12 C 291/2022

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Daniely Kulíkové a přísedících Věry Hubáčkové, a Ing. jméno příjmení ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená Mgr. jméno příjmení , advokátkou se sídlem adresa o zaplacení 52 800,82Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 52 800,82Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 8 966,18Kč od [datum] do zaplacení a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 43 834,66Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 31 211 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeného soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala zaplacení částky 52 800,82Kč s odůvodněním, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] jako sekretářka – asistentka ředitele. Žalobkyni nebylo ze strany žalovaného umožněn od [datum] do [datum] vstup na pracoviště z důvodu opatření na straně žalované [číslo]„ Zpřísněná provozně-hygienická opatření“, neboť nepředložila negativní výsledek antigenního testu na přítomnost onemocnění COVID – 19 akreditovanou oficiální laboratoří. Žalovaná jako zaměstnavatel označila absenci žalobkyně za omluvenou, avšak nepřiznala jí nárok na mzdu. Žalobkyně se domnívá, že jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele nikoliv na straně zaměstnance a náleží jí mzda, kterou však ve výplatním termínu nebyla žalobkyni vyplacena. Žalovaná nevyplatila mzdu žalobkyni za výše uvedené období ani do 15 dnů od termínu, kdy měla příslušnou mzdu žalobkyni vyplatit. Žalobkyně podala z důvodu právní jistoty opakovaně ukončení pracovního poměru, a to dne [datum] a dne [datum]. Vzhledem k tomu, že žalobkyně ukončila pracovní poměr, přísluší ji od zaměstnavatele náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Nejbližší výplatní den byl [datum], od [datum] je žalovaný v prodlení s úhradou mzdy. První prodlení s úhradou mzdy se uskutečnilo v měsíci prosinci 2021, pro výpočet mzdy vycházela žalobkyně z období předcházejícího čtvrtletí, a to z měsíce 7/ 2021 / 21 691Kč, 8/ 2021 / 22 315Kč, 9/ 2021 / 21 746Kč, mzdový průměr tak činil 21 917,33Kč měsíčně. Žalobkyně tak požaduje za období [datum] [datum], za 9 pracovních dní částku 8 966,18Kč /21 917, 33: 9 = 8 966,18Kč Náhrada mzdy je pak požadována ve výši průměrného výdělku 21 917,33Kč x 2, tj. ve výši 43 834,66Kč. Žalobkyně zaslala žalované dne [datum] předžalobní výzvu, na kterou žalovaná prostřednictvím právního zástupce sdělila, že nárok žalobkyně neuznává. Žalovaná v rámci smírného řešení sporu navrhovala úhradu pouze ve výši 9 972Kč, žalobkyně ve výši 40 000Kč.

2. Žalovaná se k žalobnímu návrhu vyjádřila tak, že žalovaná jako zaměstnavatel byla oprávněna uložit žalobkyni jako zaměstnanci testovat se na onemocnění„ Covid“, když v předmětném období začínala další z vln onemocnění, na které už tou dobou umřely miliony lidí po celém světě. O závažnosti situace nejlépe svědčí skutečnost, že s účinností od [datum] byl v České republice opět vyhlášen nouzový stav. Opatření, které zavedla žalovaná, bylo zcela v souladu s § 101 odst. 1 zák. práce, když se žalovaná zcela racionálními a zcela přiměřenými prostředky snažila ochránit zdraví zaměstnanců a zabránit šíření nemoci„ Covid“. V listopadu 2021 se žalovaná potýkala s rychle rostoucím počty nakažených, na žalovanou a další osoby byl činěn mediální tlak a politický apel k zodpovědnému chování. Žalovaná svým opatřením nepřebírala odpovědnost za celkový zdravotní stav svých zaměstnanců, nýbrž se snažila splnit svou zákonnou povinnost tím, že přijala efektivní opatření odpovídající vážnosti situace z pohledu šíření onemocnění„ Covid“ představující významné zdravotní riziko pro zaměstnance. Není pravda, že náklady na testování zaměstnanců žalovaná nehradila. Žalovaná nabízela zaměstnancům, kterých se testování týkalo, náhradu nákladů vynaložených na testování oproti předložení výsledku testu a dokladu o jeho úhradě. V případě žalobkyně byla situace taková, že ta odmítala částku za provedení testu uhradit, a to i přes výslovné ujištění žalované, že jí tyto náklady po jejich doložení budou následně zaplaceny. Žalovaná se snažila najít i jiná řešení, ale žalobkyně pracovala na pozici asistentky generálního ředitele a s ohledem na její pracovní zařazení a z něj plynoucí povinnosti nemohla vykonávat svou práci na tzv. home office. Absence na straně žalobkyně ve dnech [datum] až [datum] vznikla z důvodu na straně žalobkyně a jednalo se o porušení povinnosti plynoucí z pracovního poměru a z § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce. Pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobkyně tak nebyly dány zákonné důvody, neboť žalovaná uhradila žalobkyni mzdu, na kterou ji vznikl nárok. Mzda byla žalobkyni na měsíc listopad vyplacena dne [datum] převodem na účet. Naopak žalovaná vzhledem k tomu, že žalobkyně nesjednala nápravu ani po písemných výtkách, které ji byly doručeny dne [datum], přistoupila žalovaná jako zaměstnavatel dle § 55 odst. 1 písmb) zák.práce k okamžitému zrušení pracovního poměru pro zvlášť hrubé porušení pracovní povinnosti, kdy toto bylo žalobkyni doručeno dne [datum]. Žalovaná dále uvedla, že nesouhlasí se závěry inspektorátu práce, který vycházel z nesprávného předpokladu, že žalovaná neproplácela provedené testy.

3. Soud na základě dokazování dospěl k těmto dalším skutkovým zjištěním:

4. Z pracovní smlouvy ze dne [datum] /viz č.l. 15 spisu/ a z Dohody o změně sjednaných pracovních podmínek /viz č.l. 6 spisu/ a shodných tvrzení účastníků soud zjišťuje, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána od [datum] jako sekretářka-asistentka ředitele žalované, pana [jméno] [příjmení], na pracovišti na adrese [adresa žalované], výplatním dnem byl 20. den následujícího měsíce po vykonání práce za měsíční období.

5. Z výplatních lístků žalobkyně /viz výplatní lístky na č.l. 47-50 spisu/ soud zjišťuje, že hrubá mzda žalobkyně v červenci 2021 činila 21 691Kč, v srpnu 2021 činila 22 315, v září 2021 činila hrubá mzda žalobkyně 21 746Kč, v prosinci 2021 činila hrubá mzda žalobkyně 21 557Kč.

6. Žalobkyně dala žalované dne [datum] /viz č.l. 18 spisu/a dne [datum] /viz č.l. 20 spisu/ výpověď z pracovního poměru, resp. okamžité zrušení pracovního poměru, dle § 56 odst. 1 zák. práce, a to z důvodu, že ji žalovaná nevyplatila část mzdy do 15 dnů po uplynutí splatnosti mzdy. Žalovaná neakceptovala výpověď a opakovaně žalobkyni uváděla dopisem ze dne [datum] a [datum] dopis„ Nepřijmutí výpovědi z formální nedostatečnosti na č.l. 18 rub, 19 spisu/, že mzdu ji vyplatila v plné výši za odpracovaný čas vykázaný v registračním docházkovém systému. Rovněž žalovaná uvedla, že v měsíci listopadu 2021 má žalobkyně neodpracovanou a omluvenou absenci v práci, kdy na základě vnitřního opatření odmítla předložit antigenní test a nebyl žalobkyni tedy umožněn vstup na pracoviště, žalovaná seznámila žalobkyni rovněž s tím, že ji za neodpravovanou dobu nebyla poskytnuta mzda z důvodu překážek na straně žalobkyně jako zaměstnance. Výpověď žalobkyně označila za neplatnou a uvedla, že pracovní poměr s žalobkyní nadále trvá.

