9 C 191/2022

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Machytkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 4 590 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 590 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 707,73 Kč, to vše ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”).

2. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

3. Žalobkyně se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni televizní poplatek za držení televizního přijímače za období od února 2019 do listopadu 2021 v celkové výši 4 590 Kč s příslušenstvím, když tato povinnost jí vznikla na základě přihlášky do evidence poplatníků dne [datum].

4. Ve věci byl vydán platební rozkaz, který byl následně zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované.

5. Z potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků, ze specifikace výpočtu kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení a z předžalobní výzvy žalobkyně žalované soud zjistil a má za prokázané, že žalovaná se dne [datum] přihlásila jako poplatník České televize. Televizní poplatek byl stanoven v částce 135 Kč měsíčně. Žalovaná nezaplatila žalobkyni televizní poplatek za období od února 2019 do listopadu 2021, celkem tak žalobkyni dluží 4 590 Kč. Žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky, dle tvrzení žalobkyně jí žalovaná dosud nezaplatila ničeho.

6. Po právní stránce soud posoudil věc tak, že se žalobkyně svou žalobou proti žalovanému oprávněně domáhá podle § 2 odst. 2, § 3 odst. 2, § 6, § 7 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích ve výši 1 620 Kč, jakož i zákonného úroku z prodlení vyčísleného částkou 100,62 Kč za období do vyhotovení žaloby, tj. do 15. 2. 2022, který je odůvodněn § 10 zákona č. 348/2005 Sb. a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaná nevyvrátila tvrzení žalobkyně, že dlužná částka nebyla dosud uhrazena, proto jí soud zavázal k její úhradě ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná měla dostatek času dlužnou částku žalobkyni zaplatit.

7. Výrok o nákladech řízení je důsledkem ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., žalobkyně měla ve věci plný úspěch, soud uložil žalované zaplatit celkem částku 600 Kč, sestávající se z částky 400 Kč za zaplacený soudní poplatek a paušální náhrady hotových výdajů dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za dva úkony po 100 Kč. Tato paušální náhrada byla přiznána v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13, když na tuto paušální náhradu hotových výdajů by měl nárok i účastník, nezastoupený advokátem. Soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů za právní zastoupení, spočívající v odměně za zastoupení žalobkyně advokátem, a to s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3344/12, ve kterém Ústavní soud poukázal na svoji judikaturu, podle níž je-li stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta). Pokud však tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené. Ústavní soud pak ve vztahu k České televizi uvedl, že se ztotožňuje se závěrem, obsaženým v usnesení sp. zn. II. ÚS 2104/12, že činnost České televize není výkonem veřejné moci, nicméně na poli svého působení má výsadní postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky) a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Pokud agendu televizních poplatků Česká televize sama spravuje, což plyne z výroční zprávy o hospodaření České televize z roku 2011, a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení do značné míry vytrácí. Ústavní soud uzavírá, že je žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama. Jejich zaplacení uložil soud žalovanému ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§ 160 odst. 1 o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).