12 C 265/2021

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Kulíkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částka s příslušenstvím <b>I. Žaloba, aby soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se obrátila na zdejší soud žalobou, ve které se po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši [částka]. Žalobkyně uplatněný nárok odůvodnila tím, že žalovaný a obchodní společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka]. Žalovaný se je zavázal vrátit spolu s úroky a poplatky, tj. celkem [částka], a to ve 14 splátkách. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy ověřila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku na žalobkyni. Dluh žalovaného činí [částka] na jistině, [částka] na úroku, [částka] na poplatku za vyhodnocení úvěru, [částka] na poplatku za sjednání úvěru a [částka] na inkasním poplatku.

2. Žalovaný se ve věci ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. K jednání soudu dne [datum] se řádně předvolaná žalobkyně s omluvou a řádně předvolaný žalovaný bez omluvy nedostavili. Soud proto postupem podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) projednal věc bez přítomnosti účastníků.

4. Soud na základě provedených důkazů učinil následující skutková zjištění:

5. Žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo]. Ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši [částka], který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úroky v pevné výši [částka], s úhradou za poskytnutí úvěru ve výši [částka], s náklady na vyhodnocení úvěru ve výši [částka] a poplatkem za hotovostní inkaso ve výši [částka], a to v 14 měsíčních splátkách po [částka] RPSN činí v případě splatnosti úvěru 14 měsíců 187,60 % /viz smlouvu o úvěru na č. l. 16 – 17 spisu, kopii občanského průkazu žalovaného na č. l. 15 spisu, standardní informace o spotřebitelském úvěru na č. l. 13 spisu, čestné prohlášení na č. l. 14 spisu/. Žalovaný je od [datum] zaměstnán u [právnická osoba] [anonymizováno], jeho mzda činí [částka]. Výdaje žalovaného činí [částka]. Žalovaný má základní vzdělání, je svobodný a má jedno dítě /viz žádost o úvěru na č. l. 12 spisu/. Žalovaný byl předžalobní výzvou ze dne [datum] vyzván žalobkyní k úhradě dlužné částky /viz předžalobní výzvu na č. l. 11 a 20 spisu, podací lístek na č. l. 18 – 19 spisu/. Žalovaný netvrdil, a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a s ohledem na okamžik uzavření smlouvy o zápůjčce dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), ve znění účinném do 30. 11. 2016.

7. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ustanovení § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

8. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

10. Podle § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.

11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ve vztahu ke zjišťování schopností žalovaného poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. Právní předchůdkyně žalobkyně se z hlediska zkoumání úvěryschopnosti omezila pouze na tvrzení žalovaného o výši jeho příjmů a výdajů, které uvedl v žádosti o úvěru. V řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně tvrzení žalovaného jakkoli ověřila. Takový postup nelze považovat za zkoumání úvěryschopnosti s odbornou péčí, neboť odborná péče spočívá v tom, že úvěrující ověří údaje, které mu úvěrovaný uvedl. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k jednání soudu nedostavila, soud jí nemohl ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučit o nutnosti doplnění jejích tvrzení a důkazů k prokázání splnění povinnosti právní předchůdkyní žalobkyně ověřovat schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr.

13. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,„ věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L. a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 14. Vzhledem k tomu, že žalobkyně své povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nedostála (když neprokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, a soud tedy dle § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru a § 133 o. s. ř. vyšel z toho, že žalobkyně tuto svou povinnost nesplnila), posoudil soud předmětnou smlouvu o zápůjčce dle výše uvedeného ustanovení jako absolutně neplatnou, přičemž k absolutní neplatnosti je dle § 588 o. z. soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Zákon o spotřebitelském úvěru představuje speciální úpravu ve vztahu k občanskému zákoníku, která nebyla přijetím nové obecné úpravy v podobě zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dotčena (viz ustanovení § 3016 o. z. reflektující obecnou zásadu, podle níž lex posterior generalis non derogat legi priori speciali), což odpovídá též historickým souvislostem a úmyslu zákonodárce vzhledem k právní úpravě neplatnosti v době přijetí zákona č. 43/2013 Sb., jímž byla sankce (absolutní) neplatnosti za nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí do zákona o spotřebitelském úvěru vtělena. Nutno též konstatovat, že s ohledem na smysl a účel § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jímž je ochrana spotřebitele a zprostředkovaně též ochrana společnosti před negativními sociálními důsledky předlužení a insolvence (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), porušení zákonné povinnosti zkoumat před poskytnutím spotřebitelského úvěru schopnost spotřebitele splácet odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je třeba v souladu s § 588 o. z. k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti poskytovatele dle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru přihlédnout i bez návrhu. Závěr o absolutní neplatnosti odpovídá též požadavku zajistit účinné a odrazující sankce pro případ porušení povinnosti věřitele na základě dostatečných informací posoudit úvěruschopnost spotřebitele v souladu s článkem 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Odlišnost úpravy v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož koncepce je založena mimo jiné na přísnější regulaci poskytovatelů, není pro výklad ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru významná. K závěru o absolutní nesplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po [datum] dle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru dospěl opakovaně Krajský soud v Praze, např. ve věcech sp. zn. 19 Co 24/2016, 28 Co 348/2017, 28 Co 463/2017, 23 Co 365/2017 či 27 Co 377/2017, a potvrzuje jej též shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Pro úplnost dále soud odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž soud vyslovil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.

15. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka] bez právního důvodu, a žalovanému tak vznikla povinnost bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Vzhledem k tomu, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil v rámci měsíčních splátek [částka], tj. víc než právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému, nelze uzavřít, že by se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil. Soud proto žalobu zcela zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému, který byl v řízení zcela pasivní, žádné náklady nevznikly.