17 C 259/2024

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Drobílkem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem tituly před jménem . Jméno zástupce zainteresované společnosti , tituly za jménem sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 17 523 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 523 Kč s úrokem ve výši 22,44 % ročně z částky 10 000 Kč od 31. 8. 2022 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 5. 3. 2022 do 30. 1. 2023, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne 1. 2. 2024 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 17 523 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, , IČO , IČO, ) uzavřel dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž mohl žalovaný čerpat úvěr až do výše 10 000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s položkou ve výši 8 426 Kč, kterou žalobkyně souhrnně označuje jako poplatek a která sestává z kapitalizovaného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 22,44 % ročně v částce 5 378 Kč, částky 1 500 Kč za zpracování úvěru a pojistného ve výši 1 548 Kč, a to v 12 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 536 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla před uzavřením smlouvy zkoumána řádně a dostatečně, přičemž nízká výše úvěru neodůvodňuje nijak hloubkové prověřování úvěruschopnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně se při tom řídila zásadou, že každý je povinen jednat v právním styku poctivě a v tom smyslu i nakládala se sdělenými údaji od žalovaného. Žalovaný úvěr čerpal ve výši 10 000 Kč, nedodržel však řádně podmínky pro splácení, když na svůj dluh dodnes neuhradil ničeho. Pohledávka byla dne , datum, postoupena na žalobkyni. Žalovanou částku 17 523 Kč tvoří dlužná jistina ve výši 10 000 Kč, 7 523 Kč uplatňuje žalobkyně z titulu dlužného poplatku, příslušenství se skládá ze smluvního úroku ve výši 22,44 % ročně z dlužné jistiny od 31. 8. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z dlužné jistiny od 5. 3. 2022 do zaplacení, přičemž příslušenství žalobkyně uplatňuje dílem v kapitalizované podobě a dílem v dále běžící.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Ve věci bylo nařízeno jednání. Žalovaný, ač řádně a včas předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaný podepsal s právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, , IČO , IČO, ) dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s částkou ve výši 8 426 Kč, kterou žalobkyně označuje jako poplatek a která sestává z kapitalizovaného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 22,44 % ročně v částce 5 378 Kč, částky 1 500 Kč za zpracování úvěru a pojistného ve výši 1 548 Kč, a to v 12 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 536 Kč /viz smlouva o spotřebitelském úvěru na č. l. 39-40/. Úvěr ve výši 10 000 Kč byl žalovanému vyplacen dne 26. 8. 2021 bezhotovostním převodem na jeho bankovní účet /viz sdělení banky o vyplacení úvěru na č. l. 16/. Žalovaný dosud na svůj dluh ničeho neuhradil /viz tabulka umoření na č. l. 43/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitelka uzavřela s žalobkyní jako postupníkem dne , datum, smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka vůči žalovanému z výše uvedené smlouvy postoupena na žalobkyni /viz smlouva o postoupení pohledávky včetně příloh na č. l. 32-38/. O postoupení byl žalovaný vyrozuměn oznámením ze dne 16. 12. 2022, které bylo odesláno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 13. 1. 2023, v němž byl žalovaný současně vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení /viz oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2022 na č. l. 44 včetně podacího lístku na č. l. 45/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní výzva na č. l. 47-48 včetně podacího lístku na č. l. 46/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. V rámci zkoumání úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici formulář žádosti o úvěr (tzv. zákaznická karta), v níž je křížkem označeno, že žalovaný tehdy bydlel v nájmu, dosáhl učňovského vzdělání, byl svobodný, neměl vyživovací povinnost a byl zaměstnán jako kuchař u německé společnosti , právnická osoba, . Dále zde byl ručně vyplněn čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 27 428 Kč a další čistý příjem domácnosti ve výši 15 000 Kč. Měsíční výdaje žalovaného měly činit 5 000 Kč, přičemž výslovně jde o odhadované měsíčné výdaje /viz zákaznická karta na č. l. 41/. K prokázání tvrzení o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně dále doložila dvě výplatní pásky žalovaného za měsíc květen 2021, kdy žalovanému byla vyplacena čistá mzda ve výši 969,88 eur, což při tehdejším kurzu ve výši přibližně 1:25,5 odpovídá zhruba částce 24 731,94 Kč, a za měsíc červen 2021, kdy žalovanému byla vyplacena čistá mzda ve výši 1 181,65 eur, což při tehdejším kurzu ve výši přibližně 1:25,5 odpovídá zhruba částce 30 132,08 Kč /viz výplatní pásky na č. l. 20/.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

7. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

10. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Dle ust. § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Dle ust. § 573 o. z. má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

15. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ nedostála.

