17 C 338/2024

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Drobílkem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem tituly před jménem jméno FO , tituly za jménem . sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby o zaplacení 21 389,51 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 717,51 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 084,68 Kč od 19. 5. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 9 316,15 Kč od 19. 5. 2023 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 672 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 672 Kč od 19. 5. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne 11. 1. 2024 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 21 389,51 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ., IČO , IČO, ) uzavřel dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které mu poskytla v hotovosti jistinu ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s poplatkem ve výši 8 592 Kč, jenž představuje kapitalizované úroky za dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou 8 % ročně ve výši celkem 507 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 4 900 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 385 Kč a inkasní poplatek ve výši 1 800 Kč, a to v 14měsíčních splátkách po 1 328 Kč. Žalovaný však sjednané splátky nehradil řádně a včas, když uhradil celkem pouze jednu splátku ve výši 1 328 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo nejpozději dne 18. 5. 2023 právo na uhrazení celé dosud neuhrazené dlužné částky. Pohledávka byla dne , datum, postoupena na žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno. Aktuální výše dlužné částky činí na jistině 9 316,15 Kč a na dlužném poplatku (souhrnu úroků, úhrady za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a poplatku na inkaso) částku 7 947,85 Kč, dále smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je dlužník v prodlení v kapitalizované výši 4 125,51 Kč. Příslušenství sestává z kapitalizovaného smluvního úroku z dlužné jistiny za období od 19. 5. 2023 do 11. 7. 2023 ve výši 475,47 Kč a poté ze smluvního úroku dále běžícího ode dne následujícího až do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny za období od 19. 5. 2023 do 11. 7. 2023 ve výši 891,12 Kč a poté ze zákonného úroku z prodlení dále běžícího ode dne následujícího až do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Ve věci bylo nařízeno jednání. Žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně podepsal dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, včetně smluvních podmínek. Ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 8 592 Kč, jenž představuje kapitalizované úroky za dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou 8 % ročně ve výši celkem 507 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 4 900 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 385 Kč a inkasní poplatek ve výši 1 800 Kč, a to v 14měsíčních splátkách po 1 328 Kč. Svým podpisem potvrdil žalovaný převzetí úvěru ve výši 10 000 Kč v hotovosti. Ve smluvních podmínkách si účastníci sjednali pro případ prodlení smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z příslušné dlužné částky, ohledně níž je dlužník v prodlení /viz smlouva o úvěru na č. l. 23-24/. V rámci zkoumání úvěruschopnosti měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici formulář žádosti o úvěr, v níž je ručně vyplněn čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 10 060 Kč a měsíční výdaje žalovaného ve výši 5 500 Kč, z čehož částka 1 500 Kč odpovídá nákladům na bydlení a energie a částka 4 000 Kč nákladům na dopravu, jídlo a jiné osobní náklady. Dále je ve formuláři křížkem vyznačeno, že žalovaný byl v té době svobodný, bydlel u rodičů, dosáhl základního vzdělání a počet vyživovaných dětí do 26 let je 0 /viz žádost o úvěr na č. l. 8/. Žalobkyně ověřila příjem žalovaného na základě předložené pracovní smlouvy a jedné výplatní pásky žalovaného, z nichž se podává, že žalovanému byla za únor 2022 vyplacena čistá mzda ve výši 10 060 Kč /viz kopie pracovní smlouvy a výplatní pásky žalovaného na č. l. 49-51/. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, s úhradami se dostával do prodlení, přičemž celkově na svůj dluh uhradil částku 1 328 Kč /viz přehled úhrad na č. l. 37/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel a žalobkyně jako postupník podepsaly dne , datum, smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka vůči žalovanému uvedená v příloze č. 1 seznamu postoupených pohledávek této smlouvy postoupena na žalobkyni /viz smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 25-29, seznam postoupených pohledávek na č. l. 32/. Oznámení o postoupení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně bylo žalovanému oznámeno dopisem /viz oznámení o postoupení pohledávky na č. l. 34/. Žalovaný byl předžalobní výzvou vyzván žalobkyní k úhradě dlužné částky /viz výzva k plnění na č. l. 30-31 včetně podacího lístku na č. l. 38/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní uvedených plateb) uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

6. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle ust. § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

8. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

10. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Dle ust. § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je z části důvodná. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ nedostála.

15. Soud konstatuje, že právní předchůdkyně žalobkyně nikterak pečlivě nezkoumala výdaje žalovaného, a to ani ty podstatné, spokojila se toliko s uvedením částky 1 500 Kč jako náklady na bydlení, kdy žalovaný měl bydlet u rodičů a paušální částky 4 000 Kč jako náklady na dopravu, jídlo a ostatní osobní náklady. Je přitom zcela zřejmé, že v případě výdajů se jedná nikoli o skutečné výdaje žalovaného, ale pouze o jakési paušální odhadnuté částky. Takový postup právní předchůdkyně žalobkyně soud nemůže hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Z hlediska výdajových poměrů žalovaného neměla právní předchůdkyně žalobkyně po ruce žádný, natož relevantní doklad. Pouhé doplnění čísel do formuláře právní předchůdkyně žalobkyně, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Právní předchůdkyně žalobkyně se při zjišťování informací spokojila pouze s tvrzeními žalovaného o nikterak nedoložených měsíčních výdajích uvedených ve výši celkem 5 500 Kč. Pakliže žalobkyně namítá, že právní předchůdkyně žalobkyně není povinna zkoumat skutečné výdaje žalovaného a jejich výši pro objektivní nemožnost jejich ověření (případně s uvedením, že se uvedené výdaje mohou kdykoliv změnit), pročež postačí stanovení výdajů (a případně i příjmů) dle statistického modelu vytvořeného právní předchůdkyní žalobkyně, pak soud konstatuje, že v ustanovení § 86 odst. 2 ZoSÚ je výslovně uvedeno, že při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje poskytovatel zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…). Zákon tedy výslovně ukládá povinnost právní předchůdkyni žalobkyně jednotlivé příjmy a výdaje žalovaného zkoumat a porovnávat. S ohledem na atributy každého konkrétního spotřebitelského úvěru se však může odlišovat způsob (míra, důslednost) zkoumání a ověřování jednotlivých údajů. Zajisté není nutné (ani možné) zkoumat všechny výdaje žalovaného, právní předchůdkyně žalobkyně by však měla vždy ověřit alespoň základní výdaje žalovaného (zejména na živobytí a na bydlení), a to zejména za situace, kdy žalovaný měl uvést, že má měsíční náklady na bydlení pouze v částce 1 500 Kč, byť s uvedením, že bydlí u rodičů. Ani tvrzení žalovaného ohledně bydlení u rodičů v daném konkrétním případě, kdy žalovaný pobíral příjem hrubě pod hranicí minimální mzdy, nelze bez dalšího převzít a neověřovat a vyjít z nákladů na bydlení pouze v částce 1 500 Kč. Žalovaný byl v době uzavření smlouvy ve věku téměř 30 let, což v kombinaci s výší jeho čistého příjmu okolo 10 000 Kč měsíčně výrazně snižuje věrohodnost jeho tvrzení o tom, že stále bydlí u rodičů. Běžnému člověku by se jistě již na první pohled do žádosti o úvěr mělo jevit, že žalovaný mohl ve snaze získat úvěr své výdaje značně podhodnotit. Bylo proto na právní předchůdkyni žalobkyně, aby výdaje žalovaného pečlivěji ověřila, kupříkladu na základě předložení výpisu z bankovního účtu, jak je u jiných poskytovatelů úvěru zcela běžné. V daném případě však co se týče výdajů žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z nepodložených tvrzení žalovaného, popřípadě statisticky odhadnutých výdajů, což nelze, jak již bylo uvedeno shora, považovat za zákonem vyžadované posouzení úvěruschopnosti.

16. Soud dále uvádí, že pro řádné zkoumání úvěruschopnosti je též třeba trvat na tom, aby poskytovatelé spotřebitelských úvěrů prověřili žadatele v některém z registrů evidujících informace o čerpaných úvěrových produktech spotřebitelů, historii splácení, o závazcích po splatnosti apod., kterými jsou kupříkladu bankovní a nebankovní registr klientských informací (BRKI, NRKI) nebo databáze SOLUS. Právní předchůdkyně žalobkyně však lustraci žalovaného ve shora uvedených či obdobných databázích neprovedla, neověřovala blíže finanční situaci žalovaného, a soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ, pročež je smlouva podle § 87 odst. 1 ZoSÚ stižena absolutní neplatností.

17. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by „státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že „obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalovaného nelze uzavřít, že by se ze strany právní předchůdkyně žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která ze žádosti o úvěr vyplývala, skutečně jednalo.

18. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet, neboť v případě pochybností o úvěruschopnosti úvěr neposkytne. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

19. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. V daném případě bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému jistinu ve výši 10 000 Kč a současně bylo prokázáno, že žalovaný na tento dluh již uhradil celkem částku 1 328 Kč. Výše bezdůvodného obohacení proto činí částku 8 672 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně postoupena na žalobkyni. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 672 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, neboť tyto nároky vyplývaly z neplatně uzavřené smlouvy.

20. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil částku odpovídající bezdůvodnému obohacení řádně a včas, octl se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úrok z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to však pouze z částky odpovídající výši bezdůvodného obohacení. Ve zbytku byl uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení jako nedůvodný zamítnut.

21. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”)

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly, přičemž v tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08, ze dne 30. 8. 2010.