7 C 30/2026

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Šmicovou, ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 32 224,50 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 990 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 28 990 Kč od 22. 1. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 3 234,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12.75 % ročně z částky 28 990 Kč od 31. 12. 2024 do 21. 1. 2025 a kapitalizovaný smluvní úrok z prodlení ve výši 2 152,57 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku ve výši 3 352 Kč k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Žalobkyně podala žalobu a doplnění tvrzení, ve které se domáhala po žalovaném zaplacení částky 32 224,50 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru , právnická osoba, č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěrový limit a žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 618 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě 30 dnů, přes tuto výzvu neuhradil svůj dluh, žalobkyně pak v souladu se smlouvou přistoupila k odstoupení od smlouvy dopisem. Žalobkyně považuje pohledávku za splatnou ke dni 30. 9. 2024. Žalovaný je dle smlouvy povinen zaplatit žalobkyni částku 34 377,07 Kč, sestávající z jistiny ve výši 28 990 Kč, smluvních poplatků ve výši 3 234,50 Kč, smluvního úroku z jistiny ve výši 2 152,57 Kč. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovala informace poskytnuté žalovaným, tyto následně ještě konfrontovala jak s výstupy z celé řady registrů/databází. Žalovaný na dluh čerpal dne , datum, částku ve výši 28 990 Kč, žalobkyně částku převedla ve prospěch účtu č. , č. účtu, pod variabilním symbolem č. , var. symbol, , shodujícím se s číslem smlouvy o úvěru. Žalovaný na dluh neuhradil ničeho. Žalobkyně zaslala žalovanému dne 14. 1. 2025 předžalobní výzvu k úhradě dluhu.

2. Soud věc projednal bez přítomnosti žalobkyně a žalované. Žalobkyně se z jednání omluvila a souhlasila s projednáním věci bez její přítomnosti. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru , právnická osoba, č. , hodnota, ze dne , datum, podepsané kódem klienta soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 28 990 Kč na nákup zboží Notebooky a tablety, které se žalovaný zavázal uhradit v 24 měsíčních splátkách po 1 473 Kč, celková splatná částka ve výši 35 352 Kč, měsíční platba na pojistné ve výši 144,95 Kč, měsíční splátka včetně platby na pojistné ve výši 1 618K,č byl sjednán roční úrok 22,78 %, s disponibilním úvěrovým limitem ve výše 30 000 Kč. K osobě žalovaného je ve smlouvě uvedeno, že je svobodný, bezdětný. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalovaný předložil k ověření totožnosti občanský průkaz, Žalobkyně pak ve zprávě potvrdila, že žalovaný měl negativní výsledek v registru SOLUS, v centrální evidenci exekucí, registru CRIF, vycházela z příjmu žalovaného ve výši 40 000 Kč měsíčně bez uvedení výdajů žalovaného. Dle formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru žalovaný nepředložil žádný doklad k příjmům a výdajům. Dopisem ze dne , datum, žalobkyně od smlouvy o úvěru odstoupila a žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě. Z oznámení o odchozí platbě , banka, . bylo zjištěno, že dne , datum, byla pod VS , var. symbol, zaúčtovaná částka ve výši 28 990 Kč. Dle potvrzení o podání byla podaná k poštovní přepravě dne 16. 1. 2025 výzva – předžalobní upomínka ze dne 14. 1. 2025.

4. V posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Tvrzené příjmy žalovaným ve výši 40 000Kč nebyly ověřeny doklady, žalovaným nebyly doklady k příjmům předloženy, žalobkyně nezohlednila žádnou výši výdajů, když žalovaný netvrdil náklady na bydlení, splátky úvěru, hypotéky, jiné závazky. Žalovaný své náklady vyčíslil jako nulové výdaje. Žalobkyní výdaje žalovaného nebyly nijak zjišťovány a ověřovány. Žalobkyně tak neprověřovala úvěruschopnost žalovaného řádně.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

6. Důkazní břemeno k prověřování úvěruschopnosti leží na žalobkyni. Žalobkyně, která se k jednání nedostavila, nemohla být v souladu s ustanovením § 118a odst. 3 o. s. ř. soudem poučena o povinnosti označit důkazy k prověřování úvěruschopnosti žalovaného, o jiném právním posouzení. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku.) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

7. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný finanční částku čerpal. Finanční prostředky poskytnuté na základě neplatné smlouvy, je žalovaný povinen vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovanému byla poskytnuta celkem částka 28 990 Kč a žalovaný ničeho nezaplatil, o tuto částku se bezdůvodně na úkor žalobkyně obohatil. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 14. 1. 2025 podané k přepravě dne 16. 1. 2025. Dle ustanovení § 573 občanského zákoníku se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, do prodlení se žalovaný dostal dne 22. 1. 2025. Nárok na zákonný úrok z prodlení má oporu v ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části soud žalobu zamítl.

8. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla v řízení částečně úspěšná a náleží jí proto náhrada nákladů řízení v rozsahu 79,93 % z celkové náhrady ve výši 4 194 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 290 Kč, odměny za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za tři úkony právní služby po 700 Kč (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, sepis žaloby), tři režijní paušály po 100 Kč (§ 14b) a 21 % DPH ve výši 504 Kč. S ohledem na částečný neúspěch náleží žalobkyni na náhradě nákladů řízení 3 352 Kč. Žalovaný je povinen zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.

9. Soud lhůtu k plnění určil dle ustanovení § 160 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.