13 C 37/2022

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Radmilou Vladykovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 127 485 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 126 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 126 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu požadavku na zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 10 136,01 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 10 170,30 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 127 485 Kč od [datum] do [datum], zákonného úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 1 485 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 16,7 % ročně z částky 126 000 Kč od [datum] do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 8 924,13 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou, doručenou soudu dne [datum], domáhala zaplacení částky ve výši 127 485 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dříve pod názvem [právnická osoba]), [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 126 000 Kč z úvěrového účtu č. [bankovní účet], součásti smlouvy byly též Produktové podmínky spotřebitelského splátkového úvěru, Všeobecné obchodní podmínky a Sazebník. Na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 126 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto společně s úrokem ve výši 16,70 % ročně a poplatky za poskytnuté bankovní služby (zejména za vedení úvěrového účtu) vrátit, a to v 96 měsíčních splátkách po 2 386,78 Kč Smluvní strany dále uzavřely pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo pojištění schopnosti klienta spotřebitelský úvěr splácet, s tím, že se žalovaný zavázal v rámci pravidelné anuitní měsíční splátky úvěru platit též pojištění ve výši 237 Kč. Žalovaný však sjednané splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož se dostal do prodlení a právní předchůdkyně žalobkyně následně ke dni [datum] celý úvěr zesplatnila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla celá pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni s účinností k [datum] a postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum]. Žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dlužné částky, naposledy prostřednictvím předžalobní upomínky, která mu byla odeslána dne [datum]. Žalobkyně tak v tomto řízení požaduje zaplacení dlužné jistiny ve výši 126 000 Kč, souhrnu poplatků a smluvní pokuty ve výši 1 485 Kč, kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 10 170,30 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 10 136,01 Kč, úroku ve výši 16,70 % ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 126 000 Kč od [datum] do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky ve výši 127 485 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. Před sjednáním smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne [datum], když žalovaný žádal banku o úvěr ve výši 150 000 Kč, ověřila jeho schopnost úvěr splácet. Žádost o úvěr právní předchůdkyně žalobkyně hodnotila individuálně, a to v souladu s platnými schvalovacími strategiemi právní předchůdkyně žalobkyně a s principy obezřetného úvěrování. Zkontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, tj. v bankovních a nebankovních registrech klientských informací, insolvenčním rejstříku, databázi MVČR a v dalších. Žalovaným byl uveden průměrný čistý měsíční ve výši 15 859 Kč, měsíční příjem domácnosti měl činit 40 000 Kč, výpočtem získala částku disponibilních zdrojů žalovaného a z interních a externích zdrojů dále zjistila, že žalovaný neměl v době podání žádosti o úvěr žádné další závazky. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdce žalobkyně porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČZSÚ.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Jelikož žalovaný, který je občanem Slovenské republiky, byl žalován právnickou osobou se sídlem v České republice před soudem České republiky, musel se soud zabývat otázkou své mezinárodní příslušnosti. Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum], o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ nařízení Brusel I bis“), které platí ve vztazích mezi členskými státy EU s výjimkou Dánska, reguluje jednak stanovení mezinárodní pravomoci soudů členských států EU, a zadruhé uznání a výkon rozhodnutí soudů jednoho členského státu v jiném členském státě. Dle článku 1 uvedeného nařízení je dána věcná příslušnost na věci občanské a obchodní (bez ohledu na druh soudu). Dle článku 4 odstavce 1 nařízení Brusel I bis může být osoba, která má bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovaná u soudů tohoto členského státu. Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. V dané věci má žalovaný bydliště na adrese uvedené v záhlaví tohoto rozsudku. Dle článku 4 odstavce 1 nařízení Brusel I bis tedy může být žalován o zaplacení dluhu u soudu České republiky. V dané věci je navíc s ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy dána též výlučná mezinárodní příslušnost soudu státu dle bydliště žalovaného (tedy soudu České republiky) dle článku 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis. V dané věci je tedy Okresní soud v Mělníku mezinárodně příslušný k projednání věci, neboť dle výpisu z registru ISZR, dle České správy sociálního zabezpečení i dle zprávy současného zaměstnavatele žalovaného /vizte potvrzení o lustraci v ISZR na č. l. 55 spisu, zprávu ČSSZ na č. l. 48 spisu a zprávu současného zaměstnavatele žalovaného na č. l. 59 spisu/ soud zjistil, že žalovaný má v ČR hlášenu adresu pobytu [ulice a číslo], [obec].

