5 C 274/2025

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl soudkyní JUDr. Evou Kopeckou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 683 269,46 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 569 419,66 Kč s úrokem ve výši 14,75 % ročně od 3. 6. 2024 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Návrh se v části, co do zaplacení částky 113 849,80 Kč s úrokem ve výši 14,75 % ročně od 3. 6. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 7,99 % ročně z částky 681 161,46 Kč od 3. 6. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 809,40 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalobkyně.

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala proti žalovanému zaplacení částky 683 269,46 Kč, kterou jí žalovaný dluží na základě Smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne , datum, na základě které poskytla žalobkyně žalovaného finanční prostředky ve výši 735 844 Kč. Žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru řádně prozkoumala úvěruschopnost žalovaného.

2. Žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání nedostavil, svoji neúčast neomluvil.

3. Soud na základě listinných důkazů, které k objasnění skutkových okolností sporu považoval za dostačující zjistil, že účastníci uzavřeli dne , datum, Smlouvu o úvěru vedeného na úvěrovém účtu číslo , č. účtu, , podle které poskytla žalovanému úvěr v celkové výši 735 844 Kč. Použití úvěru bylo omezeno na sjednaný účel, a to splacení dluhů žalovaného vyplývající z poskytnutí úvěru, který je veden u žalobkyně na úvěrovém účtu číslo , č. účtu, . Účastníci si sjednali měsíční splátku ve výši 9 010 Kč splatnou vždy v 20. den kalendářního měsíce s tím, že první splátka je splatná dne 22. 8. 2022, poslední splátka ve výši 5 253 Kč dne 20. 7. 2032, celkem žalovaný měl zaplatit 120 splátek. Účastníci si sjednali úrokovou sazbu ve výši 7,99 % ročně, při řádném splácení 7,12 % ročně a RPSN ve výši 8,41 %, při řádném splácení 7,51 %. Celkem činila splatná částka 1 077 443 Kč při řádném splácení úvěru a odpuštění splátek 1 009 100 Kč. Podle výpisu z úvěrového účtu za dobu od , datum, do , datum, vedeném na žalovaného u žalobkyně, číslo účtu , č. účtu, , byla sjednaná částka poskytnuta k čerpání úvěru dne , datum, . Žalovaný podle tohoto výpisu splatil celkem částku 45 050 Kč, celková pohledávka při čerpání 763 993,10 Kč činila -718 943 Kč. Podle přehledu splátek od 11. 7. 2022 do 31. 8. 2025 splácel žalovaný úvěr od 22. 8. 2022 do 20. 2. 2024 a celkem uhradil částku 166 424,34 Kč. Podle vyúčtování přehledu poplatků a pokut požaduje žalobkyně za dobu od 2. 3. 2024 do 30. 4. 2024 částku 6 000 Kč. Při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet vycházela žalobkyně z žádosti žalovaného o úvěr, který uvedl, že je vyučen s maturitou, pracuje u společnosti , právnická osoba, od , datum, s průměrným čistým měsíčním příjme 21 000 Kč, je svobodný, bydlí u rodičů v tříčlenné domácnosti, z toho jedna osoba je bez příjmu. Nemá žádné závazky po splatnosti, neuvedl žádné povinné výdaje ohledně výše nájemného, vyživovacích povinností, splatných úvěrů. Žalobkyně vyzvala žalovaného dne 21. 3. 2024, 1. 5. 2024, 2. 6. 2024 k úhradě dlužné částky neprodleně. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně dopisem ze dne 17. 1. 2025 žalovaného k úhradě dlužné částky 781 243,19 Kč nejpozději do 3. 2. 2025. Podle dodejky číslo , hodnota, byla zásilka podána k poštovní přepravě dne 20. 1. 2025 s tím, že byla uložena dne 23. 1. 2025. Lustrem žalovaného u zdejšího soudu bylo zjištěno, že za období od roku 2023 do roku 2025 je proti žalovanému vedeno osm exekučních řízení.

4. Shora zjištěný skutkový stav posoudil soud podle práva. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Soud při posouzení otázky úvěruschopnosti vycházel z aktuální judikatury, a to rozsudku NS ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, ze kterého cituje: „27. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ukládá členským státům (při zohlednění zvláštních charakteristických rysů svých úvěrových trhů) přijmout vhodná opatření pro podporu odpovědných praktik ve všech fázích úvěrového vztahu. Cílem je v rámci úvěrového trhu zabránit tomu, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování a neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti (odstavec 26 odůvodnění citované směrnice). Členské státy mají povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi (článek 8). Je na každém členském státu, aby stanovil pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě směrnice a přijal veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování s tím, že sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující (článek 23). Směrnice následky za porušení uvedené povinnosti nestanoví a neupravuje ani otázky smluvního práva související s platností úvěrových smluv (srov. odstavec 30 odůvodnění směrnice).

28. Úprava zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovatelům či zprostředkovatelům úvěrů povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele), přičemž zákonodárce pro případ, byl-li úvěr poskytnut, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti dlužníka (spotřebitele) vyplývá, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, zvolil „sankci“ v podobě neplatnosti smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci ex lege pro případ, kdy byl úvěr poskytnut spotřebiteli, který nebyl schopen ho splácet. Jde o realizaci cíle dotyčného harmonizačního rámce, jímž je ochrana před neuváženým poskytováním úvěrů dlužníkům, kteří nejsou schopni je splácet.

29. Pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

30. Uvedený přístup odpovídá záměru zákonodárce, neboť podle důvodové zprávy k citovaným ustanovením je poskytovatel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí; posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele (…) a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. (…) Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. (…) Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (…) Sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. (…) Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku [např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c)], pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.“Ze shora citovaného vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smluv splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí schopnost spotřebitele úvěr splácet. Žalobkyně vycházela z tvrzení žalovaného o tom, že je pracovníkem společnosti , právnická osoba, od , datum, s průměrným měsíčním příjmem 21 000 Kč. Ke svým osobním poměrům uvedl, že je svobodný, bez vyživovacích povinností, bydlí u rodičů, nemá žádné splátky úvěrů jinde než u žalobkyně, nehradí žádné nájemné. V rámci vlastního šetření ale žalobkyně zjistila, že vyjma úvěru u žalobkyně uzavřeného dne , datum, na částku 684 770 Kč se sjednanými měsíčními splátkami 9 291 Kč, uzavřel žalovaný ještě s jinou úvěrovou společností Smlouvu o spotřebitelském úvěru na úvěrový limit 41 200 Kč s měsíční splátkou 1 022 Kč, přičemž ve své žádosti tuto skutečnost neuvedl. Z úvěrové smlouvy uzavřené dne , datum, jednoznačně vyplývá, že tuto úvěrovou smlouvu uzavřel žalovaný za účelem splacení jeho předchozího dluhu vůči žalobkyni, a to ze Smlouvy o úvěru uzavřené dne , datum, na částku 684 770 Kč a že současně požádal o navýšení o další částku 52 019 Kč. Žalobkyně žádosti žalovaného o poskytnutí dalšího úvěru vyhověla, částku úvěru navýšila a účastníci uzavřeli dne , datum, novou úvěrovou smlouvu na částku celkem 735 844 Kč, přičemž došlo k ponížení původní výše splátek z částky 9 291 Kč na 9 010 Kč. V otázce výdajů vycházela žalobkyně pouze z neověřených informací poskytnutých žalovaným, že žije u rodičů a žádné výdaje spojené s bydlením nemá. Vzhledem k tomu, že žalobkyně řádně nezkoumala příjmy a výdaje žalovaného, např. z výpisu z bankovního účtu žalovaného za předchozí období, nepožadovala žádné informace ohledně nákladů spojených s jeho bydlením, případně uspokojováním osobních potřeb a důsledně tomu nelze posoudit, zda se měsíční hospodaření žalovaného pohybovalo v plusových či minusových hodnotách, je však nepochybné, že žalovaný s příjmem 21 000 Kč měsíčně a jedním úvěrem se splátkou 1 022 Kč získal nově úvěrové prostředky ve výši 735 844 Kč, aniž by byly řádně prověřeny jeho schopnosti úvěr splácet, přičemž na tom nic nemění skutečnost, že úvěr splácel řádně po dobu dvou let, neboť smyslem posouzení úvěruschopnosti žalovaného je jeho schopnost uhradit úvěr v celém rozsahu, včetně poplatků a příslušenství. Žalovaný tak z celkové částky uhradil toliko 166 424,34 Kč. Za této situace je zcela zřejmé, že žalobkyně při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet porušila zákonnou povinnost ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Sice zjistila příjem žalovaného, ale zcela opomenula zjistit jeho závazky a životní výdaje, nevyžádala si výpis z účtu tak, aby mohla posoudit schopnost jeho hospodaření s finančními prostředky, zda probíhá v plusových či minusových hodnotách. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila, důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku vůči žalovanému na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z., o změně právního posouzení byla žalobkyně při jednání postupem podle § 118a odst. 2 o.s.ř. poučena, žádná nová tvrzení ani důkazní návrhy soudu nepředložila. Nebyla-li smlouva o úvěru platně sjednána, nemá žalobkyně nárok na příslušenství ve formě smluvního úroku, ani na jiné související poplatky včetně smluvní pokuty a příslušného zákonného úroku z prodlení z těchto částek. Co se týče výše uplatněného nároku, žalobkyně poskytla žalovanému dne , datum, úvěrové prostředky v celkové výši 735 844 Kč a žalovaný na úhradu jistiny zaplatil celkem částku 166 424,34 Kč. Soud v režimu vydání bezdůvodného obohacení uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 569 419,66 Kč. Ve zbývající výši nárok z neplatného právního ujednání návrh na zaplacení částky 113 849,80 Kč s úrokem ve výši 14,75 % ročně od 3. 6. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 7,99 % ročně z částky 681 161,46 Kč od 3. 6. 2024 do zaplacení jako nedůvodný zamítl. Soud dospěl k závěru, že žalovaný se o částku 569 419,66 Kč na úkor žalobkyně obohatil, důsledně tomu uložil žalovanému zaplacení této částky formou vydání bezdůvodného obohacení.

5. Vzhledem k tomu, že žalovaný je s plněním částky 569 419,66 Kč v prodlení, přiznal soud žalobkyni i úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, podle kterého po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Smluvený úrok z prodlení činí, jak shora ve výroku I. uvedeno.

6. Při stanovení lhůty k plnění soud přihlédl k výši žalovanému nároku, době prodlení a uložil žalovanému zaplatit vše v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

7. Výrok o nákladech řízení vychází z aplikace ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., žalobkyně měla ve věci úspěch částečný, zaplatila soudní poplatek ve výši 27 331 Kč a podle § 2 odst. 3 vyhlášky číslo 254/2015 Sb. požadovala 3 úkony po 300 Kč, celkem 900 Kč, celkem požadovala přiznat náhradu nákladů řízení ve výši 28 231 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala přiznat nárok ve výši 683 269,46 Kč, přičemž jí soudem byl přiznán nárok ve výši 569 419,66 Kč, činil úspěch žalobkyně ve věci 83,3 % a neúspěch 16,6 %. Za této situace byly žalobkyni přiznány náklady v rozsahu 66,70 % (83,3 – 16,6 %), tj. částka 18 809,40 Kč a soud uložil žalovanému zaplatit tuto částku do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám žalobkyně.