7. Z interního dokumentu – Směrnice ze dne [datum], [číslo],„ Zpřísnění provozně – hygienická opatření – Revize 12“ s platností od [datum] do odvolání /viz citované opatření na č.l. 31-32 spisu/, soud zjišťuje, že žalovaná vydala vnitřní opatření, kterým zpřísnila hygienická opatření pro vstup zaměstnanců na pracoviště, kromě jiného zavedla od [datum] povinné testování všech zaměstnanců žalované na onemocnění„ Covid“, a to 2x týdně - v pondělí a ve čtvrtek. Opatření rovněž stanovilo výjimky z testování pro některé osoby. V případě nepřítomnosti zaměstnance v den testu (pondělí) je zaměstnanec povinen doložit laboratorní Antigen test při nástupu do zaměstnání. Pakliže nepředloží výsledek testu, nebude mu umožněn vstup na pracoviště a bude odeslán domů z důvodu překážek na jeho straně. Absence bude omluvená, avšak bez nároku na mzdu. Ohledně úhrady testování zaměstnavatelem nebylo v interním dokumentu uvedeno ničeho. Výjimky z testování se na žalobkyni nevztahovaly /nesporná tvrzení účastníků/.

8. Z výpisu z obchodního rejstříku žalované soud mimo jiné zjišťuje, že předseda představenstva žalované je pan [jméno] [příjmení] /viz výpis z obchodního rejstříku žalované na č.l. 37- 41 spisu/, předmětem podnikání žalované je výroba textilií, oděvů a oděvních doplňků, výroba plastových a pryžových výrobků, povrchové úpravy a svařování kovů a dalších materiálů, výroba jízdních kol, vozíků pro invalidy a jiných nemotorových dopravních prostředků, výroba, oprava a údržba sportovních potřeb, her, hraček dětských kočárků, výroba zdravotnických prostředků, zprostředkování obchodu a služeb, velkoobchod, maloobchod, pronájem a půjčování movitých věcí a výzkum a vývoj v oblasti přírodních a technických věd nebo společenských věd. Z výpovědi předsedy představenstva žalované a zároveň ředitele žalované soud zjistil, že žalovaná má asi 100 zaměstnanců, žalovaná působila v sekretariátu, kde se během dne pohybovalo 10 až 20 lidí za den.

9. Z podnětu žalobkyně byla provedena kontrola Oblastního inspektorátu práce pro Středočeský kraj, kdy byly učiněny závěry, že žalovaná jako zaměstnavatel nemůže vydat opatření v souvislosti s šířením nemoci„ Covid“, kdy taková opatření může nařizovat pouze Ministerstvo zdravotnictví nebo krajská hygienická stanice. Zaměstnavatel nemá oprávnění ukládat svým zaměstnancům povinnost související s protiepidemickými opatřeními nad rámec opatření uložených vládou. Inspektorát označil postup žalované, že žalobkyni neumožnil vstup na pracovišti ve dnech [datum] [datum] jako jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele a žalovaná měla žalobkyni poskytnout náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku /viz Informace o výsledku kontroly ze dne [datum] na č.l. 11 spisu/. Žalovaná jako kontrolovaná osoba podala námitky proti závěrům kontroly Oblastního inspektorátu práce pro Středočeský kraj, které byly vyřízeny tak, že dne [datum] byly zamítnuty s odůvodněním, že opatření v souvislosti s epidemií nemoci„ Covid“ může nařizovat pouze Ministerstvo zdravotnictví nebo hygienická stanice a v období od [datum] do [datum] taková povinnost testování nebyla stanovena. Pokud zaměstnavatel požadoval nad rámec vydaných opatření po svých zaměstnancích prokázat se před vstupem na pracoviště negativním testem na„ Covid“, aniž by testy pro své zaměstnance zajistil na své náklady, je jeho povinností náklady zaměstnancům hradit /viz Námitky žalované na č.l.33-35, Vyřízení námitek na č.l. 36 spisu/.

