17 C 41/2025

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Drobílkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 12 564,50 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 564,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 564,50 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne 5. 9. 2024 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 12 564,50 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu se smluvními úroky v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný úvěr čerpal, nedodržel však řádně podmínky pro splácení, žalobkyně proto uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr byl zesplatněn ke dni 23. 3. 2021, přičemž dle smluvních ujednání se k okamžiku zesplatnění staly dosud nezaplacené úroky součástí tzv. nové jistiny úvěru, která činila 65 750,31 Kč. Žalovaný se ve smlouvě mimo jiné zavázal k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do zaplacení, přičemž souhrn smluvních pokut uplatněných žalobkyní nesměl přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše poskytnuté finanční částky. Žalobce se nároků z předmětné smlouvy o úvěru již domáhal u zdejšího soudu v řízení sp. zn. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , v němž byla žalovanému rozsudkem pro zmeškání ze dne 27. 7. 2022, č. j. , Anonymizováno, , mimo jiné uložena povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 998 Kč a 16 437,50 Kč, kdy druhá zmíněná pokuta byla za období od prodlení žalovaného do 29. 11. 2021. V nyní projednávané věci se žalobkyně domáhá této smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ve výši 65 750,31 Kč za další časové období od 30. 11. 2021 do 9. 6. 2022 v kapitalizované výši 12 564,50 Kč. Příslušenství tvoří zákonný úrok z prodlení z této smluvní pokuty.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Ve věci bylo nařízeno jednání. Žalovaný, ač řádně a včas předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaný uzavřel s žalobkyní dne , datum, úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet společně s úroky v nominální výši 59,84 % ročně v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 620 Kč. RPSN činila 79,31 %. Dle bodu 2.2 smlouvy přirůstají úroky z poskytnuté jistiny úvěru k jistině, úroky po zesplatnění úvěru však mohou být sjednány v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou by měl žalovaný zaplatit v případě řádného splácení. Strany dle bodu 6.3 a 6.4 pro případ prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů sjednaly automatické zesplatnění úvěru s tím, že ke dni zesplatnění se celá doposud nesplacená jistina a veškeré dosud nesplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění stávají součástí nové jistiny úvěru, kterou je dlužník povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění. V bodě 6.5 smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru ode dne následujícího po dni zesplatnění do zaplacení /viz smlouva o úvěru na č. l. 48-51, předsmluvní informace na č. l. 35-37, kopie OP žalovaného na č. l. 28-29/. Žalovaný úvěr čerpal, jistina ve výši 60 000 Kč mu byla vyplacena na bankovní účet, se splácením úvěrových splátek se však dostával do prodlení. Žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 23. 3. 2021, o čemž byl žalovaný vyrozuměna oznámením /viz sdělení banky o majiteli účtu a vyplacení jistiny na č. l. 22, oznámení o zesplatnění na č. l. 51/. Žalobkyně uplatnila nároky z předmětné smlouvy o úvěru již žalobou ze dne 29. 11. 2021, která byla projednávána před zdejším soudem pod sp. zn. , Anonymizováno, . V rámci tohoto řízení byl vydán dne , datum, rozsudek pro zmeškání č. j. , Anonymizováno, , kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 83 585 Kč s příslušenstvím, kdy součástí této částky byla i smluvní pokuta ve výši 16 437,50 Kč, tj. smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ve výši 65 750,31 Kč za období od 25. 3. 2021 do 29. 11. 2021 /viz spis zdejšího soudu sp. zn. , Anonymizováno, /. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě smluvní pokuty v celkové výši 12 564,50 Kč, tj. smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ve výši 65 750,31 Kč za období od 30. 11. 2021 do 9. 6. 2022, a to naposledy předžalobní výzvou ze dne 16. 8. 2024 /viz předžalobní výzva na č. l. 52 včetně podacího archu na č. l. 53/.

