17 C 249/2024

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Drobílkem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem tituly před jménem Jméno zástupce zainteresované společnosti, tituly za jménem sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 10 633,49 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 297,49 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 542,35 Kč od 26. 5. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 4 658,08 Kč od 26. 5. 2023 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 336 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 336 Kč od 26. 5. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne 29. 11. 2023 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 10 633,49 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně (právnická osoba., IČO IČO) uzavřela s žalovanou dne datum smlouvu o úvěru č. hodnota, na základě které jí poskytla v hotovosti úvěr ve výši 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s poplatkem ve výši 4 296 Kč, jenž představuje kapitalizované úroky za dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou 8 % ročně ve výši celkem 254 Kč, úhrada za poskytnutí úvěru ve výši 2 450 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 692 Kč a inkasní poplatek ve výši 900 Kč, a to v 14měsíčních splátkách po 664 Kč. Žalovaná však sjednané splátky nehradila řádně a včas, když uhradila celkem pouze 664 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo nejpozději dne 25. 5. 2023 právo na uhrazení celé dosud neuhrazené dlužné částky. Pohledávka byla dne datum postoupena na žalobkyni a postoupení bylo žalované oznámeno. Aktuální výše dlužné částky činí na jistině 4 658,08 Kč a na dlužném poplatku (souhrnu úroků, úhrady za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a poplatku na inkaso) částku 3 973,92 Kč, dále smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je dlužník v prodlení v kapitalizované výši 2 001,49 Kč. Příslušenství sestává z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 230,59 Kč, smluvního úroku ve výši 8 % ročně z částky 4 658,08 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 431,98 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 878,35 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení. Tuto dlužnou částku žalobkyni žalovaná neuhradila, a to ani přes předžalobní výzvu žalobkyně.

2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.

3. Ve věci bylo nařízeno jednání. Žalovaná, ač řádně předvolána, se k jednání bez omluvy nedostavila. Soud proto podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně podepsala dne datum smlouvu o úvěru č. hodnota, včetně smluvních podmínek. Ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 5 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 4 296 Kč, jenž představuje kapitalizované úroky za dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou 8 % ročně ve výši celkem 254 Kč, úhrada za poskytnutí úvěru ve výši 2 450 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 692 Kč a inkasní poplatek ve výši 900 Kč, a to v 14měsíčních splátkách po 664 Kč. Svým podpisem potvrdila žalovaná převzetí úvěru ve výši 5 000 Kč v hotovosti. Ve smluvních podmínkách si účastníci sjednali pro případ prodlení smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z příslušné dlužné částky, ohledně níž je dlužník v prodlení /viz smlouva o úvěru na č. l. 30-31/. V rámci zkoumání úvěruschopnosti měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici formulář žádosti o úvěr, v níž je ručně vyplněn čistý měsíční příjem žalované ve výši 12 036 Kč, který sestává ze sociálních dávek ve výši 10 000 Kč, rodičovského příspěvku ve výši 1 130 Kč a ostatních příspěvků ve výši 906 Kč. Měsíční výdaje žalované měly činit 9 820 Kč, z čehož částka 3 000 Kč odpovídá nákladům na bydlení a energie a částka 6 320 Kč nákladům na dopravu, jídlo a jiným osobním nákladům a částka 500 Kč měsíčním srážkám ze mzdy. Dále je ve formuláři křížkem vyznačeno, že příjem žalované byl doložen jinými doklady, že žalovaná byla toho času na mateřské/rodičovské dovolené, bydlela v nájmu, byla svobodná, dosáhla základního vzdělání a počet vyživovaných dětí do 26 let činil jedno /viz žádost o úvěr na č. l. 8/. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřila příjem žalované na základě předložených rozhodnutí Úřadu práce ČR o přiznání přídavku na dítě ve výši 1 130 Kč, rodičovského příspěvku ve výši 10 000 Kč a příspěvku na bydlení ve výši 906 Kč /viz oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory na č. l. 25-26/. Právní předchůdkyně žalobkyně dále ověřila, že žalované je měsíčně strhána ze mzdy částka 500 Kč na úhradu exekučně vymáhaného dluhu /viz fotografie dokládající úhradu exekuce na č. l. 27/. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, s úhradami se dostávala do prodlení, přičemž celkově na svůj dluh uhradila částku 664 Kč /viz transakční historie na č. l. 32/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel a žalobkyně jako postupník podepsaly dne datum smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka vůči žalované uvedená v příloze č. hodnota seznamu postoupených pohledávek této smlouvy postoupena na žalobkyni /viz smlouva o postoupení pohledávky na č. l. 36-38, seznam postoupených pohledávek na č. l. 33 a 41/. Oznámení o postoupení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně bylo žalované oznámeno dopisem /viz oznámení o postoupení pohledávky na č. l. 43/. Žalovaná byla předžalobní výzvou vyzvána žalobkyní k úhradě dlužné částky /viz předžalobní výzva na č. l. 44-45 včetně podacího lístku na č. l. 42/. Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní uvedených plateb) uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Po právní stránce soud hodnotil věc dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

6. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle ust. § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

8. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

10. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Dle ust. § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je z části důvodná. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalované. V tomto směru nelze než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ nedostála.

