5 C 173/2022

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Kopeckou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 58 585,37 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 025 Kč s 10,75% úrokem od 17. 1. 2022 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Návrh, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 51 560,37 Kč s 10,75% úrokem z prodlení z částky 27 618,91 Kč od 4. 1. 2022 do zaplacení a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 20 007 Kč od 4. 1. 2022 do zaplacení, vše do 15 dnů od právní moci rozhodnutí, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně, která uzavřela s žalovaným dne [datum] Smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] kterou poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, se svým návrhem domáhala proti žalovanému zaplacení částky 58 585,37 Kč, která se sestává se zbývající části jistiny 17 745,94 Kč, zbývající části úroků ve výši 11 578,13 Kč, zbývající části inkasní služby ve výši 4 674 Kč, zbývající části doplňkové služby PODPORA – podklad 3 777 Kč, zbývající části doplňkové služby PODPORA – nemoc ve výši 5 928 Kč, zbývající části doplňkové služby PODPORA – práce ve výši 5 928 Kč, nákladů za upomínkování ve výši 1 000 Kč, smluvní úroky za prodlení z úvěru ve výši 47,60 Kč, smluvní úroky za prodlení inkasní služby ve výši 1,72 Kč a smluvní pokuty ve výši 8 872,97 Kč.

2. Žalovaný s návrhem nesouhlasil, s ohledem na výši úvěru je nárok žalobkyně nepřiměřeně vysoký.

3. Soud provedl listinné důkazy, na základě kterých zjistil, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] kterou poskytla žalobkyně žalovanému částku 20 000 Kč, úvěr byl sjednán na dobu určitou, v délce 72 měsíců a celková částka spotřebitelského úvěru byla splatná ke dni 15. 6. 2026. Účastníci si sjednali zápůjční úrokovou sazbu ve výši 23 % p.a., roční procentní sazbu nákladů za spotřebitelský úvěr ve výši 38,64 % p.a. Žalovaný se zavázal hradit splátky úvěru v celkové výši 514 Kč měsíčně, splatných vždy k 15. dni kalendářního měsíce. Součástí smlouvy o úvěru byla jako doplňková služba i Smlouva o inkasní službě, na jejíž výkon měl žalovaný po dobu trvání úvěru zaplatit částku celkem 5 904 Kč v měsíčních splátkách ve výši 82 Kč s tím, že se jedná o jednorázové náklady žalobkyně na zřízení inkasní služby a náklady na zajištění inkasování plateb od spotřebitele. Další součástí byla Smlouva o zřízení doplňkové služby PODPORA, na základě které měl žalovaný zaplatit po dobu trvání úvěru celkem 19 368 Kč v měsíčních splátkách ve výši 269 Kč s tím, že mohl žalovaný využít možnost odkladu tří splátek úvěru ročně vždy o jeden kalendářní měsíc po řádném termínu splatnosti, možnost přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě vážných zdravotních potíží, možnost přerušit splácení na dobu až devíti měsíců v případě nezaviněné ztráty zaměstnání. Krátce před touto smlouvou uzavřel žalovaný s totožnou žalobkyní dne [datum] rovněž Smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, který se zavázal rovněž hradit formou 72 splátek ve výši 257 Kč po dobu trvání úvěru, nejpozději splatného ke dni 15. 6. 2026. Zápůjční úroková sazba i sazba RPSN byly sjednány ve stejné výši. Žalobkyně doložila doklady k prokázání zkoumání úvěryschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy, z listinných důkazů nelze zjistit, zda tyto důkazy byly zjišťovány v souvislosti s úvěrem ze dne 16.

