12 C 346/2023

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Kulíkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 46 384 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 35 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 35 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> II. Žaloba se v části, ve výši 12 284 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 16 299,13 Kč od [datum] do [datum], zamítá. <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se obrátila dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 46 384 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel dne [datum] Smlouvu o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka [číslo] (dále jen„ Smlouva“), jejíž nedílnou součástí byly Smluvní podmínky (dále jen„ Podmínky“) a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Na základě Smlouvy o úvěru poskytla žalobkyně žalovanému bezhotovostní formou jednorázově převodem na účet žalovaného částku 35 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit za podmínek sjednaných ve smlouvě, a to v 30 měsíčních splátkách ve výši 3 491 Kč, přičemž první splátka měla být zaplacena dne [datum]. Žalovaný sjednané splátky nehradil ve výši a lhůtách dle Smlouvy, čímž se dostával do prodlení se splácením úvěru. Protože žalovaný přes opakované upomínky žalobkyně dlužné splátky neuhradil, žalobkyně úvěr ve smyslu čl. VI. odst. 1 Podmínek zesplatnila ke dni [datum]. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil ani na základě předžalobní výzvy. Žalobkyně z důvodu prodlení s úhradou zesplatněné pohledávky po žalovaném požaduje také v souladu s čl. VI. odst. 3 písm. a) a b) Podmínek od data následujícího po datu zesplatnění ([datum]) do dne sepsání žaloby ([datum]) uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je žalovaný v prodlení v kapitalizované výši 10 885 Kč a smluvní pokutu dle čl. VI. odst. 3a Podmínek ve výši 499 Kč. Příslušenství tvoří úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 35 000 Kč od [datum] do zaplacení, úrok od [datum] do [datum] v kapitalizované výši 16 299,13 Kč a náklady na vymáhání ve výši 900 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil a v řízení zůstal zcela pasivní 3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), v nepřítomnosti účastníků řízení, neboť žalovaný ač byl k jednání procesně korektním způsobem předvolán, se k jednání bez včasné a řádné omluvy nedostavil a žalobkyně se z jednání omluvila s tím, že souhlasí s rozhodnutím v její nepřítomnosti. Soud tak mohl vycházet jen z obsahu spisu a označených a předložených důkazů.

4. Po provedeném dokazování, vycházeje z listinných důkazů předložených žalobkyní, dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. Dne [datum] byla mezi žalovaným a žalobkyní uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka [číslo] jejíž nedílnou součástí byly Smluvní podmínky a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Na základě Smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému bezhotovostním převodem na účet uvedený žalovaným ve Smlouvě úvěr v částce 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s úrokem ve výši 111,33% ročně ve 30 měsíčních splátkách ve výši po 3 491 Kč s první splátkou splatnou dne [datum] s tím, že celková výše spotřebitelského úvěru představovala částku 104 730 Kč. Pro případ prodlení s jakoukoli úhradou pravidelné měsíční splátky úvěru byla žalobkyně oprávněna v souladu s čl. VI. odst. 2 písm. a) Podmínek účtovat poplatek za každou upomínku, která byla žalovanému odeslána ve výši 450 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou pravidelné měsíční splátky byla žalobkyně rovněž v souladu s čl. VI. odst. 3 písm. a) a b) Podmínek oprávněna požadovat zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč a zaplacení zákonných úroků z prodlení. Pro případ, že bude úvěr zesplatněn, k čemuž mělo dojít poté, co žalovaný neuhradí dlužnou splátku ani v dodatečné poskytnuté lhůtě (čl. VI. odst. 1 Podmínek) byla žalobkyně oprávněna požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky, s níž bude žalovaný v prodlení (čl. VI. odst. 3 písm. a) Podmínek) /viz smlouva o spotřebitelském úvěru na č. l. 9-10, Podmínky na č. l. 20-21, formulář pro standardní informace na č. l. 23-24 spisu, splátkový kalendář na č. l. 28 spisu/. Žalovaný předložil žalobkyni potvrzení zaměstnavatele a výplatní pásku za měsíc listopad 2021, podle kterých mu za uvedený měsíc od společnosti [právnická osoba] náleží čistá mzda ve výši 30 135 Kč a jeho průměrný čistý příjem za poslední tři měsíce byl ve výši 27 687 Kč. Žalobkyně dále založila vyjádření klienta datované dne [datum], které není opatřeno podpisem žalovaného, ze kterého plyne, že žalovaný je zaměstnán na pozici skladník a nemá žádné srážky ze mzdy. Podle úvěrové zprávy NRKI – BRKI činily celkové měsíční splátky žalovaného 16 175 Kč při celkové zbývající částce 1 210 597 Kč /viz výplatní páska na č. l. 25 spisu, potvrzení zaměstnavatele, vyjádření klienta na č. l. 27 spisu, úvěrová zpráva na č. l. 11-19 spisu, lustrace v [příjmení] na č. l. 22 spisu/. Žalovaný úvěr čerpal, ale řádně nesplácel, když ničeho neuhradil, ač byl upomínkami ze dne [datum], [datum] a ze dne [datum] k úhradě dlužných splátek vyzýván. Dopisem ze dne [datum] byl současně informován o tom, že ke dni [datum] byl úvěr zesplatněn /viz upomínky na č. l. 6, 33 spisu, potvrzení o provedené platbě na č. l. 26 spisu/. Žalovaný nereagoval ani na předžalobní upomínku odeslanou ze strany žalobkyně dne [datum] na adresu trvalého pobytu žalovaného/předžalobní upomínka na č. l. 34 spisu, podací arch na č. l. 29-32 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Na základě shora popsaných skutkových zjištění dospěl soud k následujícím závěrům: Žalovaný s žalobkyní sjednal smlouvu o úvěru, na základě níž mu žalobkyně poskytla převodem na účet žalovaného úvěr ve výši 35 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 111,33% ročně v 30 splátkách ve výši po 3 491 Kč s první splátkou splatnou dne [datum]. Žalovaný svůj závazek řádně neplnil, když ničeho na svůj dluh neuhradil.

6. Soud řešenou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“).

7. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Dle odstavce 2 uvedeného ustanovení se považuje právní jednání za platné, nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání.

12. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Podle ustanovení § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k závěru, že žaloba je z části důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému 35 000 Kč. Soud vzal dále za prokázané, že žalobkyně a žalovaný chtěli uzavřít smlouvu o úvěru, ve které by se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 35 000 Kč, a žalovaný by se zavázal vrátit žalobkyni jistinu úvěru spolu s poplatky a příslušenstvím. Soud se proto zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. Podle soudu tato smlouva nebyla platně sjednána, neboť žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. V poměrech projednávané věci lze přisvědčit tomu, že žalobkyně zjišťovala informace o příjmu žalovaného. Zjistila, že žalovaný je u tvrzeného zaměstnavatele zaměstnán minimálně tři měsíce, po které pobírá čistý příjem v průměrné výši 27 687 Kč, což žalovaný podpořil také předložením výplatní pásky. Soud ovšem nezaregistroval, že by žalobkyně zjišťovala jakékoli údaje osobního (kupř. počet vyživovacích povinností), majetkového a především výdajového charakteru (kupř. náklady na bydlení, jiné pravidelné platby apod.) a že by se takovéto údaje snažila jakkoli ověřit, vyjma doloženého tvrzení ohledně vyhledávání údajů v centrální evidenci exekucí či v bankovním a nebankovním registru klientských informací, ze kterých žalobkyně zjistila, že celkové měsíční splátky žalovaného činí 16 175 Kč při celkové zbývající částce 1 210 597 Kč. Za popsané situace nelze než konstatovat, že při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet, žalobkyně s odbornou péčí nepostupovala. Její postup je odborné péči velmi vzdálen, když se bez bližších znalostí majetkových poměrů žalovaného a především bez znalosti jeho výdajů rozhodla finanční prostředky žalovanému poskytnout. Soudu uniká, na základě jakých zjištění mohla žalobkyně rozumně dospět k závěru, že žalovaný bude vůbec a řádně schopen úvěr ve sjednaných splátkách splácet, když jeho poměry nijak blíže zmapovány nebyly. Žalobkyně měla schopnost žalovaného zkoumat o to víc, když zjistila, že žalovaný má jiné závazky přesahující v celkové výši 1 mil Kč s měsíčními splátkami ve výši přesahující 16 000 Kč. Podle soudu proto tato smlouva nebyla platně sjednána, neboť žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Je-li smlouva od počátku neplatná, nemá žalobkyně právo na zaplacení příslušenství ani smluvních pokut. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala. Soudu tak nezbylo, nežli uzavřít, že úvěruschopnost žalovaného nebyla žalobkyní dostatečně zkoumána a posuzována. V této souvislosti soud dále konstatuje, že žalobkyně se k jednání soudu nedostavila a svým procesním postupem se tak sama zbavila možnosti být poučena soudem při jednání o povinnosti označit důkazy, včetně následku nesplnění této povinnosti v podobě neúspěchu ve sporu dle § 118a odst. 3 o. s. ř.

18. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., tedy od [datum] soud uvádí, že pouhý jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní.

19. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, vše dostupné na [webová adresa]). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ 20. Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

21. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

22. Soud má tedy za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019- 97 nebo rozsudek ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 103 Co 19/2019-118).

23. Vzhledem k uvedenému soud uzavírá, že žalobkyně zaslala na bankovní účet žalovaného celkem 35 000 Kč a žalovaný na svůj dluh ničeho neplnil. Neboť smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky řízení platně uzavřena, došlo ze strany žalovaného k bezdůvodnému obohacení a povinností žalovaného je toto obohacení žalobkyni ve výši 35 000 Kč vydat, a to bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění dle § 1958 o. z. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku řádně a včas, octl se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. tak, jak je žalobkyně uplatnila – ode dne následujícího po zesplatnění (výrok I. tohoto rozsudku).

24. Lhůta k plnění byla určena v souladu s ustanovením § 160 o. s. ř.

25. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, neboť nebylo prokázáno, že mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy, od níž své další nároky žalobkyně odvíjela (výrok II. tohoto rozsudku).

26. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému, který byl v řízení zcela pasivní, žádné náklady nevznikly. V tomto ohledu se připomíná, že je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci dle § 142 o. s ř. zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srov. přiměřeně rozhodnutí ÚS ČR ze dne [datum] sp.zn. I. ÚS 2717/08). (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).