17 C 249/2024

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Drobílkem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem tituly před jménem Jméno zástupce zainteresované společnosti , tituly za jménem sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 10 633,49 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 297,49 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 542,35 Kč od 26. 5. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 4 658,08 Kč od 26. 5. 2023 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 336 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 336 Kč od 26. 5. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne 29. 11. 2023 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 10 633,49 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, ., IČO , IČO, ) uzavřela s žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které jí poskytla v hotovosti úvěr ve výši 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s poplatkem ve výši 4 296 Kč, jenž představuje kapitalizované úroky za dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou 8 % ročně ve výši celkem 254 Kč, úhrada za poskytnutí úvěru ve výši 2 450 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 692 Kč a inkasní poplatek ve výši 900 Kč, a to v 14měsíčních splátkách po 664 Kč. Žalovaná však sjednané splátky nehradila řádně a včas, když uhradila celkem pouze 664 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo nejpozději dne 25. 5. 2023 právo na uhrazení celé dosud neuhrazené dlužné částky. Pohledávka byla dne , datum, postoupena na žalobkyni a postoupení bylo žalované oznámeno. Aktuální výše dlužné částky činí na jistině 4 658,08 Kč a na dlužném poplatku (souhrnu úroků, úhrady za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a poplatku na inkaso) částku 3 973,92 Kč, dále smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je dlužník v prodlení v kapitalizované výši 2 001,49 Kč. Příslušenství sestává z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 230,59 Kč, smluvního úroku ve výši 8 % ročně z částky 4 658,08 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 431,98 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 878,35 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení. Tuto dlužnou částku žalobkyni žalovaná neuhradila, a to ani přes předžalobní výzvu žalobkyně.

2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.

3. Ve věci bylo nařízeno jednání. Žalovaná, ač řádně předvolána, se k jednání bez omluvy nedostavila. Soud proto podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně podepsala dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , včetně smluvních podmínek. Ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 5 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 4 296 Kč, jenž představuje kapitalizované úroky za dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou 8 % ročně ve výši celkem 254 Kč, úhrada za poskytnutí úvěru ve výši 2 450 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 692 Kč a inkasní poplatek ve výši 900 Kč, a to v 14měsíčních splátkách po 664 Kč. Svým podpisem potvrdila žalovaná převzetí úvěru ve výši 5 000 Kč v hotovosti. Ve smluvních podmínkách si účastníci sjednali pro případ prodlení smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z příslušné dlužné částky, ohledně níž je dlužník v prodlení /viz smlouva o úvěru na č. l. 30-31/. V rámci zkoumání úvěruschopnosti měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici formulář žádosti o úvěr, v níž je ručně vyplněn čistý měsíční příjem žalované ve výši 12 036 Kč, který sestává ze sociálních dávek ve výši 10 000 Kč, rodičovského příspěvku ve výši 1 130 Kč a ostatních příspěvků ve výši 906 Kč. Měsíční výdaje žalované měly činit 9 820 Kč, z čehož částka 3 000 Kč odpovídá nákladům na bydlení a energie a částka 6 320 Kč nákladům na dopravu, jídlo a jiným osobním nákladům a částka 500 Kč měsíčním srážkám ze mzdy. Dále je ve formuláři křížkem vyznačeno, že příjem žalované byl doložen jinými doklady, že žalovaná byla toho času na mateřské/rodičovské dovolené, bydlela v nájmu, byla svobodná, dosáhla základního vzdělání a počet vyživovaných dětí do 26 let činil jedno /viz žádost o úvěr na č. l. 8/. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřila příjem žalované na základě předložených rozhodnutí Úřadu práce ČR o přiznání přídavku na dítě ve výši 1 130 Kč, rodičovského příspěvku ve výši 10 000 Kč a příspěvku na bydlení ve výši 906 Kč /viz oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory na č. l. 25-26/. Právní předchůdkyně žalobkyně dále ověřila, že žalované je měsíčně strhána ze mzdy částka 500 Kč na úhradu exekučně vymáhaného dluhu /viz fotografie dokládající úhradu exekuce na č. l. 27/. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, s úhradami se dostávala do prodlení, přičemž celkově na svůj dluh uhradila částku 664 Kč /viz transakční historie na č. l. 32/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel a žalobkyně jako postupník podepsaly dne , datum, smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka vůči žalované uvedená v příloze č. , hodnota, seznamu postoupených pohledávek této smlouvy postoupena na žalobkyni /viz smlouva o postoupení pohledávky na č. l. 36-38, seznam postoupených pohledávek na č. l. 33 a 41/. Oznámení o postoupení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně bylo žalované oznámeno dopisem /viz oznámení o postoupení pohledávky na č. l. 43/. Žalovaná byla předžalobní výzvou vyzvána žalobkyní k úhradě dlužné částky /viz předžalobní výzva na č. l. 44-45 včetně podacího lístku na č. l. 42/. Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní uvedených plateb) uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Po právní stránce soud hodnotil věc dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

6. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle ust. § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

8. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

10. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Dle ust. § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je z části důvodná. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalované. V tomto směru nelze než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ nedostála.