15. Soud konstatuje, že právní předchůdkyně žalobkyně nikterak pečlivě nezkoumala výdaje žalované, a to ani ty podstatné, spokojila se toliko s uvedením částky 3 000 Kč představující náklady na bydlení, kdy žalovaná měla bydlet v nájmu, paušální částky 6 320 Kč jako nákladů na dopravu, jídlo a ostatní osobní náklady a částky 500 Kč srážené na úhradu exekuce, což byl jediný výdaj, jehož existenci a výši právní předchůdkyně žalobkyně skutečně ověřila. Soudu je přitom z úřední činnosti známo, že částka 6 320 Kč bývá v úvěrových smlouvách právní předchůdkyně žalobkyně uváděna opakovaně a jedná se proto nikoli o skutečné výdaje odhadnuté žalovanou, nýbrž jakési paušální výdaje stanovené přímo právní předchůdkyní žalobkyně jakožto poskytovatelky spotřebitelského úvěru. Takový postup právní předchůdkyně žalobkyně soud nemůže hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Z hlediska výdajových poměrů žalované neměla právní předchůdkyně žalobkyně po ruce žádný, natož relevantní doklad, vyjma dokladu o srážkách pro exekuci. Pouhé doplnění čísel do formuláře právní předchůdkyně žalobkyně, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Právní předchůdkyně žalobkyně se při zjišťování informací spokojila pouze s tvrzeními žalované o nikterak nedoložených měsíčních výdajích uvedených ve výši celkem 9 820 Kč. Pakliže žalobkyně namítá, že právní předchůdkyně žalobkyně není povinna zkoumat skutečné výdaje žalovaného a jejich výši pro objektivní nemožnost jejich ověření (případně s uvedením, že se uvedené výdaje mohou kdykoliv změnit), pročež postačí stanovení výdajů (a případně i příjmů) dle statistického modelu vytvořeného právní předchůdkyní žalobkyně, pak soud konstatuje, že v ustanovení § 86 odst. 2 ZoSÚ je výslovně uvedeno, že při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje poskytovatel zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…). Zákon tedy výslovně ukládá povinnost právní předchůdkyni žalobkyně jednotlivé příjmy a výdaje žalovaného zkoumat a porovnávat. S ohledem na atributy každého konkrétního spotřebitelského úvěru se však může odlišovat způsob (míra, důslednost) zkoumání a ověřování jednotlivých údajů. Zajisté není nutné (ani možné) zkoumat všechny výdaje žalované, právní předchůdkyně žalobkyně by však měla vždy ověřit alespoň základní výdaje žalované (zejména na živobytí a na bydlení), a to zejména za situace, kdy žalovaná toho času svobodná na mateřské či rodičovské dovolené nebyla ekonomicky aktivní a byla odkázaná pouze na státní podporu s tím, že již vůči ní byl přinejmenším jeden dluh exekučně vymáhán. Soud dále uvádí, že výdaje na nájemní bydlení ve výši 3 000 Kč měsíčně považuje za velmi nepravděpodobné, neboť tato částka zpravidla nestačí ani na nouzové bydlení v azylových domech. Soud samozřejmě nevylučuje, že by žalovaná skutečně mohla mít takto nízké výdaje na živobytí a bydlení, v takovém případě však bylo na žalobkyni (resp. její právní předchůdkyni), aby výši těchto výdajů věrohodným způsobem prověřila a toto prověření poté též soudu dosvědčila, k čemuž však nedošlo. Právní předchůdkyně žalobkyně tak co se týče výdajů žalované vyšla pouze z nepodložených tvrzení žalované, popřípadě statisticky odhadnutých výdajů, což nelze, jak již bylo uvedeno shora, považovat za zákonem vyžadované posouzení úvěruschopnosti.

16. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by „státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že „obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalované nelze uzavřít, že by se ze strany právní předchůdkyně žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která ze žádosti o úvěr vyplývala, skutečně jednalo.

17. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet, neboť v případě pochybností o úvěruschopnosti úvěr neposkytne. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

18. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. V daném případě bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalované jistinu ve výši 5 000 Kč a současně bylo prokázáno, že žalovaná na tento dluh dosud uhradila částku 664 Kč. Výše bezdůvodného obohacení proto činí částku 4 336 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně postoupena na žalobkyni. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 336 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, neboť tyto nároky vyplývaly z neplatně uzavřené smlouvy.

19. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila částku odpovídající bezdůvodnému obohacení řádně a včas, octla se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úrok z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to však pouze z částky odpovídající výši bezdůvodného obohacení. Ve zbytku byl uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení jako nedůvodný zamítnut.

20. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”).

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08, ze dne 30. 8. 2010. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Lounech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nebudou-li povinnosti stanovené tímto rozhodnutím splněny řádně a včas, lze se jejich výkonu domáhat podáním návrhu u soudu (§ 251 o. s. ř.) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem (zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů) u soudního exekutora.