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně podepsal dne [datum] smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, včetně smluvních podmínek. Na základě smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 126 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 16,70 % ročně a poplatky za poskytnuté bankovní služby (zejména za vedení úvěrového účtu), a to v 96 měsíčních anuitních splátkách po 2 623,78 Kč a poslední anuitní měsíční splátkou ve výši 6 941,60 Kč), splatných vždy ke každému 23. dni v měsíci, počínaje dnem [datum] Smluvní strany dále uzavřely pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo pojištění schopnosti klienta spotřebitelský úvěr splácet, s tím, že se žalovaný zavázal v rámci pravidelné anuitní měsíční splátky úvěru platit též pojištění ve výši 237 Kč RPSN činilo 18,38 % /vizte smlouvu o úvěru na č. l. 12-14 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela z formuláře nazvaného žádost o úvěr, v němž je uvedeno, že žalovaný coby ženatý bydlel v nájmu, dosáhl učňovského vzdělání, měl tři vyživovací povinnosti. Žalovaný byl zaměstnán jako dělník/řemeslník ve společnosti [právnická osoba], [IČO]. Průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil 15 859 Kč a čistý měsíční příjem domácnosti činil 40 000 Kč, s tím, že celá domácnost má jen jeden pravidelný příjem. Měsíční náklady žalovaný uvedl ve výši 0 Kč, s tím, že žalobkyně vycházela z výdajů odhadnutých na základě historických dat z ČSÚ. Srážky ze mzdy žalovaného činily částku 3 072 Kč /vizte žádost o úvěr na č. l. 80 spisu, potvrzení o výši příjmu na č. l. 83 Žalovaný úvěr čerpal, avšak na svůj shora popsaný dluh neuhradil ničeho /vizte platební historie na č. l. 84 spisu/, proto se rozhodla právní předchůdkyně žalobkyně ke dni [datum] celý úvěr zesplatit s tím, že k tomuto datu činil celkový dluh 137 866,85 Kč, o čemž právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného informovala dopisem ze dne [datum] /vizte oznámení o prohlášení úvěru za splatný na č. l. 21 a výpis z úvěrového účtu na č. l. 22 Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel a žalobkyně jako postupník podepsaly dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byly pohledávky uvedené v příloze [číslo] této smlouvy postoupeny na žalobkyni s účinností k [datum] /vizte smlouvu o postoupení pohledávek na č. l. 15-19 spisu, potvrzení na č. l. 20 spisu/. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum] /vizte dopis na č. l. 23 včetně podacího archu lístku na č. l. 24 spisu/. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny 126 000 Kč a částky 1 485 Kč představující souhrn poplatků, pojištění a smluvní pokuty. Příslušenství sestává z kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 10 170,30 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení jistiny ve výši 9 202,68 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení úroků ve výši 933,33 Kč /vizte výpisy z úvěrového účtu na č. l. 68-79 Žalovaný byl naposledy, před podáním žaloby, vyzván k úhradě svého dluhu dopisem ze dne [datum], který mu byl odeslán téhož dne /vizte výzvu k plnění se základní skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě na č. l. 25, včetně podacího lístku na č. l. 26 Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Po právní stránce soud danou věc posuzoval podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), na procesní postup aplikoval zákon č. 99/2063 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“)

6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Dle odstavce 2 uvedeného ustanovení se považuje právní jednání za platné, nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání.

12. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

14. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

17. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Dle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

19. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatelka úvěru, splnila svou zákonnou povinnost (viz výše) řádně a s odbornou péčí zkoumat před uzavřením smlouvy o úvěru úvěruschopnost žadatele. V tomto směru nelze než uzavřít, že žalobkyně břemeno tvrzení a břemeno důkazní, že její právní předchůdkyně své povinnosti ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostála, neunesla. K tomu soud uvádí, že nelze pro účely posuzování schopnosti žadatele úvěr splácet považovat za dostačující, aby žalobkyně vyšla pouze z ničím nedoložených osobních prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť by se pak jednalo pouze o formální vyplnění„ dotazníku“ na příjmy a výdaje žadatele bez zřetele k jejich faktickému stavu. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně v daném případě zjistila pouze příjmy žalovaného ve výši 15 859 Kč (čistá měsíční mzda), přičemž žalovaný dále uvedl, že příjem celé domácnosti činí částku 40 000 Kč. Jako zdroj příjmů uvedl pouze jediný příjem, který evidentně představuje právě měsíční mzdu. Zbývající částku ve výši 24 141 Kč, která by měla představovat zbytek měsíčního příjmu, právní předchůdkyně žalobkyně blíže nezkoumala a nechala bez povšimnutí, ačkoliv tato není zanedbatelná a dokonce převyšuje samotnou čistou měsíční mzdu žalovaného. Výdaje žalované žádným způsobem ověřovány nebyly a došlo zde k formálnímu doplnění nuly do příslušného formuláře, přičemž výdaje žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně„ odhadla“ na základě historických dat z ČSÚ a nepostupovala tak pečlivě a individuálně, takto požadují příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný navíc ve své žádosti uvedl, že má vyživovací povinnost k třem dalším osobám, s tím, že výdaje na výživu těchto osob nijak do posuzování bonity klienta nebyly zahrnuty. Takový způsob zkoumání výdajů žadatele nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Soud konstatuje, že žalobkyně náležitě neprokázala, že by právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala tvrzení žalovaného uvedená v žádosti o úvěr, tedy že by zejména ověřovala výdaje žalovaného. Obecně lze v tomto případě shrnout, že takový postup právní předchůdkyně žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru.

20. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz [příjmení], L.; [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

21. V souladu s dosavadní rozhodovací praxí zde soud zastává právní názor, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který stanovuje neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti; zde srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. kupř. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 132/2019 nebo sp. zn. 23 Co 128/2019).

22. V poměrech projednávané věci soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila, když posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla. Právní předchůdkyně žalobkyně sice zkoumala příjmy žalovaného, které si i částečně ověřila, ale nedostatečně, ovšem pokud jde o výdaje, tyto si žádným způsobem neověřila a vycházela jen z údajů ČSÚ. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je pak absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. tak lze žalobkyni přiznat pouze nárok na vrácení holého zůstatku zapůjčené jistiny, po případném započtení provedených úhrad, z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, potažmo žalobkyně se bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy v částce 126 000 Kč žalobkyni dle § 2991 a § 2993 o. z. vrátit, a to bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění dle § 1958 o. z. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť nebylo prokázáno, že mezi účastníky došlo k platnému uzavření smluv o úvěru, od které žalobkyně svůj nárok odvíjí (výrok II. tohoto rozsudku).

23. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl nejdříve vyzván k vrácení dluhu dopisem ze dne [datum]. Uvedený dopis byl žalovanému odeslán téhož dne a ve smyslu § 573 o. z. se má za to, že dopis byl doručen dne [datum], splatnost dluhu tedy nastala dnem [datum]. Nezaplacením dluhu do dne splatnosti se žalovaný dostal do prodlení, a vznikla mu tak povinnost dle § 1970 o.z. platit vedle zapůjčené jistiny též úroky z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., což zde činí 8,25 % ročně. Ve zbytku požadovaných úroků z prodlení soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

24. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal procesně úspěšnější žalobkyni poměrnou část jejích nákladů (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku). Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení. Dle § 154 odst. 1 o. s. ř. je pro určení přesné výše příslušenství rozhodný stav v době vyhlášení rozhodnutí soudu. Celková výše pohledávky přiznaná žalobkyni soudem včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku činí 143 657,26 Kč. Oproti tomu pohledávka žalobkyně uplatňovaná v žalobním návrhu činí ke dni vyhlášení rozsudku 232 579,98 Kč. Při odečtení neúspěchu (38,23 %) od úspěchu (61,77 %), má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 23,54 %. V případě 100% úspěchu žalobkyně náklady činí 37 910,50 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 1 00 Kč, odměny za 4 úkony právní služby dle ustanovení § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb, advokátního tarifu (dále jen„ advokátní tarif“) z tarifní hodnoty 127 485 Kč sestávající z částky 6 220 Kč za každý úkon právní služby ve věci (příprava a převzetí věci, návrh ve věci samé, výzva k plnění, účast na jednání dne [datum]), náhrady hotových výdajů za 4 úkony právní služby § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu po 300 Kč, celkem ve výši 1 200 Kč, cestovného dle § 13 odst. 5 a. t. za cestu k soudu a zpět dne [datum] při ujetí celkem 84 km dle údajů vyplývajících z technického průkazu (průměrná spotřeba 7,7/5,2/6,1 l [číslo] km), náhradě za pohonné hmoty ve výši 47,10 Kč a náhradě za opotřebení vozidla ve výši 4,7 Kč/km, celkem ve výši 636 Kč dle vyhlášky č. 116/2022 Sb., náhrady za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t. za 4 půlhodin po 100 Kč, a to za čas strávený na cestě k soudu a zpět dne [datum] ve výši 400 Kč a 21% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 5 694,50 Kč. Přiznaná část náhrady nákladů řízení ve výši 23,54 % tak činí 8 924,13 Kč.

26. Žalobkyně požadovala dále přiznání nákladů za písemné podání ze dne [datum] ve smyslu § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. ve výši 6 220 Kč a náhradu hotových výdajů za 1 úkon právní služby ve výši 300 Kč. Soud tyto náklady žalobkyni nepřiznal, neboť se jednalo o doplnění žaloby na výzvu soudu, přičemž bylo chybou žalobkyně, že požadované nebylo v žalobě již obsaženo.