12 C 73/2023

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Kulíkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 16 642 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9 094 Kč spolu s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 9 094 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kde se žalobkyně domáhá zaplacení částky 7 548 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 7 548 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 202,68 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se obrátila na zdejší soud s žalobou, ve které se po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 16 642 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uplatněný nárok odůvodnila tím, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] úvěrovou smlouvu prostřednictvím internetové stránky žalobkyně [webová adresa]. Totožnost žalovaného byla ověřena ověřovacím poplatkem ve výši 1 Kč z bankovního účtu žalovaného a z kopie jeho občanského průkazu. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit v 24 měsíčních splátkách spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč. Účastníci si smlouvou dále ujednali poplatek za tzv. bezpečnou splátku (za odložení splatnosti aktuální splátky o měsíc) ve výši 99 Kč měsíčně, poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč měsíčně, a poplatek za prodloužení splatnosti„ korunovým odkladem“ ve výši 990 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil toliko 906 Kč. Celkový dluh žalovaného činí 16 642 Kč, z toho přestavuje 9 580 Kč nesplacenou jistinu úvěru, 396 Kč poplatek za bezpečnou splátku, 196 Kč poplatek za SMS servis, 1 980 Kč poplatek za prodloužení splatnosti„ korunovým odkladem“, 1 960 Kč celkové úroky, 1 030 Kč účelně vynaložené náklady a 1 500 Kč smluvní pokuta. V rámci příslušenství žalobkyně uplatnila úrok z prodlení v kapitalizované výši 109,42 Kč za období od [datum] do [datum] a úrok z prodlení v běžící výši 15 % z částky 16 642 Kč od [datum] do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a ve sporu zůstal zcela pasivní.

3. Soud věc projednal podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), neboť k nařízenému jednání soudu se řádně předvolaní účastníci nedostavili. Žalobkyně svou účast omluvila, žalovaný se nedostavil bez omluvy.

4. Soud na základě provedeného dokazování učinil následující skutková zjištění:

5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s úroky ve výši 49,20 % ročně a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč ve formě 24 pravidelných měsíčních splátek. Žalovaný se dále zavázal platit žalobkyni poplatky ve výši stanovené smlouvou. K ověření totožnosti doložil žalovaný při uzavírání smlouvy kopii občanského průkazu /viz formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru na č. l. 7 -11 spisu, úvěrová smlouva na č. l. 11-15 spisu, kopie OP žalovaného na č. l. 19, 21 spisu, sazebník poplatků na č. l. 24 spisu/. K majetkovým a výdělkovým poměrům žalovaného žalobkyně zjistila, že žalovaný nemá žádnou vyživovací povinnost, je v pracovním poměru, jeho příjem je ve výši 50 000 Kč, jiné splátky k žalobkyni má ve výši 320 Kč a splátky k jiným společnostem má ve výši 37 093 Kč. Dále žalobkyně zjistila, že žalovaný není veden v systému [příjmení] a nemá exekuce /viz potvrzení o provedení ověření bonity klienta na č. l. 47 spisu, úvěrová zpráva na č. l. 48-59 spisu/. Žalovanému byla dne [datum] bezhotovostním převodem na účet žalovaného, ze kterého byla provedena tzv. korunová ověřovací platba, poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč /viz opis výpisu proplacení smlouvy na č. l. 17 spisu, opis výpisu proplacené smlouvy na č. l. 22 spisu, výpis čerpání, splátek a úhrad na č. l. 18 spisu, potvrzení o provedené platbě na č. l. 67 spisu, sdělení banky na č. l. 61 spisu/. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas. Na svůj dluh uhradil toliko 906 Kč. Žalobkyně proto dopisem ze dne [datum] vyzvala žalovaného ke splacení celého /viz výzva před zahájením vymáhání celého úvěru na č. l. 16 spisu, výpis čerpání, splátek a úhrad na č. l. 18 spisu, výzva ke splacení celé půjčky na č. l. 28 spisu/. Naposledy vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu dne [datum] /viz předžalobní výzva na č. l. 26 spisu, poštovní podací arch na č. l. 27 spisu/.

6. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

7. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vyčerpané peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s úroky ve výši 49,20 % ročně a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč ve formě 24 pravidelných měsíčních splátek. Žalovaný se dále zavázal platit žalobkyni poplatky ve výši stanovené ve smlouvě. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky, žalovaný však své smluvní povinnosti nedostál, neboť řádně a včas nehradil měsíční splátky. Žalobkyně proto využila svého práva a dluh žalovaného zesplatnila. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala. Není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních a výdělkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně v daném případě neprokázala, jak ověřovala příjmy a výdaje žalovaného. Žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, jak ověřovala tvrzení žalovaného o tom, že je zaměstnaný a že jeho příjem činí 50 000 Kč. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Ve vztahu k výdajům žalovaného žalobkyně toliko zohlednila výši životního minima, ačkoliv se žalobkyně má zabývat skutečnými výdaji žalovaného, aby si mohla uzavřít, zda je ve finančních možnostech potenciálního klienta úvěr za sjednaných podmínek splácet. Schopnost žalovaného úvěr splácet měla žalobkyně zkoumat o to pečlivěji, když sama zjistila, že žalovaný má splátky u jiných společností ve výši 37 093 Kč. Soudu tak nezbylo, nežli uzavřít, že úvěruschopnost žalovaného nebyla žalobkyní dostatečně zkoumána a posuzována. Soud nemohl žalobkyni o povinnosti doplnit tvrzení a důkazy ohledně zkoumání schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, neboť soud toto poučení dává právě při jednání soudu dle § 118 odst. 1, 3 o. s. ř.. Poučení dle citovaného zákonného ustanovení není možné dávat mimo jednání soudu, neboť jednání soudu je ústní a není možné jej vést korespondenčně. Jelikož se žalobkyně prvního ústního jednání ve věci neúčastnila, nebylo možné ji v rámci jednání poučit o jejích povinnostech a poučit ji o následcích jejich nesplnění dle § 118 odst. 1, 3 o. s. ř. Soudu tak nezbylo, nežli uzavřít, že úvěruschopnost žalovaného nebyla žalobkyní dostatečně zkoumána a posuzována.

8. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám 15. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

16. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému celkem 10 000 Kč. Soud vzal dále za prokázané, že žalobkyně a žalovaný chtěli uzavřít smlouvu o úvěru, v níž by se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, a žalovaný by se zavázal vrátit žalobkyni jistinu úvěru spolu s příslušenstvím. Podle soudu tato smlouva nebyla platně sjednána, neboť žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, neboť žalobkyně v řízení ani dostatečně netvrdila ani neprokázala, že poskytla žalovanému finanční prostředky po posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí, jak bylo soudem již konstatováno v době 7 tohoto rozsudku. Porušení této povinnosti zakotvené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru způsobuje neplatnost smlouvy a dodržení soud zkoumá z úřední povinnosti. V případném porušení této povinnosti je třeba spatřovat hrubé narušení veřejného pořádku a v některých případech i zjevný rozpor s dobrými mravy. Nedostojí-li tak poskytovatel spotřebitelského úvěru své povinnosti, je třeba za takové situace uzavřenou smlouvu považovat za absolutně (nikoliv pouze relativně) neplatnou, neboť se jedná o jednání zjevně narušující veřejný pořádek.

17. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, tedy od [datum] soud uvádí, že pouhý jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, vše dostupné na [webová adresa]). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ 18. Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

19. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

20. Soud má tedy za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019- 97).

21. S ohledem na uvedené, soud dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému celkem 10 000 Kč, z čehož jí žalovaný vrátil 906 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky řízení platně uzavřena, došlo ze strany žalovaného k bezdůvodnému obohacení a povinností žalovaného je toto obohacení žalobkyni vydat. Soud proto vyhověl žalobě co do částky 9 094 Kč. Vzhledem k závěru soudu o absolutní neplatnosti dané smlouvy, je pak neplatné i ujednání o splatnosti dluhu. V takovém případě je pak dle § 1958 odst. 2 o. z. dlužník povinen uhradit dluh bez zbytečného odkladu poté, co jej věřitel k tomu vyzve. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl vyzván k vrácení dluhu až v předžalobní upomínce, která byla žalovanému odeslána dne [datum] a soud tak má za to, že mu byla doručena třetí pracovní den, tj. [datum] (§ 573 o. z.). Vzhledem k tomu, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu nejpozději ve lhůtě 30 dnů od sepsání výzvy, posledním dnem lhůty k zaplacení tak byl den [datum]. Nezaplacením dluhu do dne splatnosti se žalovaný dostal do prodlení, a vznikla mu tak povinnost dle § 1970 o. z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni dle ustanovení § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení ve výši, která je v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tak, jak jej žalobkyně uplatnila (výrok I. tohoto rozsudku).

22. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.

23. Protože smlouva nebyla mezi účastníky platně sjednána, nemohlo dojít k sjednání úroků, poplatků ani smluvní pokuty. Soud proto žalobu ve zbytku uplatněného nároku zamítl, a to včetně příslušenství (výrok II. tohoto rozsudku).

24. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 142a a § 151 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšnější žalobkyni poměrnou část jejích nákladů (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku). Žalobkyně se návrhem na zahájení řízení původně domáhala zaplacení částky celkem 16 642 Kč s příslušenstvím. Žalobkyni byla v konečném rozhodnutí přisouzena částka 9 094 Kč s příslušenstvím. Při odečtení neúspěchu (45,5%) od úspěchu (54,5%), má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 9 %. Soud proto přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce 202,68 Kč, přičemž tato částka představuje 9 % z jejich celkové výše 2 252 Kč, kdy tato výše sestává ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 16 642 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, podání žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 252 Kč. Ohledně aplikace § 14b a. t. soud odkazuje na větší množství žalob tzv. formulářového typu podaných žalobkyní v databázi soudu ISAS. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř.