11 C 61/2021

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivou Kylarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 5 437 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 300 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala uložení povinnosti zaplatit: -) částku ve výši 5 137 Kč, -) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 766,09 Kč za období od [datum] do [datum], -) kapitalizovaný úrok ve výši 2 595,05 Kč za období do [datum] do [datum], -) smluvní úrok ve výši 27 % ročně z částky 3 504,19 Kč od [datum] do zaplacení -) úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 3 504,19 Kč od [datum] do [datum].

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. V dané věci jde o spor, kde hodnota požadovaného peněžitého plnění nedosahuje částky uvedené v § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tedy na jistině 10 000 Kč (bez příslušenství), jde o tzv. bagatelní řízení, v němž proti vydanému rozsudku soudu I. stupně není odvolání přípustné. Z § 157 odst. 4 o. s. ř. plyne, že v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1 o. s. ř.), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

2. Žalobkyně se dne [datum] obrátila ke zdejšímu soudu s žalobou, v rámci které uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 5 437 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen“ právní předchůdkyně žalobkyně”) uzavřela s žalovaným dne [datum] Smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které tomuto poskytla jistinu ve výši 6 000 Kč a to v hotovosti ke dni podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit společně s úrokem ve výši 27% p.a. ve výši celkem 1 062 Kč, odměnou za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 1 495 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 580 Kč a to v 60 týdenních splátkách po 186 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Žalovaný sjednané splátky nehradil řádně a včas, když na svůj dluh uhradil pouze částku 5 700 Kč. Žalobkyně tak pro opakované prodlení žalovaného se splátkami poskytnutého úvěru tento ke dni [datum] zesplatnila. Celou pohledávku za žalovaným právní předchůdkyně žalobkyně postoupila žalobkyni a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] (žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum]). Aktuální výše dlužné jistiny a poplatku činí k dnešnímu dni částku 5 437 Kč (jistina 3 504,19 Kč a poplatek 1 932,81 Kč). Od okamžiku zesplatnění se žalobkyně dále domáhá kapitalizovaného úroku ve výši 27% p.a. z částky 3 504,19 Kč od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře do data postoupení pohledávky, kdy tento představuje částku 2 595,05 Kč. Dále žalobkyně uplatňuje nárok na kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 8,05% p.a. a to od data zesplatnění do postoupení pohledávky, tedy zde 766,09 Kč a dále úrok z prodlení ve výši 8,05% p.a. od data postoupení do zaplacení a to z dlužné jistiny ve výši 3 504,19 Kč. Žalobkyně požaduje též úrok ve výši 27% p.a. z částky 3 504,19 Kč (dlužné jistiny) od data postoupení pohledávky do zaplacení.

3. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

5. Závěr o skutkovém stavu je ten, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřeli dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 6 000 Kč a to v hotovosti ke dni podpisu smlouvy. Žalovaný v žádosti o úvěr v rámci zkoumání úvěruschopnosti uvedl, že je svobodný, žije s rodiči a má vyživovací povinnost k jednomu nezaopatřenému dítěti. Jako svůj pravidelný měsíční příjem uvedl částku 14 854 Kč, kdy tento plyne ze zaměstnání u [právnická osoba] s.r.o., kde je zaměstnán jako dělník ve výrobě na dobu určitou a to do [datum]. Údaj o zaměstnání byl ověřen na základě předložené pracovní smlouvy a tří výplatních pásek za měsíc [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno]. Ohledně výdajů žalovaný uvedl, že vzhledem k tomu, že bydlí s rodiči, tak za nájem měsíčně utratí pouze částku 2 500 Kč a dále mezi jeho pravidelné měsíční výdaje patří částka 200 Kč za telefon, 864 Kč za interní splátky, 3 283 Kč za splátky externích zápůjček a 6 000 Kč za výdaje na domácnost. Zápůjčky a jiné závazky žalovaný v žádosti o úvěr negoval. Žalovaný se zavázal úvěr splatit do [datum], přičemž svou povinnost nesplnil, když tento hradil pouze částečně ve výši 5 700 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum]. Soud ale dále z hlediska výše popsaného skutkového stavu nemohl učinit takový skutkový závěr, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně splnila svou povinnost uloženou jí zákonem a to posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím spotřebitelského úvěru s odbornou péčí.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.”), a dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění od [datum] do [datum] (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Podle § 2395 o. z. se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

11. Podle § 1 zákona o spotřebitelském úvěru se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

12. Dle § 9 odst. 1 poslední věty zákona o spotřebitelském úvěru věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

13. Podle ustanovení § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb. není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.

14. Dle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Dle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

17. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně sice s žalovaným uzavřela smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, na základě které přenechala žalovanému jistinu ve výši 6 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit, ale smlouva o úvěru nebyla platně sjednána z důvodu absence náležitého zkoumání úvěruschopnosti žalovaného při sjednávání úvěrové smlouvy. Žalobkyně sice předložila zákaznickou kartu, na základě které její právní předchůdkyně úvěruschopnost posuzovala, ovšem údaje zde uvedené dokládají pouze formální a nikoliv faktické zkoumání příjmové a výdajové situace osoby, která o úvěr žádá. Žalovaný v zákaznické kartě uvedl, že má jedno nezaopatřené dítě, což ovšem není zohledněno v průměrných měsíčních výdajích, kde je uvedeno výživné 0 Kč. Výdaje na nezaopatřené dítě byly tedy zcela opomenuty. V zákaznické kartě mezi výdaje žalovaný zahrnul též splátky závazků vůči jiným věřitelům a to ve výši 3 283 Kč, aniž by však bylo uvedeno, z čeho tyto plynou a dokonce jiné zápůjčky a závazky u jiných společností níže výslovně neguje zaškrtnutím příslušného políčka. Právní předchůdkyně žalobkyně dále naprosto nereflektovala skutečnost, že má žalovaný uzavřenou pracovní smlouvu na dobu určitou a to do [datum] a poskytla tak úvěr osobě, jejíž příjem je do budoucna s ohledem na nastavenou dobu splácení, nejistý. Závěrem soud podotýká, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti spoléhat pouze na informace získané od osoby, která o poskytnutí úvěru žádá, nýbrž je třeba takové informace řádně ověřit. Stejně tak se nelze spoléhat pouze na čestné prohlášení klienta (viz. čl. 13 Smluvních podmínek), že jím uvedené informace v žádosti o spotřebitelský úvěr jsou pravdivé a přesné. Ačkoliv se osoba, která o úvěr žádá, může v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslujících údajů nebo zamlčení podstatných údajů v žádosti o úvěr dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, nezbavuje to povinnosti poskytovatele úvěru jím získané informace od spotřebitele ověřit a řádně posoudit, zda odpovídají skutečnému stavu. Na základě shora uvedeného nelze než shrnout, že zkoumání příjmů a výdajů žalovaného nebylo provedeno s náležitou péčí a odborností, kdy pouhé objektivně nedoložené osobní prohlášení žalovaného o jeho výdělkových a majetkových poměrech nemůže představovat přesvědčivý podklad o schopnosti žalované úvěr splácet.

18. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz [příjmení], L.; [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo]).

19. Právní jednání tak bylo na základě výše uvedeného od počátku neplatné a plnění, na jeho základě poskytnuté je tedy nutné kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení. Pakliže je úvěrová smlouva absolutně neplatná, na straně žalovaného vzniklo poskytnutím peněžních prostředků právní předchůdkyní žalobkyně obohacení bez spravedlivého důvodu (neexistence platného právního titulu) a tím pádem neměla právní předchůdkyně žalobkyně ani nárok na příslušenství ve formě úroků, ani na jiné poplatky související s poskytnutím jistiny. Soud proto žalobu v rozsahu požadovaných poplatků a smluvních úroků žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

20. Na shora uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že žalovaná svůj dluh písemně uznala co do důvodu a výše, neboť soud toto uznání dluhu posoudil jako právně bezvýznamné. K tomu soud podotýká, že uznání dluhu ve smyslu ust. § 2053 a násl. o. z. je institutem utvrzení dluhu a dojde-li ze strany dlužníka k platnému a účinnému uznání dluhu, zakládá se tím vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání trval. V rovině procesní pak dochází k přesunu břemene tvrzení a důkazního břemene na dlužníka, který musí v případě sporu tvrdit a prokázat, že dluh, jehož splnění se věřitel na dlužníkovi domáhá, neexistuje (tzn., že vůbec nevznikl nebo již zanikl splněním, započtením nebo jiným způsobem) nebo je neplatný. Přechod břemene tvrzení a důkazního břemene není v případě uznání dluhu ovšem zcela absolutní, neboť nezbavuje soud např. povinnosti, aby přihlédl k absolutní neplatnosti právního jednání z úřední povinnosti, dozví-li se o této neplatnosti procesně souladným způsobem (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]). Na splnění této povinnosti ze strany soudu je nutno o to více trvat v případě spotřebitelských smluv. Vzhledem k tomu, že v řešené věci soud dospěl k závěru, že smlouva o (spotřebitelském) úvěru uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, je z důvodu výše uvedeného absolutně neplatná, k čemuž soud byl povinen z úřední moci přihlédnout, má soud za to, že uznání dluhu ze dne [datum], které má ze své podstaty akcesorickou povahu k utvrzovanému dluhu ze smlouvy o zápůjčce, nemá právního účinku, neboť nelze uznat nedovolený, zakázaný, a proto od počátku, ve smyslu ust. § 588 o. z., absolutně neplatný závazek (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

21. Žalovaný, který poskytnuté peněžní prostředky bez spravedlivého důvodu přijal, je proto povinen žalobkyni vrátit v rozsahu, v jakém tak dosud neučinil, tedy v částce 300 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku řádně a včas, octl se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. tak, jak je žalobkyně uplatnila. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno spočívající v tom, že splatnost bezdůvodného obohacení nastala dne [datum]. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl vyzván k vrácení dluhu naposledy dopisem ze dne [datum], a to ve lhůtě 7 dnů od jeho doručení. Uvedený dopis byl žalovanému odeslán dne [datum], ve smyslu § 573 o. z. se má za to, že dopis byl doručen dne [datum], splatnost dluhu tedy nastala dnem [datum]. Nezaplacením dluhu do dne splatnosti se žalovaný dostal do prodlení, a vznikla mu tak povinnost dle § 1970 o. z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., což by v daném případě činilo 10 % ročně. Jelikož však žalobkyně požadovala uložit žalovanému povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně a soud je návrhem vázán, uložil soud žalovanému povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení a ve zbytku požadovaných úroků žalobu zamítl. Lhůta k plnění byla stanovena v obecné třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nepřiznal, jelikož mu podle obsahu spisu žádné nevznikly.