5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnosti o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala tvrzení ohledně zkoumání výdajů žalovaného. Žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti předložila formulář nazvaný hodnocení klienta, v kterém žalobkyně zaznamenala jednotlivé údaje. Čistý měsíční příjem žalovaného ze mzdy činil 16 500 Kč, přičemž tato skutečnost byla doložena potvrzeními z banky o výplatě mzdy za poslední 4 měsíce. Ohledně formy bydlení bylo uvedeno „pronájem“, měsíční výdaje žalovaného byly uvedeny ve výši 3 860 Kč (životní minimum) a ve výši 2 610 Kč na bydlení, žádné jiné výdaje uvedeny nebyly (v kolonce výdaje na splátky byla uvedena nula), celkem tedy výdaje činily 6 470 Kč. Ve formuláři prohlášení klienta žalovaný mimo jiné prohlásil, že nemá žádné splatné dluhy, veškeré jeho výdaje uvedeny ve smlouvě jsou pravdivé a úplné. Žalobkyně předložila dále výpis záznamů z registru SOLUS, přičemž v tomto výpise je uvedeno pouze jméno a adresa žalovaného a čas provedení výpisu, a dále výpis z Nebankovního registru klientských informací, podle něhož byl žalovaný hodnocen skórem 510, čímž se zařadil do kategorie III. (rozmezí 416 a více), tedy do kategorie s nejnižším rizikem. Žádné listiny ve vztahu k ověřování výdajové stránky žalovaného žalobkyně nepředložila /viz formulář hodnocení klienta na č. l. 30, prohlášení klienta na č. l. 33-34, výpis z účtu žalovaného na č. l. 32, 39-42, výpis z NRKI na č. l. 31, výpis z registru SOLUS na č. l. 38/. Z úřední činnosti je pak soudu známo, že před uzavřením smlouvy projednávané v této věci žalovaný uzavřel řadu jiných smluv o úvěru. Žalovaný v době uzavření smlouvy projednávané v této věci splácel minimálně 3 jiné úvěry. Jde o úvěr od společnosti , právnická osoba, . na základě smlouvy ze dne , datum, , kdy splátka činila 3 216 Kč, k zesplatnění úvěru došlo dne 31. 3. 2021, přičemž nároky z této smlouvy byly řešeny v řízení před zdejším soudem sp. zn. , Anonymizováno, , č. účtu, . Dále jde o úvěr od společnosti , Anonymizováno, na základě smlouvy ze dne , datum, , kdy splátka činila minimálně 1 000 Kč, přičemž nároky z této smlouvy byly řešeny v řízení před zdejším soudem sp. zn. , Anonymizováno, , č. účtu, . A konečně jde o úvěr od společnosti , právnická osoba, . na základě smlouvy ze dne , datum, , kdy úvěrem byly refinancovány jiné 4 úvěry žalovaného, kdy splátka činila 5 829 Kč, přičemž nároky z této smlouvy byly řešeny v řízení před zdejším soudem sp. zn. , Anonymizováno, .

6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

7. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

10. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba není ani z části důvodná. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně coby poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ nedostála.