16. Soud konstatuje, že právní předchůdkyně žalobkyně nikterak pečlivě nezkoumala výdaje žalovaného, a to ani ty podstatné, spokojila se toliko s uvedením částky 5 000 Kč představující nijak blíže nespecifikované odhadnuté výdaje žadatele. Takový postup právní předchůdkyně žalobkyně soud nemůže hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Z hlediska výdajových poměrů žalovaného neměla právní předchůdkyně žalobkyně po ruce žádný, natož relevantní doklad. Pouhé doplnění čísel do formuláře právní předchůdkyně žalobkyně, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Právní předchůdkyně žalobkyně se při zjišťování informací spokojila pouze s tvrzeními žalovaného o nikterak nedoložených měsíčních výdajích. Pakliže žalobkyně namítá, že právní předchůdkyně žalobkyně není povinna zkoumat skutečné výdaje žalovaného a jejich výši pro objektivní nemožnost jejich ověření (případně s uvedením, že se uvedené výdaje mohou kdykoliv změnit), pročež postačí stanovení výdajů (a případně i příjmů) dle statistického modelu vytvořeného právní předchůdkyní žalobkyně, pak soud konstatuje, že v ustanovení § 86 odst. 2 ZoSÚ je výslovně uvedeno, že při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje poskytovatel zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…). Zákon tedy výslovně ukládá povinnost právní předchůdkyni žalobkyně jednotlivé příjmy a výdaje žalovaného zkoumat a porovnávat. S ohledem na atributy každého konkrétního spotřebitelského úvěru se však může odlišovat způsob (míra, důslednost) zkoumání a ověřování jednotlivých údajů. Zajisté není nutné (ani možné) zkoumat všechny výdaje žalovaného, právní předchůdkyně žalobkyně by však měla vždy ověřit alespoň základní výdaje žalovaného (zejména na živobytí a na bydlení), a to zejména za situace, kdy žalovaný měl uvést, že má celkové měsíční výdaje pouze v částce 5 000 Kč, která zjevně bez dalšího nemůže postačovat ani na úhradu nájemního bydlení, které bylo v žádosti o úvěr označeno, a to i s přihlédnutím k době, v jaké byla smlouva o úvěru uzavírána. Soud samozřejmě nevylučuje, že by žalovaný skutečně mohl mít takto nízké výdaje na živobytí a bydlení, v takovém případě však bylo na žalobkyni (resp. její právní předchůdkyni), aby výši těchto výdajů věrohodným způsobem prověřila a toto prověření poté též soudu dosvědčila, k čemuž však nedošlo. Právní předchůdkyně žalobkyně tak co se týče výdajů žalovaného vyšla pouze z nepodložených tvrzení žalovaného, popřípadě statisticky odhadnutých výdajů, což nelze, jak již bylo uvedeno shora, považovat za zákonem vyžadované posouzení úvěruschopnosti.

17. Pokud jde o příjmovou stránku žalovaného, zde lze uzavřít, že právní předchůdkyně alespoň na základě předložených výplatních pásek ověřila výši čisté mzdy žalovaného, avšak dále kalkulovala, jak vidno z formuláře karty zákazníka, s dalším blíže nespecifikovaným příjmem žalovaného ve výši 15 000 Kč. K tomu soud konstatuje, že z této částky nelze zásadně vycházet, neboť ohledně tohoto dalšího příjmu není vůbec patrné, o jaký další příjem se má vůbec jednat, a především pak nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakkoli dosahování tohoto příjmu ze strany žalovaného ověřila.

18. Soud dále uvádí, že pro řádné zkoumání úvěruschopnosti je též třeba trvat na tom, aby poskytovatelé spotřebitelských úvěrů prověřili žadatele v některém z registrů evidujících informace o čerpaných úvěrových produktech spotřebitelů, historii splácení, o závazcích po splatnosti apod., kterými jsou kupříkladu bankovní a nebankovní registr klientských informací (BRKI, NRKI) nebo databáze SOLUS. Právní předchůdkyně žalobkyně však lustraci žalovaného ve shora uvedených či obdobných databázích neprovedla, neověřovala blíže finanční situaci žalovaného z hlediska jeho příjmů a výdajů, a soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ, pročež je smlouva podle § 87 odst. 1 ZoSÚ stižena absolutní neplatností.

19. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by „státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že „obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání zejména výdajů žalovaného nelze uzavřít, že by se ze strany právní předchůdkyně žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která ze žádosti o úvěr vyplývala, skutečně jednalo.

20. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet, neboť v případě pochybností o úvěruschopnosti úvěr neposkytne. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Je třeba dát žalobkyni za pravdu v tom smyslu, že skutečně každý je povinen jednat v právním styku poctivě (§ 6 odst. 1 o. z.). Pokud žalovaný při sjednávání úvěru uvedl nesprávné údaje o své majetkové situaci, porušil tuto občanskoprávní zásadu a takové jeho jednání by mohlo mít i trestněprávní následky (viz § 211 trestního zákoníku týkající se úvěrového podvodu). Nicméně ani v takovém případě by právní předchůdkyně žalobkyně nebyla zbavena své povinnosti nespoléhat se pouze na sdělené údaje žalovaným, ale tyto údaje náležitě ověřit, jak jí ukládají již zmíněná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

21. Ohledně následku absolutní neplatnosti při nezkoumání úvěruschopnosti po účinnosti ZoSÚ od 1. 12. 2016 soud konstatuje, že v ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech srov. např. rozsudky , Číslo jednací, , v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ust. §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

22. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. V daném případě bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému jistinu ve výši 10 000 Kč a současně nebylo prokázáno, že by žalovaný na tento dluh dosud cokoli uhradil. Výše bezdůvodného obohacení proto činí částku 10 000 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně postoupena na žalobkyni. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, neboť tyto nároky vyplývaly z neplatně uzavřené smlouvy.

23. Žalovaný byl povinen vrátit bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl poprvé vyzván k úhradě dluhu v oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , které mu bylo odesláno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 13. 1. 2023 a k úhradě mu byla poskytnuta lhůta 10 dnů ode dne doručení. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že tato výzva mu byla doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 18. 1. 2023, a proto se tak dluh stal splatný dne 30. 1. 2023 a ode dne 31. 1. 2023 se žalovaný dostal do prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni dle ustanovení § 1968 ve spojení s ust. § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení z dlužné jistiny od uvedeného dne do zaplacení, a to ve výši 11,75 %, byť zákonná výše dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za toto období činila 15 %, avšak žalobkyně požadovala úrok z prodlení přiznat toliko ve výši 11,75 %, a soud je proto vázán jejím návrhem. Ve zbývajícím rozsahu byl nárok na zákonný úrok z prodlení jako nedůvodný zamítnut.

24. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08, ze dne 30. 8. 2010.