7 C 16/2021

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Šmicovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , obec zastoupené advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení částky 17 771,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 5 500 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně požadovala zaplacení částky 12 271,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 17 771,99 Kč od 29. 8. 2018 do 3. 3. 2021, z částky 12 271,99 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalované domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 17 771,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru [číslo] dne 28. 6. 2017, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli částku 27 272 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků, poplatek za vyhodnocení úvěru, poplatek za sjednání úvěru a inkasní poplatek. Celkovou částku se zavázala uhradit ve 14 splátkách, když poslední splátka byla splatná dne 28. 8. 2018. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalované jistinu ve výši 10 065,23 Kč, dlužný úrok ve výši 648,05 Kč, dlužný poplatek za vyhodnocení úvěru výši 706,77 Kč, dlužný poplatek za sjednání úvěru ve výši 3 908,88 Kč a dlužný inkasní poplatek ve výši 2 443,06 Kč. Pro posouzení úvěruschopnosti žalované původním věřitelem byl podstatný pravidelný měsíční příjem po odečtení závazků a pravidelných výdajů např. platby nájemného, splátky úvěrové smlouvy nebo hypotéky; platby SIPO; výdaje související s platbami sociálního a zdravotního pojištění (v případě OSVČ), splácení exekuce. Dne 26. 2. 2020 byla žalované zaslána výzva dle ustanovení § 142a o. s. ř..

2. Ve věci vydaný elektronický platební rozkaz byl soudem zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované.

3. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalobkyně, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a souhlasil s projednáním věci bez jeho přítomnosti. Žalovaná se k jednání nedostavila, svoji nepřítomnost neomluvila.

4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 28. 6. 2017 soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit tuto částku a dále částku ve výši 12 272 Kč, která zahrnuje úrok ve výši 1 444 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěru ve výši 1 078 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru výši 6 000 Kč a poplatek za inkaso plateb v hotovosti ve výši 3 750 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkovou dlužnou částku ve výši 27 272 Kč v 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč s tím, že první splátku je povinna zaplatit do konce měsíce od podpisu smlouvy a každou následující splátku do konce dalšího následujícího měsíce. Předložení dokladů k posouzení úvěruschopnosti žalované původním věřitelem z listinných důkazů nevyplývá. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že převzala celou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. Dle přehledu plateb žalovaná uhradila celkem 9 500 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019, přílohy smlouvy a oznámení o postoupení pohledávek obsažené v předžalobní výzvě ze dne 26. 2. 2020 vzal soud za prokázané, že věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalované a žalovanou vyzval k úhradě závazku s tím, že zásilka byla podána dne 27. 2. 2020 k poštovní přepravě.

5. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva, na kterou se vztahuje též zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by původní věřitel prověřoval příjmy a výdaje žalované, finanční prostředky jí však poskytl. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Žalobkyně se k jednání nedostavila, soud jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. k předložení listin o příjmech žalované, závazcích, pravidelných výdajích vztahující se k prokázání tvrzení o posouzení úvěruschopnosti žalované, o jiném právním posouzení žalovaného nároku. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 15 000 Kč a žalovaná zaplatila celkem 9 500 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 5 500 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku. Výzva k vrácení finančních prostředků ze dne 26. 2. 2020 byla podána dne 27. 2. 2020 k poštovní přepravě, když dle ustanovení § 573 občanského zákoníku se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, do prodlení se žalovaná dostala 4. 3. 2020. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.

6. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení byla převážně úspěšná žalovaná, které však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. určil ve splátkách po 300 Kč měsíčně vzhledem k majetkové situaci žalovaného, k dodržení platební kázně pod ztrátou výhody splátek.