13. Soud konstatuje, že žalobkyně ani přes poskytnuté poučení podle § 118a o. s. ř. neprokázala, že by dostatečným způsobem a s odbornou péčí zkoumala a ověřovala skutečné výdaje žalovaného. Žalobkyně se při posuzování úvěruschopnosti žalovaného v zásadě spokojila pouze se sdělenými údaji ze strany žalovaného, které jsou zaznamenány ve formuláři hodnocení klienta. Takový postup žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalované o osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně v daném případě řádně zjistila a ověřila pouze příjmy žalovaného, nicméně výdaje, a to ani ty podstatné, ověřovány nebyly. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. V tomto případě bylo zjištěno, že žalovaný měl vedle běžných obvyklých výdajů i zcela zásadní výdaje na splátky celé řady jiných dříve čerpaných úvěrů. Tyto splátky úvěrů však žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti zcela pominula. Povinnosti zkoumat výdaje žalovaného se přitom nelze zprostit tím, že žalobkyně přenese tuto svou odpovědnost na žalovaného s tím, že žalovaný prohlásil, že nemá žádné jiné splatné dluhy. Zákon povinnost zkoumat a prověřovat úvěruschopnost žadatele o úvěr ukládá poskytovateli, nikoli spotřebiteli. Pokud žalovaný při sjednávání úvěru uvedl nesprávné údaje o své majetkové situaci nebo nějaké údaje vědomě zatajil, mohlo mít takové jednání i trestněprávní následky (viz § 211 trestního zákoníku týkající se úvěrového podvodu). Nicméně ani v takovém případě by žalobkyně nebyla zbavena své povinnosti nespoléhat se pouze na sdělené údaje, ale tyto údaje náležitě ověřit, jak jí ukládají zmíněná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti měla sice k dispozici výpis z bankovního účtu žalovaného, avšak pouze s údaji o příjmech ze mzdy. Další údaje zde absentují. Nic však nebránilo žalobkyni vyžádat si od žalovaného celý výpis z jeho účtu. Z něj by žalobkyně nepochybně získala ucelený přehled o majetkové situaci žalovaného, a musela by tak zjistit, že žalovaný v té době byl pravděpodobně ve finanční situaci, kterou lze charakterizovat jako dluhovou spirálu, kdy čerpal a splácel velké množství dalších spotřebitelských úvěrů. Je sice pravda, že žalobkyně provedla lustraci žalovaného v dlužnických registrech SOLUS a NRKI. Jednalo se však zjevně pouze o formální úkony a žalobkyně výstupy z těchto registrů náležitě nezohlednila. Soudu je známo, že výpis z registru NRKI běžně obsahuje kompletní výpis všech čerpaných úvěrových produktů, včetně produktů, o které daná osoba požádala a které ji nebyly poskytnuty. V daném případě žalobkyně předložila pouze jakýsi zkrácený výstup z této databáze, přičemž je zde uveden jediný údaj, a to údaj o skóringu žalovaného. Obdobné platí též pro výstup z databáze SOLUS, kde o úvěrové historii žalovaného není uvedeno vůbec nic. Přitom z těchto databází žalobkyně musela získat informaci o tom, že žalovaný v době uzavření smlouvy projednávané v této věci splácí již minimálně celkem částku 10 045 Kč na úvěrové produkty, o nichž ví soud z úřední činnosti. I kdyby tak byly skutečně pravdivé údaje sdělené žalovaným o výši jeho pravidelných výdajích na bydlení ve výši 2 610 Kč a na živobytí ve výši životního minima 3 860 Kč, je evidentní, že žalovaný nebyl schopen splácet další úvěr s měsíční splátkou 3 620 Kč. Soud přitom pochybuje i o správnosti sdělených nákladů na bydlení ve výši 2 610 Kč, když žalovaný měl bydlet v nájemním bytě, neboť tato částka zpravidla nepostačí ani na bydlení v azylovém domě.

15. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně v daném případě nedostála svých zákonných povinností a poskytla žalovanému úvěr v rozporu s § 86 ZoSÚ, což má za následek absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Byla-li smlouva sjednána neplatně, nemohl žalobkyni vzniknout nárok na smluvní pokutu, a soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

16. Ohledně následku absolutní neplatnosti při nezkoumání úvěruschopnosti po účinnosti ZoSÚ od 1. 12. 2016 soud konstatuje, že v ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ust. §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

17. Pro úplnost pak soud doplňuje, že na jeho závěru nemění nic ani skutečnost, že zdejší soud již v souvisejícím řízení sp. zn. , Anonymizováno, vyhověl žalobkyni ohledně smluvních nároků z předmětné smlouvy, a to rozsudkem pro zmeškání ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, . Otázka platnosti smlouvy a splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného totiž nebyla přímo předmětem sporu a soud ji řešil toliko jako otázku předběžnou. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011).

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly.