13 C 99/2021

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Radmilou Vladykovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 104 430 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 470 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 40 470 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 63 960,98 Kč, společně se -) zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 77 778 Kč od [datum] do [datum] ve výši 2 566,67 Kč, -) zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 76 778 Kč od [datum] do [datum] ve výši 651,01 Kč, -) zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 76 278 Kč od [datum] do [datum], -) zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 35 808 Kč od [datum] do zaplacení -) úrokem ve výši 70,11 % p.a. z částky 67 117,85 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 227 052 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení částky 104 430 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že mezi účastníky byla poté, co žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, uzavřena dne [datum] smlouva o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva o úvěru“), na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 70 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 70,11 % ročně a to v 42 měsíčních splátkách ve výši 4 505 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem únor 2020. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácel, když na svůj dluh uhradil pouze částku 29 530 Kč a poslední platba byla provedena dne [datum]. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátky [číslo] o více než 65 dnů, která byla splatná dne [datum]. Ke dni [datum] tak žalobkyně v souladu s bodem 6.3. smlouvy celý úvěr zesplatnila a dále jí vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1% z dlužné jistiny úvěru za každý den prodlení s úhradou dluhu a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru do zaplacení. Dále dle bodu 6. 4. smlouvy se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru, přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, staly součástí nové jistiny úvěru ve výši 77 778,93 Kč splatné nejpozději v den zesplatnění úvěru. Žalobkyně se tak po žalovaném domáhá zaplacení nové jistiny úvěru ve výši 77 778,93 Kč, smluvní pokuty ve výši 28 152,98 Kč s tím, že tuto požaduje jen do data vyhotovení žaloby (tj. do [datum]) a dále úroku ve výši 70,11% ročně za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 67 117,85 Kč ode dne [datum] do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním: Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] podle níž se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč, které se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit spolu s úrokem ve výši 70,11 % ročně v 42 měsíčních splátkách po 4 505 Kč. Dle bodu 2.2 smlouvy přirůstají úroky z poskytnuté jistiny úvěru k jistině, úroky po zesplatnění úvěru však mohou být sjednány v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou by měl žalovaný zaplatit v případě řádného splácení. Smluvní strany sjednaly pro případ prodlení žalované se splácením smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny po zesplatnění dle bodu 6.5 smlouvy /viz úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trnu č.l. 11 spisu, návrh na uzavření smlouvy o úvěru-smlouva o úvěru na č. l. 16-18 spisu, hodnocení klienta na č. l. 15, předsmluvní formulář na č. l. 12-14 spisu, oznámení o schválení úvěru na č. l. 20 spisu, splátkový kalendář na č.l. 27 spisu, dodejka na č.l. 28 spisu/. Žalobkyně žalovanému jistinu úvěru poskytla, žalovaný však jednotlivé splátky nehradil řádně a včas. Žalobkyně proto zesplatnila jistinu úvěru ke dni [datum] /viz oznámení o zesplatnění na č. l. 31 spisu/. Žalovaný byl před poskytnutím úvěru kontrolován v registru [příjmení] a nebankovním registru /viz výpis záznamů z registru [příjmení] na č. l. 19 spisu, výpis z nebankovního registru v databázi CEPR/. Žalovaný při uzavírání smlouvy uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 30 273 Kč, jeho výdaje dosahují částky 3 410 Kč a výdaje na bydlení částky 2 000 Kč, celkem tak výdaje činí 5 410 Kč s tím, že bylo počítáno s rezervou ve výši 1 000 Kč. Žalovaný tak měl volné zdroje ve výši 23 863 Kč. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu, je zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti [právnická osoba], [obec] /viz hodnocení klienta na č. l. 15 spisu, pracovní smlouva včetně dohody o změně pracovní smlouvy na čl. 40 – 42, výpis z účtu na čl. 23-26 Žalovaný měl zřízen účet č. [bankovní účet] u [právnická osoba], na který mu byla dne [datum] vyplacena částka 70 000 Kč /doklad o vyplacení úvěru na čl. 22 spisu, sdělení banky na č. l. 46 spisu/. Žalovaný uhradil celkem 29 530 Kč, přičemž poslední platba byla provedena dne [datum]. Žalovaný byl v prodlení, žalobkyně proto zpracovala upomínky a výzvy k zaplacení s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru /viz karta klienta na č. l. 21 spisu a výzvy k zaplacení na č. l. 29 - 30 spisu/. Jelikož se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou splátky úvěru o délce 65 dnů, došlo tímto dnem k okamžitému automatickému zesplatnění všech závazků vyplývajících z této smlouvy /viz oznámení na č. l. 31 spisu/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní upomínku na č. l. 32, včetně poštovního podacího archu na č. l. 33 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému téhož dne částku ve výši 70 000 Kč, kterou měl žalovaný splatit v 42 měsíčních splátkách ve výši 4 505 Kč splatných vždy nejpozději 20. dne každého kalendářního měsíce, počínaje dnem měsícem únor 2020. Před uzavřením smlouvy byl žalovaný kontrolován v registru [příjmení] a nebankovním registru. Žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 30 273 Kč a jeho výdaje činí 5 410 Kč (obecné výdaje 3 410 Kč a na bydlení 2 000 Kč), s tím, že si dále ponechává pravidelnou rezervu ve výši 1 000 Kč. Žalovaný žalobkyni v souvislosti s uvedenou smlouvou o úvěru zaplatil celkem částku 29 530 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky. Žalovaný v řízení netvrdil, ani jinak nevyšlo najevo, že by na svůj dluh uhradil více, než uváděla žalobkyně.

5. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

7. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

9. Podle ustanovení § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Dle ustanovení § 605 odst. 1 o. z. lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek.

15. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. V souvislosti se smlouvou o úvěru žalobkyně v řízení neprokázala, že ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytla žalovanému úvěr po posouzení jeho schopnosti úvěr splácet s odbornou péčí. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně v daném případě zjistila pouze příjmy žalovaného, avšak výdaje žalovaného, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Žalobkyně pak měla zkoumat úvěruschopnost žalovaného pečlivěji, pokud uvažovala o poskytnutí úvěru ve výši 70 000 Kč s měsíční splátkou 4 505 Kč, tj. se splátkou ve výši, která se již podstatněji projeví ve finanční situaci žalovaného, a to tím spíše, že úvěr poskytnutý žalovanému byl hodnocen vyšším rizikem. V hodnocení klienta byly uvedeny výdaje žalovaného ve výši 6 410 Kč odpovídající paušální částce životního minima 3 410 Kč a výdajům na bydlení ve výši 2 000 Kč a výdajům na pravidelnou měsíční rezervu ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně však nemá vycházet pouze z obecných částek vyplývajících ze zákonných ustanovení, ale naopak se má zabývat skutečnými výdaji žalovaného, aby si mohla uzavřít, zda je ve finančních možnostech potenciálního klienta úvěr za sjednaných podmínek splácet. Výdaje na bydlení si pak žalobkyně žádným způsobem neověřila, stejně tak, jako není ve formuláři uveden způsob bydlení. Na zjištění jakýchkoli dalších výdajů pak bylo rezignováno zcela (např. výdaje na dopravu, případné výživné apod.).

16. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou pak zcela v souladu i s ustálenou judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by„ státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalovaného nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která z hodnocení klienta a předložených listin vyplývala, skutečně jednalo. S těmito závěry pak nekoliduje ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, který se věcí zabýval zejména v trestní rovině. Nicméně rovněž uvedl, že„ úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů, když za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Žalobkyně však nepřistoupila k následnému prověřování údajů získaných od žalovaného ve výdajové stránce a pouze vyšla z obecného zákonem stanoveného životního a existenčního minima, aniž by s ohledem na požadovaný úvěr ve výši 70 000 Kč přistoupila k pečlivějšímu prověření reálné finanční situace žalovaného, čímž nebyla naplněna ani přiměřená míra obezřetnosti, o které Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvažoval.

17. Soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že žalobkyně poskytla ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je taková smlouva neplatná. Ke skutečnosti, že soud zkoumal platnost smlouvy z úřední povinnosti, dodává, že se nelze spokojit s doslovným výkladem citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a otázkou splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žadatele se zabývat pouze k námitce žalovaného. Soud má za to, že v případném porušení této povinnosti je třeba spatřovat hrubé narušení veřejného pořádku a v některých případech i zjevný rozpor s dobrými mravy. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ Při výkladu a aplikaci právních předpisů je třeba vzít do úvahy i jejich účel a smysl, tj. zejména zásadu rovnosti a zásadu ochrany spotřebitele jako slabší strany, jehož nerovné postavení je na místě v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje. Použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, by jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě, což nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V záměru zákonodárce lze naopak vysledovat snahu o posílení ochrany spotřebitele. Pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Nedostojí-li tak poskytovatel spotřebitelského úvěru své povinnosti, je třeba dle názoru soudu za takové situace uzavřenou smlouvu považovat za absolutně, a nikoliv relativně, neplatnou, jak již opakovaně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2019, č. j. 27 Co 143/2019-113 a ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97.

18. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky uzavřena platně, nedošlo na straně žalovaného na úkor žalobkyně k bezdůvodnému obohacení za situace, kdy žalobkyně mu poskytla částku 70 000 Kč, a žalovaný před podáním žaloby vrátil žalobkyni částku 29 530 Kč. Žalovaný je povinen toto obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a násl. o. z. vydat. Žalovaný je tak povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve výši 40 470 Kč (70 000 Kč – 29 530 Kč), o které se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Výzva k úhradě byla žalovanému odeslána dne [datum]. Soud proto přiznal žalobkyni též podle § 1970 o. z. ve výši dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., zákonný úrok z prodlení od [datum] (tj. po uplynutí přiměřené lhůty – bez zbytečného odkladu – od výzvy k úhradě) do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, a to však pouze z přiznané částky odpovídající bezdůvodnému obohacení ve výši 40 470 Kč. Ve zbývajícím rozsahu byl uplatněný nárok na zákonný úrok z prodlení zamítnut.

19. Jelikož soud uzavřel, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, ve zbývající části nárok žalobkyně jako nedůvodný zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, neboť vyplýval z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru.

20. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnější žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal (výrok III. tohoto rozsudku).