12 C 274/2023

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Kulíkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 13 470 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 1 200 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 200 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části ve výši 12 270 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 270 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se obrátila dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 13 470 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které žalované poskytla jistinu ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala jistinu úvěru vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 12 270 Kč v týdenních splátkách po 455 Kč. Žalovaná však sjednané splátky nehradila řádně a včas. Žalobkyni vzniklo nejpozději dne [datum] právo na uhrazení celé dosud neuhrazené dlužné částky. Po odečtení všech úhrad žalované, celkem ve výši 13 800 Kč, činí aktuální výše dlužné částky na jistině a na kapitalizovaném úroku celkem 13 470 Kč. V rámci příslušenství žalobkyně nárokuje zaplacení úroku z prodlení v běžící výši 8,5 % ročně z částky 13 470 Kč od [datum] do zaplacení. Tuto dlužnou částku žalobkyni žalovaná neuhradila, a to ani přes předžalobní výzvu žalobkyně.

2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila a v řízení zůstala zcela pasivní.

3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), v nepřítomnosti účastníků, kdy žalovaná se k jednání nedostavila bez řádné a včasné omluvy, ačkoliv k jednání byla procesně korektním způsobem předvolána. Žalobkyně se z jednání dodatečně omluvila. Soud tak mohl vycházet jen z obsahu spisu a provedených označených a předložených důkazů.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:

5. Žalovaná s žalobkyní dne [datum] uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Ve smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované jistinu úvěru ve výši 15 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 70,89 % ročně v kapitalizované výši 2 970 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 500 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso ve výši 4 800 Kč, a to v 60 týdenních splátkách ve výši 454,50 Kč. Svým podpisem smlouvy potvrdila žalovaná převzetí jistiny ve výši 15 000 Kč v hotovosti/viz smlouvu o úvěru včetně smluvních podmínek, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru na č. l. 6-7 spisu/. K možnostem žalované splácet úvěr žalobkyně zjistila, že žalovaná je svobodná, bydlí jako spolubydlící, její nejvyšší dosažené vzdělání je základní, nevlastní motorové vozidlo ani žádnou nemovitost. Je zaměstnána na částečný úvazek u [právnická osoba], [IČO], jako strážný a její příjem je ve výši 24 566 Kč. Její výdaje na bydlení jsou ve výši 4 872 Kč a žalobkyně zohlednila výši životního minima ve výši 4 360 Kč /viz evidenční karta klienta na č. l. 8 spisu/. Žalobkyně žalované jistinu úvěru poskytla, žalovaná však nehradila řádně a včas, když uhradila celkem toliko 13 800 Kč /viz přehled plateb na č. l. 9-10 spisu/. Žalovaná byla předžalobní výzvou vyzvána žalobkyní k úhradě dlužné částky /viz předžalobní výzvu na č. l. 11 spisu, přehled odeslaných listin na č. l. 5 spisu/. Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradila (nad rámec žalobkyní uvedených úhrad), nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.“) ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované celkem 15 000 Kč. Soud vzal dále za prokázané, že žalobkyně a žalovaná chtěly uzavřít smlouvu o úvěru, v níž by se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, a žalovaná by se zavázala vrátit žalobkyni jistinu úvěru spolu s poplatkem v souhrnné výši 12 270 Kč. Protože šlo o smlouvu o spotřebitelském úvěru, soud se předně zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatelky úvěru jakožto spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalované. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně své povinnosti ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nedostála. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala. Není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalované o jejích osobních a výdělkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by žalobkyně ověřovala žalovanou tvrzené příjmy. Soud dále konstatuje, že žalobkyně nijak neověřovala ani výdaje žalované, a to ani ty podstatné výdaje. Žalobkyně toliko zohlednila výši životního minima, ačkoliv se žalobkyně má zabývat skutečnými výdaji žalované, aby si mohla uzavřít, zda je ve finančních možnostech potenciálního klienta úvěr za sjednaných podmínek splácet. K nařízenému ústnímu jednání se žalobkyně s omluvou nedostavila s tím, nechť je jednáno v její nepřítomnosti. Soud nemohl žalobkyni o povinnosti doplnit tvrzení a důkazy ohledně zkoumání schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr poučit, neboť soud toto poučení dává právě při ústním jednání, resp. není možné dávat jej mimo jednání soudu, neboť jednání soudu je ústní a není možné jej vést korespondenčně. Jelikož se žalobkyně prvního ústního jednání ve věci neúčastnila, nebylo možné ji v rámci jednání poučit o jejích povinnostech a poučit ji o následcích jejich nesplnění dle § 118 odst. 1, 3 o. s. ř. Soudu tak nezbylo, nežli uzavřít, že úvěruschopnost žalované nebyla žalobkyní dostatečně zkoumána a posuzována.

14. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by„ státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání příjmů a výdajů žalované nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která ze zákaznické karty vyplývala, skutečně jednalo.

15. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet, neboť v případě pochybností o úvěruschopnosti úvěr neposkytne. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz [příjmení], L.; [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

16. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

17. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky platně sjednána, došlo na straně žalované ve smyslu § 2991 o. z. k bezdůvodnému obohacení, které je povinna žalobkyni vydat. Žalovaná žalobkyni uhradila toliko částku ve výši 13 800 Kč. Neboť smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky řízení platně uzavřena, došlo ze strany žalované k bezdůvodnému obohacení a povinností žalované je toto obohacení, ve výši 1 200 Kč (15 000 Kč – 13 800 Kč), žalobkyni vydat. Protože soud daný nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované, došlo k jeho splatnosti od okamžiku, kdy se o tomto obohacení žalovaná dozvěděla, tj. od okamžiku, kdy žalobkyně vyzvala žalovanou k jeho vydání. Žalovaná byla vyzvána k vydání bezdůvodného obohacení výzvou odeslanou dne [datum]. Soud má za to, že žalované byla výzva doručena dne [datum] (§ 573 o. z.) Poslední den lhůty k zaplacení soud určil s přihlédnutím k poskytnutí přiměřené lhůty k uhrazení na den [datum]. Vzhledem k tomu, že žalovaná předmětnou částku žalobkyni nevydala, dostala se se splněním své povinnosti do prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od [datum] Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

18. Protože smlouva nebyla mezi účastníky platně sjednána, byla žaloba co do částky 12 270 Kč včetně příslušenství, zamítnuta (výrok II. tohoto rozsudku).

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly (výrok III. tohoto rozsudku).