6. či s úvěrem ze dne [datum], ze kterého je žalováno. Žalobkyně v žalobním návrhu neuvedla žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, jakým způsobem zkoumala úvěryschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy o úvěru. Následně písemným podáním ze dne [datum] v článku IX uvedla, že úvěryschopnost žalovaného jako spotřebitele splácet pravidelné splátky spotřebitelského úvěru podle Dotazníku o posouzení bonity žalovaného posoudila na základě dokumentů, doložených žalovaným, a to občanským průkazem žalovaného [číslo] řidičským průkazem žalovaného číslo [anonymizováno], dokladem o příjmech žalovaného – mzdovým listem za měsíc duben 2020, podle kterého pracoval žalovaný s čistým příjmem 28 275 Kč a za měsíc květen 2020, podle kterého dosahoval žalovaný čistého příjmu 38 104 Kč. Dále žalovaný doložil výpis ze svého bankovního účtu, vedeného u [právnická osoba] číslo účtu [bankovní účet], podle kterého za dobu od 1. 5. do 31. 5. 2020 činil počáteční zůstatek 234,64 Kč, konečný zůstatek 4 360,60 Kč, na účet byla připsána částka 20 344,09 Kč a odepsána částka 16 218,13 Kč. Žalobce si dále obstaral na žalovaného výpis z insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí a databáze neplatných dokladů, vše s negativním výsledkem. Na základě těchto dokladů dospěla žalobkyně k závěru, že při uzavření smlouvy je u žalovaného koeficient DSTI 2,27 % a DTI 016, tj. naprosto vyhovující a v mezích dle doporučení ČNB, neexistovala pochybnost, že žalovaný, jenž má příjem 38 104 Kč nebude splácet. Žalovaný je svobodný a nemá žádné vyživovací povinnosti. Není vlastníkem žádných nemovitostí, pracoval u společnosti [právnická osoba] Na základě uzavřené smlouvy uhradil žalovaný dne [datum] na účet žalobkyně částku 10 Kč, na základě této platby byla žalovanému žalobkyní obratem poukázána částka na jeho účet ve výši 5 577 Kč s tím, že částka 20 000 Kč, získaná z úvěru, byla použita na úhradu zůstatku dluhu žalovaného z předchozího úvěru [číslo] uzavřeného dne [datum] ve výši 10 423 Kč, částka 5 577 Kč byla vyplacena na účet spotřebitele – žalovaného a částka 4 000 Kč byla započtena na náklady žalobkyně, specifikované v bodu 4.8 smlouvy, tj. náklady spojené s lustrem žalovaného v centrálních evidencích, náklady na zaslání, odměnu za sjednání smlouvy zástupce žalobkyně ve výši 800 Kč a ostatní blíže neurčené administrativní náklady ve výši 3 270 Kč. Na základě rozdělení plateb vydala žalobkyně dne [datum] žalovanému potvrzení o doplacení úvěru [číslo] dnem [datum]. Žalovaný nedodržel splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou, splatnou dne 15. 10. 2021 ve výši 865 Kč. Na základě této skutečnosti žalobkyně žalovaného upomínkou [číslo] vyzvala k úhradě dlužné částky 865 Kč + 300 Kč za upomínku, tj. 1 165 Kč, nejdéle do 4. dne následujícího kalendářního měsíce od vystavení tohoto dopisu. Dopis byl vystaven dne [datum] a byl podán k poštovní přepravě jako druh zásilky [anonymizováno] dne [datum]. Žalovaný na výzvu nereagoval, důsledně tomu dne [datum] vyzvala žalobkyně žalovaného upomínkou [číslo] k úhradě dluhu ve výši celkem 1 665 Kč, sestávajících se ze splátky ve výši 865 Kč, nákladů za prvou upomínku ve výši 300 Kč a druhou upomínku ve výši 500 Kč, a to nejdéle do [datum]. Upomínka byla podána k poštovní přepravě pod podacím číslem [anonymizováno] dne [datum]. Dne [datum] sdělila žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce žalovanému, že dne [datum] došlo k zesplatnění úvěru [číslo] s tím, že byla vyčíslena celková dlužná částka ve výši 59 253,36 Kč, žalovaný byl vyzván, aby dlužnou částku zaplatil nejpozději do [datum]. Podle podacího lístku byla výzva předána k poštovní přepravě pod podacím číslem [anonymizováno] dne [datum]. Ze systému ISAS [název soudu] bylo zjištěno, že proti žalovanému byly vedeny do doby poskytnutí úvěru celkem tři exekuce, prvá v roce [rok] a dvě v roce [rok], následně poté dvě exekuce v roce [rok]. Žalobkyně dále doložila, že vlastní licenci ČNB jako nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru. Doložila soudu analýzu trhu spotřebitelských úvěrů, zpracovanou pracovníky neziskové organizace Člověk v tísni, jejím výsledkem je Index odpovědného úvěrování v prosinci 2017, podle kterého se ve velkém srovnání poskytovatelů půjček – rozdíl v sankcích umístila žalobkyně na průměrném umístění mezi ostatními poskytovateli. Z auditní zprávy produktu – spotřebitelského úvěru, zpracovaného Institutem aplikovaného práva pod číslem ZSÚ257/2016 se dovozuje, že v případě porušení závazku spotřebitelem společnosti nic nebrání, aby požadovala na základě smlouvy celkovou cenu poskytnuté doplňkové služby. V případě takto nabízených služeb se nejedná o pojišťovací činnost a přebírání pojistných rizik, proto není ani potřeba příslušného oprávnění ze zákona. Dále byl učiněn závěr, že způsob uzavírání smlouvy, užívaný společností – žalobkyní, zcela splňuje požadavek na dodržení písemné formy podle § 104 ZSÚ. Žalobkyně dále doložila Metodiku a vysvětlivky k vyhodnocení úvěryschopnosti klienta jako přílohu A a doložila certifikáty, že byla v systému [webová adresa] prověřena shledána vhodným s požadavky normy k poskytování spotřebitelských úvěrů. Žalobkyně dále doložila vyjádření České národní banky ohledně metodiky posuzování úvěryschopnosti spotřebitele.

