5 C 172/2025

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl soudkyní JUDr. Evou Kopeckou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 13 265,80 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 150 Kč s 15,00% úrokem z prodlení od 30. 7. 2024 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Návrh se v části, co do zaplacení částky 7 115,80 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 127,15 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 487,81 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 400 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 6 550 Kč od 15. 8. 2024 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně, která je postupníkem společnosti , právnická osoba, , IČ , IČO, , se svým návrhem domáhá proti žalovanému zaplacení celkem částky 13 265,80 Kč s příslušenstvím z uzavřené Smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, mezi žalovaným a postupitelkou dne , datum, na částku 7 000 Kč. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru řádně posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet. K postoupení pohledávky došlo na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností ke dni , datum, .

2. Žalovaný se, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil.

3. Soud na základě provedeného dokazování, a to listinných důkazů, které k objasnění skutkových okolností sporu považoval za dostačující zjistil ve věci následující skutkový stav:Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel dne , datum, Smlouvu o spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému jistinu úvěru v hotovosti ve výši 7 000 Kč v den uzavření smlouvy, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem v částce 7 492 Kč, představující kapitalizované úroky ve výši 4 463 Kč, částku za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 529 Kč s tím, že částka za komfortní poskytnutí a splácení činí 741 Kč a částka za flexibilní splácení činí 788 Kč. Celková dlužná částka činila 14 492 Kč a byla snížena o částku za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení na výši 12 963 Kč. Úroková sazba činí 86 % a celková dlužná částka byla splatná formou 65 splátek ve výši 223, respektive 220 Kč, RPSN činí 198,71 %. V žádosti o spotřebitelský úvěr uvedl žalovaný, že je svobodný, bydlí v nájemním bytě, pracuje jako zedník u zaměstnavatele , jméno FO, , , adresa, s čistým příjmem 18 319 Kč a současně je poživatelem důchodu s výměrou 9 865 Kč, jeho odhadované měsíční výdaje činí 9 000 Kč. V žádosti je uvedeno, že vyjma čistého příjmu a příjmu z důchodu jsou další čisté příjmy domácnosti ve výši 18 900 Kč, aniž by bylo zřejmé, o jaký zdroj příjmu se jedná. Žalovaný uvedl, že nemá žádné další závazky u jiných společností. Soud ze systému ISAS lustrem žalovaného zjistil, že vůči žalovanému bylo za dobu od roku 2011 do roku 2023 vedeno celkem 18 exekučních řízení, tyto skutečnosti nebyly žalovaným tvrzeny a lustrem právní předchůdkyně žalobkyně zjištěny. Žalovaný peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč získal v hotovosti v den uzavření smlouvy o úvěru, což stvrdil svým vlastnoručním podpisem. V průběhu splátkového kalendáře porušil své platební povinnosti, dlužnou částku nesplácel, úhradu neprovedl ani na základě opakovaných upomínek. Původní věřitelka Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to s účinností ke dni , datum, . Ke dni postoupení pohledávky, tj. , datum, uhradil celkem 850 Kč.

4. Shora zjištěný skutkový stav posoudil soud podle práva. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Soud při posouzení otázky úvěruschopnosti vycházel z aktuální judikatury, a to rozsudku NS ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, ze kterého cituje: „27. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ukládá členským státům (při zohlednění zvláštních charakteristických rysů svých úvěrových trhů) přijmout vhodná opatření pro podporu odpovědných praktik ve všech fázích úvěrového vztahu. Cílem je v rámci úvěrového trhu zabránit tomu, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování a neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti (odstavec 26 odůvodnění citované směrnice). Členské státy mají povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi (článek 8). Je na každém členském státu, aby stanovil pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě směrnice a přijal veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování s tím, že sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující (článek 23). Směrnice následky za porušení uvedené povinnosti nestanoví a neupravuje ani otázky smluvního práva související s platností úvěrových smluv (srov. odstavec 30 odůvodnění směrnice).

28. Úprava zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovatelům či zprostředkovatelům úvěrů povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele), přičemž zákonodárce pro případ, byl-li úvěr poskytnut, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti dlužníka (spotřebitele) vyplývá, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, zvolil „sankci“ v podobě neplatnosti smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci ex lege pro případ, kdy byl úvěr poskytnut spotřebiteli, který nebyl schopen ho splácet. Jde o realizaci cíle dotyčného harmonizačního rámce, jímž je ochrana před neuváženým poskytováním úvěrů dlužníkům, kteří nejsou schopni je splácet.

29. Pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

30. Uvedený přístup odpovídá záměru zákonodárce, neboť podle důvodové zprávy k citovaným ustanovením je poskytovatel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí; posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele (…) a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. (…) Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. (…) Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (…) Sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. (…) Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku [např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c)], pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.“Ze shora citovaného vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

5. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smluv splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí schopnost spotřebitele úvěr splácet. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z měsíčního příjmu tvrzeného žalovaným a ověřeném pracovní smlouvou ve výši 18 319 Kč, z dalšího příjmu, a to dle rozhodnutí o přiznání důchodu ve výši 9 865 Kč a dalšího čistého příjmu domácnosti (zdroj není uveden) ve výši 18 900 Kč, celkem 47 084 Kč s tím, že odhadované měsíční výdaje žalovaného činí 9 000 Kč, aniž by tyto údaje byly nějakým způsobem blíže specifikovány. Z jeho prohlášení vyplývá, že žalovaný byl v době žádosti svobodný a bydlel v nájmu. Právní předchůdkyně žalobkyně zřejmě vůbec nezkoumala výdaje žalovaného z výpisu z bankovního účtu žalovaného, z tohoto důvodu nelze posoudit, zda se měsíční hospodaření žalovaného pohybovalo v plusových či minusových hodnotách. Při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet zřejmě právní předchůdkyně žalobkyně zcela ignorovala registr SOLUS, ze kterého by zjistila, že žalovaný má dlouhodobou exekuční historii, již od roku 2011 jsou proti němu vedena exekuční řízení, následně v letech 2015, 2016, 2017, 2018, 2020 a 2021, celkem v počtu 18 zahájených řízení, což soud zjistil nahlédnutím do systému ISAS. Za této situace je zcela zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet porušila zákonnou povinnost ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Sice posoudila příjmy žalovaného, ale zcela opomenula zjistit závazky žalovaného, přičemž nezjistila, že vůči žalovanému bylo dosavadně vedeno celkem 18 exekučních řízení. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila, důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku vůči žalovanému na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z., o změně právního posouzení byla žalobkyně při jednání postupem podle § 118a odst. 2 o.s.ř. poučena, žádná nová tvrzení ani důkazní návrhy soudu nepředložila. Nebyla-li smlouva o úvěru platně sjednána, nemá právní předchůdkyně žalobkyně nárok na příslušenství ve formě smluvního úroku, ani na jiné související poplatky včetně smluvní pokuty a příslušného zákonného úroku z prodlení z těchto částek. Co se týče výše uplatněného nároku, právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 16. 2. 2023 jistinu ve výši 7 000 Kč, na tuto jistinu zaplatil žalovaný celkem částku 850 Kč. K doplacení zbývá částka 6 150 Kč. Soud dospěl k závěru, že žalovaný se o částku 6 150 Kč na úkor žalobkyně obohatil, důsledně tomu uložil žalovanému zaplacení této částky z důvodu vydání bezdůvodného obohacení.

6. Vzhledem k tomu, že žalovaný je s plněním v prodlení, přiznal soud žalobkyni i úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, podle kterého po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Úrok z prodlení činí, jak shora ve výroku I. uvedeno.

7. Při stanovení lhůty k plnění soud vycházel z výše dlužné částky, doby prodlení a uložil žalovanému zaplatit vše v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

8. Co se týče zbývajícího nároku, s odkazem na shora uvedené odůvodnění, soud návrh v části, co do zaplacení částky 7 115,80 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 127,15 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 487,81 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 400 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 6 550 Kč od 15. 8. 2024 do zaplacení jako nedůvodný zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšný žalovaný náhradu nákladů řízení neuplatnil.