15. Soud konstatuje, že právní předchůdkyně žalobkyně nikterak pečlivě nezkoumala výdaje žalované, a to ani ty podstatné, spokojila se toliko s uvedením částky 3 000 Kč představující náklady na bydlení, kdy žalovaná měla bydlet v nájmu, paušální částky 6 320 Kč jako nákladů na dopravu, jídlo a ostatní osobní náklady a částky 500 Kč srážené na úhradu exekuce, což byl jediný výdaj, jehož existenci a výši právní předchůdkyně žalobkyně skutečně ověřila. Soudu je přitom z úřední činnosti známo, že částka 6 320 Kč bývá v úvěrových smlouvách právní předchůdkyně žalobkyně uváděna opakovaně a jedná se proto nikoli o skutečné výdaje odhadnuté žalovanou, nýbrž jakési paušální výdaje stanovené přímo právní předchůdkyní žalobkyně jakožto poskytovatelky spotřebitelského úvěru. Takový postup právní předchůdkyně žalobkyně soud nemůže hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Z hlediska výdajových poměrů žalované neměla právní předchůdkyně žalobkyně po ruce žádný, natož relevantní doklad, vyjma dokladu o srážkách pro exekuci. Pouhé doplnění čísel do formuláře právní předchůdkyně žalobkyně, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Právní předchůdkyně žalobkyně se při zjišťování informací spokojila pouze s tvrzeními žalované o nikterak nedoložených měsíčních výdajích uvedených ve výši celkem 9 820 Kč. Pakliže žalobkyně namítá, že právní předchůdkyně žalobkyně není povinna zkoumat skutečné výdaje žalovaného a jejich výši pro objektivní nemožnost jejich ověření (případně s uvedením, že se uvedené výdaje mohou kdykoliv změnit), pročež postačí stanovení výdajů (a případně i příjmů) dle statistického modelu vytvořeného právní předchůdkyní žalobkyně, pak soud konstatuje, že v ustanovení § 86 odst. 2 ZoSÚ je výslovně uvedeno, že při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje poskytovatel zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…). Zákon tedy výslovně ukládá povinnost právní předchůdkyni žalobkyně jednotlivé příjmy a výdaje žalovaného zkoumat a porovnávat. S ohledem na atributy každého konkrétního spotřebitelského úvěru se však může odlišovat způsob (míra, důslednost) zkoumání a ověřování jednotlivých údajů. Zajisté není nutné (ani možné) zkoumat všechny výdaje žalované, právní předchůdkyně žalobkyně by však měla vždy ověřit alespoň základní výdaje žalované (zejména na živobytí a na bydlení), a to zejména za situace, kdy žalovaná toho času svobodná na mateřské či rodičovské dovolené nebyla ekonomicky aktivní a byla odkázaná pouze na státní podporu s tím, že již vůči ní byl přinejmenším jeden dluh exekučně vymáhán. Soud dále uvádí, že výdaje na nájemní bydlení ve výši 3 000 Kč měsíčně považuje za velmi nepravděpodobné, neboť tato částka zpravidla nestačí ani na nouzové bydlení v azylových domech. Soud samozřejmě nevylučuje, že by žalovaná skutečně mohla mít takto nízké výdaje na živobytí a bydlení, v takovém případě však bylo na žalobkyni (resp. její právní předchůdkyni), aby výši těchto výdajů věrohodným způsobem prověřila a toto prověření poté též soudu dosvědčila, k čemuž však nedošlo. Právní předchůdkyně žalobkyně tak co se týče výdajů žalované vyšla pouze z nepodložených tvrzení žalované, popřípadě statisticky odhadnutých výdajů, což nelze, jak již bylo uvedeno shora, považovat za zákonem vyžadované posouzení úvěruschopnosti.

16. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by „státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že „obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalované nelze uzavřít, že by se ze strany právní předchůdkyně žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která ze žádosti o úvěr vyplývala, skutečně jednalo.

17. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet, neboť v případě pochybností o úvěruschopnosti úvěr neposkytne. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

18. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. V daném případě bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalované jistinu ve výši 5 000 Kč a současně bylo prokázáno, že žalovaná na tento dluh dosud uhradila částku 664 Kč. Výše bezdůvodného obohacení proto činí částku 4 336 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně postoupena na žalobkyni. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 336 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, neboť tyto nároky vyplývaly z neplatně uzavřené smlouvy.

19. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila částku odpovídající bezdůvodnému obohacení řádně a včas, octla se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úrok z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to však pouze z částky odpovídající výši bezdůvodného obohacení. Ve zbytku byl uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení jako nedůvodný zamítnut.

20. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”).

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08, ze dne 30. 8. 2010.