4. Shora zjištěný skutkový stav posoudil soud podle práva. Po právní stránce soud posuzoval danou věc dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Dle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle ust. § 1812 odst. 1 občanského zákoníku lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení věci soud přihlédl i k obsahu Směrnice Rady evropských společenství č.93/13/ EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, nepř. k čl. 3 Smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou. Skutečnost, že některé aspekty podmínky nebo jedna konkrétní podmínka byly individuálně sjednány, nevylučuje použití tohoto článku pro zbytek smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o předem sepsanou běžnou smlouvu. Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určitá běžná podmínka byla individuálně sjednána, je povinen o tom předložit důkaz. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně, když v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala žalovanému dne [datum] částku ve výši 5 577 Kč a současně na účet žalobkyně poukázala částku 10 423 Kč, kterou byl uhrazen dluh z úvěru poskytnutého dne [datum]. V souvislosti se smlouvou o úvěru však žalobkyně v řízení neprokázala, že ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytla žalovanému úvěr po posouzení jeho schopnosti úvěr splácet s odbornou péčí. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z doloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Žalobkyně v daném případě zjistila pouze příjmy žalovaného. Žádné výdaje žalovaného, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobkyně se ani podrobněji nezajímala o výdaje žalovaného na bydlení, jako základní a podstatnou položku výdajů, kterou je vždy třeba pečlivě zjišťovat. Žalobkyně si vystačila s žalovaným uvedenou formou bydlení s částkou 3 000Kč měsíčně – sdíleně, aniž by bylo zřejmé, o jakou formu bydlení se skutečně jedná (bydlení v bytě/domě/ubytovně, sociální bydlení, regulované nájemné apod.). Žalobkyně pak zcela rezignovala na posouzení, zda uvedená částka odpovídá reálným výdajům na bydlení. Současně v daném případě nebylo žalobkyní řádně prokázáno, zda doklady, které doložila soudu jako údajné dokumenty, které si jednak vyžádala od žalovaného, jednak si zajistila sama v rámci centrálních evidencí, byly žalobkyní získány a posuzovány ke Smlouvě o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] nebo ke smlouvě pozdější, uzavřené pod [číslo] dne [datum]. Současně se soud pozastavuje nad skutečností, že ačkoliv z výpisu z centrální evidence exekucí nebylo údajně zjištěno, že se proti žalovanému vede exekuční řízení, případně že se jedná o jednu exekuci v nízké částce, ze soudního systému ISAS soud zjistil, že proti žalovanému byly vedeny do roku [rok] celkem tři exekuce, v roce [rok] a dvakrát v roce [rok]. Rovněž, ačkoliv z výpisu z účtu žalovaného, vedeného u [právnická osoba] vyplývá, že počáteční zůstatek činí 234,64 Kč a konečný zůstatek 4 360,60 Kč, za období doloženého výpisu květen 2020, žalobkyně činí závěr, že neexistuje pochybnost, že žalovaný, která má příjem 38 104 Kč nebude splácet, ačkoliv tento příjem dosáhl pouze v měsíci květnu 2020, v měsíci dubnu činil jeho čistý příjem 28 275 Kč. Žalobkyně tak dle názoru soudu poskytla ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací], publikovaný ve Sbírce rozhodnutí [název soudu] pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Podepsaný soud si stojí za tím, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti; zde srov. kupř. již citovaný rozsudek [název soudu] sp. zn. [spisová značka] nebo rozhodnutí [název soudu] sp. zn. [ústavní nález]) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. kupř. rozhodnutí [název soudu] sp. zn. [spisová značka] nebo sp. zn. [spisová značka], v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti). Pro úplnost soudu odkazuje i na rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum], ve věci C [číslo], k předběžné otázce týkající se úvěruschopnosti, které si vykládá shodně, jak uvedl výše, tj. otázku splnění povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost dlužníka, je třeba zkoumat z úřední povinnosti. V poměrech projednávané věci soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že žalobkyně poskytla ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva uzavřená mezi účastníky dne [datum], resp. [datum] neplatná, přičemž jde o neplatnost absolutní. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou pak zcela v souladu i s judikaturou, na kterou v řízení odkazovala žalobkyně. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], mj. zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by„ státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalovaného nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která z hodnocení klienta a předložených listin vyplývala, skutečně jednalo. S těmito závěry pak nekoliduje ani usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], který se věcí zabýval zejména v trestní rovině. Nicméně rovněž uvedl, že„ úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů, když za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Žalobkyně však nepřistoupila k následnému prověřování údajů získaných od žalovaného ve výdajové stránce a pouze vyšla z obecného zákonem stanoveného životního a existenčního minima, aniž by přistoupila k pečlivějšímu prověření reálné finanční situace žalovaného, čímž nebyla naplněna ani přiměřená míra obezřetnosti, o které Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvažoval. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky uzavřena platně, došlo na straně žalovaného na úkor žalobkyně k bezdůvodnému obohacení. Žalovaný je povinen toto obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a násl. o. z. vydat. Žalobkyně v řízení uvedla, že eviduje od žalovaného platby v celkové výši 12 975 Kč Žalovaný je tak povinen vrátit vyplacené finanční prostředky ve výši 7 025 Kč, o které se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil.

5. Jelikož soud uzavřel, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, ve zbývající části o zaplacení částky 51 560,37 Kč s 10,75% úrokem z prodlení z částky 27 618,91 Kč od 4. 1. 2022 do zaplacení a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 20 007 Kč od 4. 1. 2022 do zaplacení, vše do 15 dnů od právní moci rozhodnutí, nárok žalobkyně jako nedůvodný zamítl, neboť vyplýval z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru.

6. Podle § 1970 občanského zákoníku přísluší žalobkyni i úrok z prodlení, neboť žalovaný je s plněním svého závazku v prodlení, a to od podání žaloby dne 17. 1. 2022, důsledně tomu soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 7 025 Kč s 10,75% úrokem od 17. 1. 2022 do zaplacení.

7. Při stanovení lhůty k plnění soud vycházel z výše žalované částky, doby prodlení a uložil žalovanému zaplatit vše v zákonné 3 denní lhůtě k plnění.

8. Výrok o náhradě nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., žalovaný měl ve věci převážný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení nepožadoval, důsledně tomu soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení