17 C 369/2024

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Drobílkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 11 651 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 8 251 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 830,92 Kč, smluvním úrokem ve výši 18,17 % ročně z částky 5 796,82 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 396,82 Kč od 25. 12. 2022 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 400 Kč od 25. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 129,3 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se obrátila dne 4. 4. 2024 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 11 651 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, , IČO , IČO, ) uzavřel dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž mohl žalovaný čerpat úvěr až do výše 7 000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s položkou ve výši 8 251 Kč, kterou žalobkyně souhrnně označuje jako poplatek a která sestává z kapitalizovaného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 18,17 % ročně v částce 3 570 Kč, částky 1 500 Kč za zpracování úvěru, částky ve výši 1 621 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení a poplatku za pojištění ve výši 1 560 Kč, a to v 52 pravidelných týdenních splátkách ve výši 294 Kč. Žalovaný úvěr čerpal ve výši 7 000 Kč, nedodržel však řádně podmínky pro splácení, když uhradil celkem pouze částku 3 600 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo nejpozději dne 17. 12. 2022 právo na uhrazení celé dosud neuhrazené dlužné částky. Pohledávka byla dne , datum, postoupena na žalobkyni. Žalovanou částku 11 651 Kč tvoří dlužná jistina ve výši 5 796,82 Kč a dlužný poplatek ve výši 5 854,18 Kč, příslušenství se skládá z kapitalizovaného smluvního úroku od 18. 12. 2022 ve výši 830,92 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení od 25. 12. 2022 ve výši 669,05 Kč, vše kapitalizováno ke dni 27. 9. 2023, a následně z běžícího smluvního úroku a běžícího zákonného úroku z prodlení od dne následujícího do zaplacení. Žalobkyně má za to, že pokud by soud dospěl k závěru o tom, že předmětná smlouva o úvěru je neplatná z důvodu nesplnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného, pak by jí měl být žalobní nárok zcela přiznán z titulu náhrady škody.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil a rozhodnutí ponechal na úvaze soudu.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, , IČO , IČO, ) dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému úvěrový rámec až do výše 7 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s položkou ve výši 8 251 Kč, kterou žalobkyně souhrnně označuje jako poplatek a která sestává z kapitalizovaného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 18,17 % ročně v částce 3 570 Kč, částky 1 500 Kč za zpracování úvěru, částky ve výši 1 621 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení a poplatku za pojištění ve výši 1 560 Kč, a to v 52 pravidelných týdenních splátkách ve výši 294 Kč /viz smlouva o úvěru na č. l. 15-16/. Žalovaný úvěr čerpal ve výši 7 000 Kč, se splácením splátek se však dostával do prodlení, celkem uhradil právní předchůdkyni žalobkyně částku 3 600 Kč /viz tabulka umoření na č. l. 43/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitelka uzavřela s žalobkyní jako postupníkem dne , datum, smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka vůči žalovanému z výše uvedené smlouvy postoupena na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalovanému oznámena /viz smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 36-41, seznam postoupených pohledávek na č. l. 30-31 a 35, oznámení o postoupení pohledávky na č. l. 42 včetně podacího lístku na č. l. 44/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní výzva na č. l. 45-46 včetně podacího lístku na č. l. 47/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní uvedených plateb) uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

4. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť soudu předložila pouze formulář nazvaný karta zákazníka, v kterém právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenala jednotlivé údaje. Dle údajů uvedených v tomto formuláři byl žalovaný ženatý se základním vzděláním, bydlel v nájmu, vyživoval 4 osoby, pracoval na plný úvazek jako manipulační dělník u společnosti , Anonymizováno, , jméno FO, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, . s čistým měsíčním příjmem ve výši 32 400 Kč, další čisté příjmy domácnosti činily 20 000 Kč. Odhadované měsíční výdaje činily 10 000 Kč, přičemž žalovaný neměl splácet žádné další úvěrové produkty. Ve formuláři bylo křížkem u příslušné kolonky vyznačeno, že příjmy žalovaného měly být ověřeny na základě pracovní smlouvy, dvou měsíčních výpisů z bankovního účtu a dvou výplatních pásek /viz kartu zákazníka na č. l. 14/.

5. Soud dále k návrhu žalobkyně provedl důkaz účastnickým výslechem žalovaného, v jehož rámci žalovaný vypověděl, že si na své majetkové poměry v době žádosti o úvěr v dané věci nevzpomíná, nicméně uvedl, že v tu dobu zaměstnána nebyl.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

7. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

10. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Dle ust. § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ nedostála, což má za následek neplatnost dané úvěrové smlouvy.

15. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala tvrzení žalovaného uvedené v tzv. kartě zákazníka, zejména že by dostatečně ověřovala výši příjmů a výdajů žalovaného, potažmo dalších příjmů domácnosti. V kartě zákazníka jsou toliko ručně vyplněny údaje o zaměstnání a výše příjmů a výše odhadovaných výdajů. Ve své podstatě se tak jedná pouze o tvrzení právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenané v písemné podobě, které není doloženo žádným relevantním důkazem, zejména předložením kopií ověřovaných listin a doložení, že právní předchůdkyně žalobkyně relevantním způsobem ověřovala úvěrovou historii žalovaného (například lustrací v dostupných databázích klientských informací, jimiž kupříkladu je databáze SOLUS či databáze NRKI). Pouhé doplnění čísel do formuláře právní předchůdkyně žalobkyně, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů v daném případě nemohlo dojít. Právní předchůdkyně žalobkyně se při zjišťování informací spokojila pouze s tvrzeními žalovaného o nikterak nedoložených měsíčních příjmech a výdajích. Takový postup právní předchůdkyně žalobkyně tak soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru za situace, kdy o správnosti údajů uvedených v kartě zákazníka lze mít důvodné pochyby, a to zejména co se výdajové stránky týče, kdy je vysoce nepravděpodobné, že by měsíční výdaje žalovaného mohly činit pouze částku 10 000 Kč, když žalovaný s rodinou měl bydlet v nájmu a vyživovat 4 nezaopatřené děti. Je třeba dát žalobkyni za pravdu v tom smyslu, že skutečně každý je povinen jednat v právním styku poctivě (§ 6 odst. 1 o. z.). Pokud žalovaný při sjednávání úvěru uvedl nesprávné údaje o své majetkové situaci, porušil tuto občanskoprávní zásadu a takové jeho jednání by mohlo mít i trestněprávní následky (viz § 211 trestního zákoníku týkající se úvěrového podvodu). Nicméně ani v takovém případě by právní předchůdkyně žalobkyně nebyla zbavena své povinnosti nespoléhat se pouze na sdělené údaje žalovaným, ale tyto údaje náležitě ověřit, jak jí ukládají již zmíněná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. S ohledem na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně soudu proto nezbývalo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnila.

16. Soud tedy v projednávané věci uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnost s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost žalovaného podle § 86 odst. 1 ZoSÚ. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení. Ohledně následku absolutní neplatnosti při nezkoumání úvěruschopnosti po účinnosti ZoSÚ od 1. 12. 2016 soud konstatuje, že v ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ust. §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

17. Žalobkyně dále uvedla, že v případě vyhodnocení smlouvy za neplatnou v důsledku nesplnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného, měl by jí být žalobní nárok zcela přiznán z titulu náhrady škody. K tomu soud uvádí, že tento návrh posoudil jako návrh na změnu žaloby, který samostatným usnesením nepřipustil, neboť dosavadní výsledky dokazování by nemohly být podkladem pro rozhodnutí o takovém skutku. Žalobkyní uplatněný nárok tak, jak byl žalobou uplatněn, nelze za toho procesního stavu jakkoli právně posoudit jako nárok z titulu náhrady škody, neboť v takovém případě by zcela absentovaly potřebná skutková tvrzení. Aby se žalobkyně mohla úspěšně domáhat nároku z titulu náhrady škody, musela by nejprve tvrdit a prokázat protiprávní jednání žalovaného, vznik škody na straně žalobkyně a následně příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem konkrétní škody. Aby se však žalobkyně mohla domáhat nikoli plnění ze smlouvy, ale plnění z titulu náhrady škody, muselo by nutně dojít ke změně žaloby, neboť by se jednalo o zcela odlišný skutek, který by vyžadoval zcela odlišná skutková tvrzní. Proto soud procesní postup žalobkyně posoudil jako návrh na změnu žaloby, který však z výše uvedeného důvodu nepřipustil. S ohledem na rozdílnost skutků je pak soud přesvědčen, že žalobkyni nic nebrání žalovat nárok na náhradu škody samostatně, neboť toto rozhodnutí zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté pouze ke skutku vymezenému skutkovými tvrzeními žalobkyně, které s nárokem na náhradu škody nemají nic společného. Ohledně možnosti samostatně žalovat nárok, který nebyl připuštěn změnou žaloby, lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3084/2011, ze dne 25. 4. 2012.

18. O čemž však lze na podkladě provedeného dokazování rozhodnout je nárok z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému jistinu v celkové výši 7 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Současně bylo prokázáno, že žalovaný na tento svůj závazek již uhradil částku 3 600 Kč. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně pak byla postoupena na žalobkyni. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 400 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, neboť tyto nároky vyplývaly z neplatně uzavřené smlouvy.

19. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku řádně a včas, octl se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úrok z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to však pouze z částky odpovídající výši bezdůvodného obohacení. Ve zbytku byl uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení jako nedůvodný zamítnut.

20. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, který byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 129,3 Kč, přičemž tato částka představuje 43,1 % z jejich celkové výše (rozdíl procesního úspěchu žalované v řízení v rozsahu 71,55 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 28,45 %). Tyto náklady sestávají z nákladů řízení v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za jeden úkon dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky spočívající v účasti na jednání soudu. Jejich zaplacení soud žalobkyni uložil ve lhůtě podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

22. Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení. Pro účely tohoto poměřování byly nároky běžící do zaplacení kapitalizovány ke dni vyhlášení rozsudku.