17 C 92/2025

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Drobílkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 27 404 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 20 388 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 154,35 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 590,12 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 257,71 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a úrokem ve výši 8 % ročně z částky 10 855,7 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 016 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne 5. 10. 2024 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 27 404 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ., IČO , IČO, ) uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které jí poskytla v hotovosti jistinu ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s poplatkem ve výši 12 888 Kč, jenž představuje kapitalizované úroky za dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou 8 % ročně ve výši celkem 761 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 077 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč, a to v 14měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, která byla shledána způsobilou úvěr splácet, což dokládá i skutečnost, že žalovaná řádně uhradila pět po sobě jdoucích splátek. Zkoumání úvěruschopnosti je třeba zpětně posuzovat ke dni uzavření smlouvy, neboť později nastalé skutečnosti nemají na otázku splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost vliv. Žalovaná však sjednané splátky nehradila řádně a včas, když uhradila celkem pouze pět splátek ve výši 7 984 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo nejpozději dne 1. 1. 2024 právo na uhrazení celé dosud neuhrazené dlužné částky. Pohledávka byla dne , datum, postoupena na žalobkyni a postoupení bylo žalované oznámeno. Aktuální výše dlužné částky činí na jistině 10 855,70 Kč a na dlužném poplatku (souhrnu úroků, úhrady za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a poplatku na inkaso) částku 9 048,30 Kč, dále smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je dlužník v prodlení v kapitalizované výši 7 500 Kč. Příslušenství sestává z kapitalizovaného smluvního úroku z dlužné jistiny za období od 2. 1. 2024 do 22. 4. 2024 ve výši 590,12 Kč a poté ze smluvního úroku dále běžícího ode dne následujícího až do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období do 22. 4. 2024 ve výši 1 154,35 Kč a poté ze zákonného úroku z prodlení dále běžícího ode dne následujícího až do zaplacení.

2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.

3. Ve věci bylo nařízeno jednání. Žalovaná, ač řádně a včas předvolána, se k jednání bez omluvy nedostavila. Soud proto podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně podepsala dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, včetně smluvních podmínek. Ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 12 888 Kč, jenž představuje kapitalizované úroky za dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou 8 % ročně ve výši celkem 761 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 077 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč, a to v 14měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Svým podpisem potvrdila žalovaná převzetí úvěru ve výši 15 000 Kč v hotovosti. Ve smluvních podmínkách si účastníci sjednali pro případ prodlení smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z příslušné dlužné částky, ohledně níž je dlužník v prodlení /viz smlouva o úvěru na č. l. 32-33/. V rámci zkoumání úvěruschopnosti měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici formulář žádosti o úvěr, v níž je ručně vyplněn čistý měsíční příjem žalované ve výši 15 949 Kč a měsíční výdaje žalované ve výši 6 860 Kč, z čehož částka 3 000 Kč odpovídá nákladům na bydlení a energie a částka 3 860 Kč nákladům na dopravu, jídlo a jiné osobní náklady. Dále je ve formuláři křížkem vyznačeno, že žalovaná byla v té době svobodná, bezdětná, se středoškolským vzdělání, bydlela v nájemním bydlení /viz žádost o úvěr na č. l. 13/. Žalobkyně ověřila příjem žalované na základě předložené pracovní smlouvy a třech výplatních pásek žalované, z nichž se podává, že průměrný čistý měsíční příjem žalované ze mzdy činil zhruba tolik, kolik bylo uvedeno ve formuláři žádosti o úvěr /viz pracovní smlouva na č. l. 10, výplatní pásky na č. l. 11-12/. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, s úhradami se dostávala do prodlení, když uhradila pouze první 4 splátky, přičemž celkově na svůj dluh uhradila částku 7 984 Kč /viz přehled úhrad na č. l. 49/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel a žalobkyně jako postupník podepsaly dne , datum, smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka vůči žalované uvedená v příloze č. 1 seznamu postoupených pohledávek této smlouvy postoupena na žalobkyni /viz smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 34-37, seznam postoupených pohledávek na č. l. 31, potvrzení o zaplacení kupní ceny na č. l. 29/. Oznámení o postoupení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně bylo žalované oznámeno dopisem /viz oznámení o postoupení pohledávky na č. l. 47/. Žalovaná byla předžalobní výzvou vyzvána žalobkyní k úhradě dlužné částky /viz výzva k plnění na č. l. 44-45 a podací lístek na č. l. 46/.

5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

6. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle ust. § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

8. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

10. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Dle ust. § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je z části důvodná. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalované. V tomto směru nelze než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ nedostála.

