí stanovení výdajů (a případně i příjmů) dle statistického modelu vytvořeného právní předchůdkyní žalobkyně, pak soud konstatuje, že v ustanovení § 86 odst. 2 ZoSÚ je výslovně uvedeno, že při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje poskytovatel zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…). Zákon tedy výslovně ukládá povinnost právní předchůdkyni žalobkyně jednotlivé příjmy a výdaje žalovaného zkoumat a porovnávat. S ohledem na atributy každého konkrétního spotřebitelského úvěru se však může odlišovat způsob (míra, důslednost) zkoumání a ověřování jednotlivých údajů. Zajisté není nutné (ani možné) zkoumat všechny výdaje žalovaného, právní předchůdkyně žalobkyně by však měla vždy ověřit alespoň základní výdaje žalovaného (zejména na živobytí a na bydlení), a to zejména za situace, kdy žalovaný měl uvést, že má měsíční náklady na bydlení pouze v částce 1 000 Kč, byť s uvedením, že bydlí u rodičů. Ani tvrzení žalovaného ohledně bydlení u rodičů v daném konkrétním případě, kdy žalovaný pobíral příjem pod hranicí minimální mzdy, nelze bez dalšího převzít a neověřovat a vyjít z nákladů na bydlení pouze v částce 1 000 Kč. V žádosti o úvěr navíc žalovaný uvedl, že vyživuje jedno dítě do 26 let věku, což věrohodnost tvrzení o bydlení u rodičů ještě snižuje. Bylo proto na žalobkyni, aby výdaje žalovaného pečlivěji ověřila, kupříkladu na základě předložení výpisu z bankovního účtu, jak je u jiných poskytovatelů úvěru zcela běžné. V daném případě však co se týče výdajů žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z nepodložených tvrzení žalovaného, popřípadě statisticky odhadnutých výdajů, což nelze, jak již bylo uvedeno shora, považovat za zákonem vyžadované posouzení úvěruschopnosti. Výdaji žalovaného se přitom právní předchůdkyně žalobkyně měla zabývat o to pečlivěji, když věděla o skutečnosti, že žalovaný již při svém nízkém měsíčním příjmu splácí i jiné úvěrové produkty. Ostatně i co se týče příjmové stránky, soud zde sezdal jisté nedostatky, byť tato tvrzení žalovaného ohledně měsíčního příjmu žalobkyně ověřovala z předložené pracovní smlouvy a ze dvou výplatních pásek. Příjem ve výši 17 068 Kč uvedený v žádosti totiž neodpovídá předloženým výplatním páskám, podle nichž žalovanému byla za březen 2020 vyplacena čistá mzda ve výši 10 000 Kč a za měsíc květen 2020 čistá mzda ve výši 19 752 Kč, což průměrně činí částku 14 876 Kč měsíčně.

16. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by „státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že „obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalovaného nelze uzavřít, že by se ze strany právní předchůdkyně žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která ze žádosti o úvěr vyplývala, skutečně jednalo.

17. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet, neboť v případě pochybností o úvěruschopnosti úvěr neposkytne. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

18. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. V daném případě bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému jistinu ve výši 20 000 Kč a současně bylo prokázáno, že žalovaný na tento dluh již uhradil celkem částku 5 656 Kč. Výše bezdůvodného obohacení proto činí částku 14 344 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně postoupena na žalobkyni. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 344 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, neboť tyto nároky vyplývaly z neplatně uzavřené smlouvy.

19. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil částku odpovídající bezdůvodnému obohacení řádně a včas, octl se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úrok z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to však pouze z částky odpovídající výši bezdůvodného obohacení. Ve zbytku byl uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení jako nedůvodný zamítnut.

20. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”)

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08, ze dne 30. 8. 2010.