10. Z výpovědi žalobkyně soud zjišťuje /viz Protokol ze dne [datum] na č.l.62-63 spisu/, že žalobkyni nebylo nikdy ze strany žalované řečeno, že žalobkyni test na„ Covid“, který při vstupu na pracoviště po ni zaměstnavatel vyžadoval s odkazem na Směrnici ze dne [datum], [číslo],„ Zpřísnění provozně – hygienická opatření – Revize 12“ s platností od [datum], zaplatí. Naopak uvedla, že bylo panem [jméno] [příjmení] řečeno, že ji test neuhradí. Uvedla, že nepřistoupila na to, že si test bude hradit sama.

11. Z výpovědi předsedy představenstva žalované, [jméno] [příjmení], ředitele společnosti, soud zjišťuje /viz Protokol ze dne [datum] na č.l.60-62 spisu/, že Směrnice ze dne [datum], [číslo],„ Zpřísnění provozně – hygienická opatření – Revize 12“ byla přijata v listopadu 2021 z důvodu vysoké incidence nemoci„ Covid“ v okrese [obec], situace a doba vyžadovala rychlá opatření, žalovaná je výrobní firma, nevědělo se, kdy přijde nové vládní mimořádné opatření, vycházelo se ze zkušeností z první vlny„ Covidu“ v březnu 2020. Žalobkyně pracovala jako sekretářka - asistentka v kanceláři sekretariátu ředitele. Opatření, která učinila žalovaná, předcházela vládnímu mimořádným opatření o zavedení plošného testování zaměstnanců, které přišlo následně, šlo o časově krátké období a žádný ze zaměstnanců, kterých se opatření týkalo, kromě žalobkyně, neměl problém se testovat a nikdo z nich nepředložil žalované k vyúčtování test. Uvedl, že žalobkyně se odmítla testovat, i když ji bylo řečeno, že si má na test dojít a následně nechť donese účtenku za testování k proplacení.

12. Z emailové korespondence mezi žalobkyní a [jméno] [příjmení] ze dne [datum] a [datum] /viz č.l. 9 spisu/ soud zjišťuje, že žalobkyně vyzývala žalovanou prostřednictvím ředitele společnosti žalované k úhradě neproplacené mzdy za dobu, kdy ji nebyl umožněn vstup na pracoviště z důvodu toho, že nepředložila negativní test. Žalobkyně v emailu uvedla, že byla ochotna se testovat za podmínky, že ji test zaměstnavatel zcela uhradí, což nebylo zaměstnavatelem akceptováno, když testy u žalované nejsou hrazeny pojišťovnou, neboť není očkována proti nemoci„ Covid“. Ředitelem žalované, panem [jméno] [příjmení], ji bylo emailem kromě jiného sděleno, že ji mzda nebude proplacena, neboť nedodržela opatření žalované, které bylo vydáno, nepředložila negativní test a v době [datum] až do [datum] nebyla na pracovišti a nevykonávala svou práci. Práci museli vykonávat jiní zaměstnanci. V emailu dále uvedl, že byla několikrát upozorněna, že bude zaváděno takové opatření týkající se neočkovaných zaměstnanců a že je potřeba přijmout osobní odpovědnost za rozhodnutí se neočkovat a tedy s tím spojených opatření.

13. Z mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví č.j. MZDR [číslo] 2021 MIN/KAN ze dne 20.11.2021, ve znění mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví č.j. MZDR [číslo] 2021 MIN/KAN ze dne 22.11.2021 /dále jen„ MO“ / soud zjišťuje, že ukládalo všem zaměstnavatelům zajistit pravidelné testování všech svých zaměstnanců (až na výjimky) na stanovení antigenu viru SARSA-CoV-2, provedeného na pracovišti prostřednictvím rychlého antigenního testu ([příjmení]) určeného pro sebetestování, a to s frekvencí jedenkrát za týden. Tuto povinnost měli zaměstnavatelé poprvé povinni zajistit nejpozději do [datum].

14. Z předžalobní výzvy žalobkyně ze dne [datum] /viz citovaná výzva + detail zprávy dodané do DS na č.l. 13 -12 spisu/ soud zjišťuje, že žalované byla doručena předžalobní výzva s pokusem o smírné řešení sporu dne [datum].

15. Soud učinil ve věci následující skutkový závěr:

16. Žalovaná je výrobní firmou, žalobkyně pracovala u žalované jako sekretářka asistentka ředitele v sekretariátu ředitele, pana [jméno] [příjmení], který je zároveň předsedou představenstva žalované. Na základě zvyšujícího se počtu nakažených onemocněním„ Covid“ v okrese [obec] a na základě prodělaných zkušeností z předchozí covidové vlny z března 2020, přijala žalovaná [příjmení] ze dne [datum], [číslo],„ Zpřísnění provozně – hygienická opatření – Revize 12“, kterým se snažila zabránit šíření nemoci„ Covid“ ve firmě mezi zaměstnanci a zajištění plynulosti provozu firmy. Zavedla tak testování zaměstnanců, nepodléhající v opatření uvedené výjimce, pro vstup zaměstnanců na pracoviště po předložení negativním testu na přítomnost nemoci„ Covid“. Do výjimky nespadala ani žalobkyně a dalších několik zaměstnanců, tedy byla povinna test předložit. Toto opatření žalované jako zaměstnavatele žalobkyně časově těsně předcházelo vládnímu mimořádnému celorepublikovému opatření, kterým bylo nařízeno zaměstnavatelům za definovaných podmínek plošné testování zaměstnanců firem. Poprvé byli zaměstnavatelé na základě mimořádného vládního opatření povinni zajistit testování nejpozději do [datum].

17. Žalobkyně nevykonávala práci v období od [datum] do [datum], tj. 9 pracovních dní, z důvodu, že při nástupu do zaměstnání dne [datum] nepředložila negativní test na„ Covid“. Žalobkyně tento nepředložila, neboť jej žalovaná odmítla žalobkyni uhradit, pan [jméno] [příjmení] však tvrdil opak, tedy že žalobkyni sdělil, že žalované ji test po předložení potvrzení o zaplacení zaplatí. Žádnému zaměstnanci, který nepodléhal výjimce z testování, nebyl test ze strany žalované v rozhodné období uhrazen.

18. Žalobkyně pobírala hrubou mzdu v měsíci červenci 2021 ve výši 21 691 Kč, v srpnu 2021 činila hrubá mzda 22 315, v září 2021 činila hrubá mzda žalobkyně 21 746 Kč, v prosinci 2021 činila hrubá mzda žalobkyně 21 557Kč. Výplatním dnem byl 20. den v měsíci. Průměrný měsíční hrubý výdělek za 3. čtvrtletí roku 2021, tj. měsíc červen až srpen 2021, žalované tak činí částku ve výši 21 917, 33 Kč / (21 691 Kč 22 315 Kč 21 746 Kč): 3 = 21 917,33 Kč Žalovaná neproplatila žalobkyni náhradu mzdy za 9 neodpracovaných dnů v období [datum] do [datum], a to ani v měsíci prosinci 2021. Žalobkyně z důvodu neuhrazení části mzdy zrušila okamžitě pracovní poměr s žalovanou dne [datum], kdy doručila žalované okamžité zrušení pracovního poměru s odůvodněním, že ji žalovaná nevyplatila část mzdy do 15 dnů po uplynutí splatnosti mzdy a odkázala na ust. § 56 odst. 1 písm b) zák. práce. Žalovaná neakceptovala okamžité zrušení pracovního poměru žalované. Žalovaná vyzvala žalobkyni k úhradě náhrady mzdy předžalobní výzvou ze dne [datum].

19. Podle § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže, zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1).

20. Podle § 56 odst. 2 zák. práce ve spojení s § 67 odst. 3 zák. práce přísluší zaměstnanci při skončení pracovního poměru podle § 56 zák. práce náhrada mzdy ve výši průměrného měsíčního výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby.

21. Podle § 101 odst. 6 zák. práce náklady spojené se zajišťováním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je povinen hradit zaměstnavatel, tyto náklady nesmějí být přenášeny přímo ani nepřímo na zaměstnance.

22. Podle § 208 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.

23. Podle § 1970 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

24. S ohledem na skutkové závěry soudu soud právně hodnotí situaci, kdy žalobkyni nebylo umožněno vykonávat práci na pracovišti žalované, konkrétně v sekretariátu žalované v období [datum] - [datum], tj 9 pracovních dní, když neměla k dispozici při vstupu na pracoviště dne [datum] výsledky antigenního testu na„ Covid 19“ za jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele dle § 208 zák. práce. V širším slova smyslu, lze za jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele považovat veškeré překážky, kdy zaměstnavatel neplní nebo nemůže plnit svoji povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy z důvodu na své straně. Důvodem na straně žalované bylo přijetí vnitřního opatření – Směrnice /s odkazem na hodnocení důkazu v odstavci 6 tohoto rozsudku/.

25. Situace se šířením viru způsobující onemocnění známého pod označením„ Covid“ v rozhodné období [datum] - [datum], kdy žalobkyně nemohla vykonávat práci, byla pro zaměstnavatele s větším počtem zaměstnanců obtížná. Lze přisvědčit žalované, že na zaměstnavatele byl činěn tlak na přijetí odpovědnosti za další šíření nemoci, a to hlavně prostřednictvím medií a bylo nejen na ně apelováno, aby přijala opatření k tomu, aby se virus dále nešířil a současně se zmiňovala možnost přijetí dalších mimořádných celoplošných opatření právě v souvislosti se zavedením povinnosti plošného testování zaměstnanců v celé České republice. Lze tak za dané situace přisvědčit žalovanému, že sám učinil k ochraně zdraví svých zaměstnanců opatření, která v daný okamžik nebyla nařízena žádným mimořádným celorepublikovým opatřením, ani krajskou hygienickou stanicí Středočeského kraje, pouze na základě dané situace na pracovišti s šířením nemoci Covid a předešlých svých zkušeností s šířením nemoci známé pod označením„ Covid“. Žalované tak nelze upírat po vyhodnocení rizik a zkušeností z předešlé vlny šíření nemoci„ Covid“ právo na takové opatření ve vnitřních předpisech a v pokynech k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci přijmout.

26. Testování zaměstnanců, které bylo krátce po jejím přijetí vnitřního předpisu žalovanou, bylo přijato i v rámci mimořádných opatření Ministerstvem zdravotnictví ČR č.j. MZDR [číslo] 2021 MIN/KAN ze dne 20.11.2021, ve znění mimořádného opatření ze dne 22.11.2021, č.j. MZDR [číslo] 2021 MIN/KAN. Bylo jím uloženo všem zaměstnavatelům zajistit pravidelné testování všech svých zaměstnanců na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2„ Covid“, provedeného na pracovišti prostřednictvím rychlého antigenního testu určeného pro sebetestování, a to s frekvencí jedenkrát týdně. Tuto povinnost měli zaměstnavatelé zajistit poprvé nejpozději do [datum]. Lze tedy usuzovat, že s ohledem na zkušenosti žalované, momentální situaci s šířením nemoci„ Covid“ na pracovišti, s ohledem na časově navazující postup vlády v zcela mimořádné situaci, byl postup žalované a přijetí vnitřního předpisu s ohledem na možná zdravotní rizika zaměstnanců na pracovišti, zcela odůvodněný. Soud však dospěl v dané projednávané věci k závěru, že náklady na testování nesmí nést sám zaměstnanec s odkazem na § 101 odst. 6 zák. práce Tyto náklady spojené se zajišťováním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, kterým bezesporu testování zaměstnanců na přítomnost viru způsobující onemocnění„ Covid“ je, je povinen hradit zaměstnavatel, tyto náklady nesmějí být přenášeny přímo ani nepřímo na zaměstnance. V dané projednávané věci soud zjistil, že nebylo součástí vnitřního předpisu o úhradách testování zaměstnanců ničeho uvedeno, rovněž nebylo v řízení prokázáno, že by zaměstnavatel některý z testů zaměstnanců, na které se vztahovalo testování, skutečně uhradil. Bylo na žalovaném zaměstnavateli, aby prokázal, že zaměstnanci, včetně žalované, byli seznámeni před účinností vnitřního předpisu zaměstnavatele s tím, že tyto testy budou zaměstnancům zaměstnavatelem hrazeny a jakým způsobem. V souhrnu provedeného dokazování soud neuvěřil řediteli žalované, panu [jméno] [příjmení], který uvedl, že osobně sdělil žalobkyni, že test žalobkyni žalovaná uhradí, za situace, kdy před soudem žalobkyně vypověděla opak, žádný další důkaz provedený před soudem výpověď pana [jméno] [příjmení] nepotvrzoval. Žalovaná výslovně vypověděla, že ji pan [jméno] [příjmení] sdělil, že ji testy hrazeny žalovanou nebudou. I kdyby soud uvěřil výpovědi pana [jméno] [příjmení], který soudu sdělil, že upozorňoval žalobkyni na to, že si má nejdříve zajít na test, ten donést a pak následně ji bude test uhrazen, nepřímo by tímto postupem byly náklady na testování přenášeny na zaměstnance, a to minimálně do doby, než se zaměstnavatel rozhodne tyto testy zaměstnanci uhradit. Ani na takovou popsanou situaci však vnitřní předpis nepamatoval, tedy např. neurčil lhůtu, do kdy zaměstnanci mají úhrady testů uplatnit u zaměstnavatele k proplacení, podmínky pro úhradu testů, tedy žádné podrobnosti, které by nasvědčovaly o tvrzeném záměru hradit testy dotčeným zaměstnancům. Za takové situace se žalovaná jako zaměstnavatel dostala do důkazní nouze. Soud tedy vycházel z důkazů, které jim strany účastníků předložily, ty hodnotil a z těchto při svých závěrech vycházel.

27. Soudu dospěl k závěru, že je chybný postup žalované nezaplatit ji náhradu mzdy, která ji náležela dle § 208 zák. práce ve výši ve výši průměrného výdělku za dobu 9 pracovních dní, kdy ji byl zamezen výkon práce na základě nepředložení negativního testu. Průměrný výdělek žalované činil 21 917,33 Kč, náhrada mzdy za 9 pracovních dní tak činila 8 966,18 Kč (21 917,33 Kč: 22 dní * 9 dní). Jestliže tak žalovaná neučinila ani do 15 dnů po uplynutí období splatnosti mzdy, měla žalobkyně jako zaměstnanec právo dle § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce pracovní poměr s žalovanou okamžitě zrušit pro hrubé porušení základních povinností zaměstnavatele platit mu mzdu /byť jen část/, což učinila dne [datum] formou a obsahem, které zamýšlené účinky skončení pracovního poměru způsobily /písemná forma, vylíčení skutkové stavu, právní kvalifikace/. Je pravdou, že žalobkyně chtěla okamžitě zrušit pracovní poměr již dne [datum], avšak soud na toto okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobkyně hodnotí jako neplatné, neboť pro takové okamžité zrušení pracovního poměru nebyly dány zákonné podmínky, konkrétně neuplynula 15 denní lhůta po skončení měsíce, v němž měla být mzda poskytnuta, tedy neuplynula 15 denní lhůta po skončení měsíce prosince 2021, výplatní termín není rozhodující.

28. Pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil tedy na základě okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyní ze dne [datum] z důvodu neuhrazené části mzdy ve výši 8 966,18Kč v měsíci prosinci 2021 v souladu ust. § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce. Soud tak hodnotí požadavek žalobkyně na zaplacení části mzdy ve výši 8 966,18 Kč za oprávněný. Rovněž tak se jeví oprávněný nárok na úhradu zákonných úroků z prodlení z požadované částky 8 966,18Kč ode dne následujícího po splatnosti mzdy, tj od [datum] do zaplacení s odkazem na ust. § 1970 o.s.ř. ve výši 8,5% ročně dle nařízení vlády č. 315/2013 Sb.

29. Podle § 56 odst. 2 zák. práce ve spojení s § 67 odst. 3 zák. práce přísluší zaměstnanci při skončení pracovního poměru podle § 56 zák. práce náhrada mzdy ve výši průměrného měsíčního výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Výpovědní doba činí dle § 51 odst. 1 zák. práce dva měsíce jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele, žalované tak přísluší za daných zákonných podmínek ust. § 56 odst. 2 zák. práce náhrada mzdy ve výši průměrného měsíčního výdělku, což činí 2x 21 917,33 Kč, tj. 43 834,66 Kč. Žalovaná se s úhradou náhrady mzdy dostala dle ust. § 1970 o.s.ř. do prodlení, když splatnost náhrady mzdy nastala ke dni [datum], tedy den po uplynutí splatnosti mzdy za měsíc leden 2022, v němž žalobkyně ukončila pracovní poměr s žalovanou, tj. [datum], a to ve výši 11,75% ročně odpovídající nařízení vlády č. 315/2013 Sb.

30. Soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná a přiznal žalobkyni právo ve výroku I. tohoto rozsudku na úhradu částky ve výši odpovídající součtu částky 8 966,18 Kč a částky 43 834,66 Kč spolu s úroky z prodlení tak, jak je odůvodněno v odstavci 28 a 29 tohoto rozsudku. Lhůta k plnění stanovená žalované je pak odůvodněna ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

31. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud tak přiznal v řízení zcela úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení po zaokrouhlení ve výši 31 211 Kč, která odpovídá zaplacenému soudnímu poplatku ve výši 2 113Kč a dále nákladům vynaloženým za právní zastoupení. Při určení výše odměny zástupce žalobce soud vycházel vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění. Náklady právního zastoupení sestávají z šesti úkonů právní pomoci v celkové výši 19 320 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. (6 úkonů po 3 220 Kč - převzetí věci, předžalobní výzva, žaloba, písemné podání ve věci samé – vyjádření ze dne [datum], účast při ústním jednání soudu přesahující dvě hodiny dne [datum]), 6 paušálních náhrad 6 x 300Kč, tj. 1800Kč, z cestovného za jednu cestu k ústnímu jednání soudu při trase [obec] – [obec] – [obec] v délce trasy včetně zpáteční 250km, při sazbě základní náhrady za 1 km ve výši 4,70 Kč/km, při ceně pohonných hmot 3,82Kč za litr a při průměrné spotřebě vozidla tov.zn. Škoda Superb, [registrační značka], 8,1 l/100km, které činí částku v celkové výši 2 128 Kč a ze ztráty za promeškaný čas dle ust. § 14 odst. 1 písm. a), 3 vyhl. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, v celkové výši 800 Kč, a to za cesty k soudu a zpět s časovou náročností jedné cesty 40 minut včetně zpáteční, tedy za 8 půlhodiny po 100 Kč. K takto vypočítaným nákladům pak dále přistupuje ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. 21% DPH ve výši 5 050,08 Kč. Zaplacení nákladů řízení pak soud uložil ve lhůtě dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a na zákonné platební místo dle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.