15. Soud konstatuje, že právní předchůdkyně žalobkyně nikterak pečlivě nezkoumala výdaje žalované, a to ani ty podstatné, spokojila se toliko s uvedením částky 3 000 Kč jako náklady na bydlení, kdy žalovaná měla bydlet v nájemním bydlení a paušální částky 3 860 Kč jako náklady na dopravu, jídlo a ostatní osobní náklady. Je přitom zcela zřejmé, že v případě výdajů se jedná nikoli o skutečné výdaje žalované, ale pouze o jakési paušální odhadnuté částky. Takový postup právní předchůdkyně žalobkyně soud nemůže hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalované o jejích osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Z hlediska výdajových poměrů žalované neměla právní předchůdkyně žalobkyně po ruce žádný, natož relevantní doklad. Pouhé doplnění čísel do formuláře právní předchůdkyně žalobkyně, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Právní předchůdkyně žalobkyně se při zjišťování informací spokojila pouze s tvrzeními žalované o nikterak nedoložených měsíčních výdajích uvedených ve výši celkem 6 860 Kč. Zajisté není nutné (ani možné) zkoumat všechny jednotlivé výdaje spotřebitele, poskytovatel spotřebitelského úvěru by však měl vždy ověřit alespoň základní výdaje spotřebitele (zejména na bydlení a případně na dosavadní splátky jiných úvěrů), což platí zejména v nyní projednávaném případě, kdy žalovaná měla uvést, že má měsíční náklady na nájemní bydlení pouze v částce 3 000 Kč, která zpravidla sotva vystačí na náklady za služby spojené s bydlením (elektřina, voda, plyn, odpady atp.), a dále, že má měsíční příjem ze mzdy, který se pohyboval na hranici minimální mzdy. Bylo proto na právní předchůdkyni žalobkyně, aby výdaje žalované pečlivěji ověřila, kupříkladu na základě předložení výpisu z bankovního účtu, jak je u jiných poskytovatelů úvěrů zcela běžné. V daném případě však co se týče výdajů žalované právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z nepodložených tvrzení žalované, popřípadě statisticky odhadnutých výdajů, což v daném případě nelze, jak již bylo uvedeno shora, považovat za zákonem vyžadované posouzení úvěruschopnosti.

16. Žalobkyně poukazovala na skutečnost, že žalovaná určitou dobu úvěr splácela, uhradila čtyři po sobě jdoucí splátky (žalobkyně nesprávně uváděla, že se jednalo o pět splátek), z čehož lze uzavřít, že v době schválení úvěru žalovaná v materiálním smyslu úvěruschopná byla. S tímto hodnocením se však soud nemůže ztotožnit. Podstata finančních problémů některých spotřebitelů využívajících krátkodobé spotřebitelské úvěry nebo tzv. mikropůjčky totiž mnohdy spočívá v tzv. dluhové spirále, kdy spotřebitel se dostane do takové finanční situace, kterou není schopen řešit běžnými prostředky, a proto si začne v krátké době půjčovat velké množství těchto typů úvěrů, kdy každý další úvěr slouží k tomu, aby mohl splácet úvěry dřívější. Pokud tedy v daném případě právní předchůdkyně žalobkyně nijak fakticky nezjišťovala skutečnou finanční situaci žalované především ve vztahu k její výdajové stránce (opak nebyl v řízení prokázán), a to například z výpisů z jejího bankovního účtu nebo lustrací v dlužnických registrech s úvěrovou historií, nelze bez dalšího označit žalovanou za úvěruschopnou pouze z té skutečnosti, že uhradila první čtyři splátky. K tomu pak soud uzavírá, že plně souhlasí s právním názorem žalobkyně, že z hlediska posuzování splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele mohou vždy být rozhodné pouze skutečnosti existující k okamžiku uzavření smlouvy. Později nastalé skutečnosti nemají na toto posouzení vliv. Soud však v daném případě žádnou později vzniklou skutečnost k tíži žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) nezohlednil.

17. S ohledem na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně soudu proto nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalované v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnila.

18. Soud tedy v projednávané věci uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnost s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost žalované podle § 86 odst. 1 ZoSÚ. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení. Ohledně následku absolutní neplatnosti při nezkoumání úvěruschopnosti po účinnosti ZoSÚ od 1. 12. 2016 soud konstatuje, že v ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ust. §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

19. V řízení bylo nicméně prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované jistinu v celkové výši 15 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalované. Současně bylo prokázáno, že žalovaná již na tento závazek uhradila částku 7 984 Kč. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně pak byla postoupena na žalobkyni. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 016 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, neboť tyto nároky vyplývaly z neplatně uzavřené smlouvy.

20. Pokud jde o příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení soud uvádí, že nárok na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením bezdůvodného obohacení. Podle obecné úpravy splatnost bezdůvodného obohacení nastává na základě výzvy věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.). Splatnost bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka má však speciální úpravu přímo v § 87 odst. 1, 2 ZoSÚ, která má přednost před úpravou obecnou upravenou v občanském zákoníku. Podle citovaného ustanovení je tak dlužník povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Lhůta k plnění tedy není odvozena od výzvy věřitele k plnění, ale je stanovena až v rozhodnutí soudu, a to za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti dluhu z titulu bezdůvodného obohacení (blíže srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Soud proto uplatněný nárok na zákonné úroky z prodlení zamítl, jelikož dosud s ohledem na shora uvedené nedošlo k prodlení na straně žalované.

21. Lhůta k plnění pak byla stanovena podle § 87 odst. 1, 2 ZoSÚ v délce tří dnů. Žalovaná zůstala v řízení zcela pasivní, a soud tak nemohl zjistit její aktuální majetkové poměry. Soud proto uzavřel, že běžně stanovená třídenní lhůta splatnosti je i v případě žalované lhůtou přiměřenou.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly.