15 C 163/2020

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Holubovou ve věci žalobců: a) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce b) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce c) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobkyně d) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobkyně žalobci a), b), d) zastoupeni obecným zmocněncem celé jméno žalobkyně , datum narození , bytem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa žalované zastoupený advokátem JUDr. Mgr. jméno jméno sídlem adresa o určení vlastnického práva k nemovitosti a o určení věcného břemene, o vzájemném návrhu žalovaného na určení vlastnického práva k nemovitosti,

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobci domáhali a) určení, že žalobci jsou vlastníky nemovitosti v k. ú. [část obce], obec Kralupy nad Vltavou, vedené Katastrálním pracovištěm pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, [list vlastnictví], a to domu [adresa], jež je součástí pozemku p. [číslo] b) určení, že žalovaný je povinen strpět věcné břemeno stavby [adresa], o výměře 7 m2, zasahující do jeho pozemku [adresa] bez náhrady.

II. Určuje se, že žalovaný je vlastníkem budovy [adresa] postavené na pozemku st. p. [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec], část obce Minice, obec Kralupy nad Vltavou, nezapsané na žádném listu vlastnictví.

III. O náhradě nákladů řízení týkající se uplatněného nároku žalobců soud rozhodl tak, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

IV. O náhradě nákladů řízení týkající se uplatněného nároku žalovaného soud rozhodl tak, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

1. Žalobci se obrátili dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou ve znění jejího doplnění ze dne [datum], kterou se domáhali jednak určení, že žalobci jsou vlastníky stavby [adresa] postavené na pozemku ve spoluvlastnictví žalobců parc. č. st. [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec], část obce Minice, obec Kralupy nad Vltavou, zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník, na [list vlastnictví] (dále jen„ stavba“ a„ pozemek [číslo]“) a dále částečně (v rozsahu 7 m2) postavené též na pozemku ve vlastnictví žalovaného parc. č. st. [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec], část obce Minice, obec Kralupy nad Vltavou, zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník, na [list vlastnictví] (dále jen„ pozemek [číslo]“) a jednak se žalobci domáhali určení, že žalovaný je povinen strpět věcné břemeno stavby [adresa] o výměře 7 m2 zasahující do jeho pozemku [číslo] bez náhrady. Pokud jde o první nárok, žalobci uvedli, že pozemek [číslo] nabyli do spoluvlastnictví na základě usnesení Okresního soudu v Mělníku č. j. 51 D 128/2007. Předmětnou stavbu postavil žalovaný na základě stavebního povolení Městského úřadu v Kralupech nad Vltavou ze dne [datum]. Od účinnosti občanského zákoníku z roku 2014 je pak stavba součástí pozemku [číslo], jehož vlastníci jsou žalobci. Stavbu přitom ke své činnosti využívá žalovaný. Pokud pak jde o druhý požadavek žalobců, věcné břemeno má spočívat v 7 m2 stavby, která zasahuje do pozemku [číslo] ve vlastnictví žalovaného. Věcné břemeno stavby pak musí žalovaný strpět bez náhrady.

2. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí, neboť žalobci nikdy nebyli vlastníky stavby. Žalovaný s odkazem na ust. § 3055 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), uvedl, že ke splynutí pozemku a stavby došlo pouze v případech, kdy vlastníkem obou nemovitostí byla tatáž osoba. V daném případě však ke splynutí dojít nemohlo, neboť vlastníkem pozemku [číslo] jsou žalobci a vlastníkem stavby je žalovaný. Stavba byla postavena na pozemcích [číslo] a [číslo], vůči nimž získal právní předchůdce žalovaného [příjmení] rybářský svaz místní organizace [obec] (dále i„ právní předchůdce žalovaného“) právo trvalého bezplatného užívání na základě hospodářské smlouvy uzavřené dne [datum] s Československým socialistickým státem – finančním odborem ONV v [obec]. Oprávnění stavbu postavit pak právní předchůdce žalovaného získal na základě rozhodnutí výst. [číslo], kterým byla opatřena technická zpráva k výstavbě. Po dokončení výstavby byla stavba povolena do užívání rozhodnutím o povolení užívání dozorny č. j. výst. 328/448/76 ze dne 22. 6. 1976. Ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ obč. zák.“), tak vlastnické právo k stavbě vzniklo právnímu předchůdci žalovaného originárním způsobem coby stavebníkovi, který měl oprávnění výstavbu provést. Na základě právního nástupnictví pak vlastnické právo k stavbě přešlo na žalovaného. S ohledem na rozdílné vlastnictví stavby a části pozemku, na kterém je stavba postavena, nedošlo s účinností o. z. ke splynutí stavby a pozemků. Žalovaný proto navrhl žalobu zamítnout a současně uplatnil ve smyslu § 97 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vzájemný návrh, kterým se domáhal určení, že žalovaný je vlastníkem budovy [adresa] postavené na pozemku st. p. [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec], část obce Minice, obec Kralupy nad Vltavou, nezapsané na žádném listu vlastnictví.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Soud konstatuje, že rozhodnutí v této věci je zcela v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydaného ve věci sp. zn. 21 Cdo 1695/2005. Zde Nejvyšší soud ČR uzavírá, že v řízení vedeném dle ustanovení § 115a o. s. ř. nelze zamítnout návrh tehdy, jestliže na základě listin tvořících obsah spisu nelze učinit závěr, že žalobce svůj nárok prokazuje. Soudem nebylo v daném případě uzavřeno, že skutkový děj nelze postavit najisto. Z předložených listin soud učinil závěr o skutkovém ději. Pokud byl žalobní návrh zamítnut, tak pouze proto, že z listin nelze z hlediska právního hodnocení učinit jiný závěr, nežli ten, že žalobní nárok není důvodným. Soud podotýká, že ač je nutno věc posoudit jinak nežli dle účastníkova právního názoru, případné poučení dle § 118a o. s. ř. by zde nemohlo vést k jinému rozhodnutí soudu.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající též skutkovému závěru: Žalovaný je co do své právní formy pobočným spolkem, jehož zakladatelem je spolek Český rybářský svaz, z. s., [IČO] /viz výpis ze spolkového rejstříku na č. l. 11, 36 a 58 spisu/. Žalovaný o sobě tvrdí, že je právním nástupcem Československého rybářského svazu, místní organizace [obec] /viz potvrzení o právním nástupnictví na č. l. 50 spisu, souhlasné prohlášení na č. l. 52 spisu/. Předmětný pozemek [číslo] vznikl vyčleněním z původního pozemku č. kat. 220 a pozemek [číslo] vznikl vyčleněním z původního pozemku č. kat. 2018 /viz záznam z katastrální mapy na č. l. 81 a 84 spisu, srovnávací sestavení parcel na č. l. 87 spisu/. Právní předchůdce žalovaného získal na základě smlouvy ze dne [datum] s Československým socialistickým státem – finančním odborem ONV v [obec] pozemky č. kat. 218, 219 a 220 do trvalého bezplatného užívání. Právní předchůdce žalovaného podal dne [datum] k Městskému národnímu výboru [obec], odbor výstavby, žádost o vydání stavebního povolení na stavbu skladu a dozorny na pozemcích č. kat. 218 a 220, kdy tento objekt měl sloužit ke skladování materiálu drobného rybářského a jako přístřešek obsluhy, která bude mít na starost dozor hráze. Na základě této žádosti pak MNV v [obec] vydal rozhodnutí o přípustnosti stavby dozorny a skladu č. j. výst. 513/70 OP/Nhl ze dne 22. 10. 1970. Užívání stavby bylo následně povoleno právnímu předchůdci žalovaného na základě rozhodnutí MNV v [obec], odboru výstavby, ze dne 28. 6. 1976, č. j. výst. 328/445/76 /viz hospodářská smlouva na č. l. 46 spisu, žádost o vydání stavebního povolení na č. l. 68 spisu, rozhodnutí o přípustnosti stavby na č. l. 75, potvrzení s označením„ stavba povolena“ na č. l. 73, kopie stavební dokumentace s otištěnými razítky„ schvaluje se dle podmínek stavebního protokolu a povolení“ na č. l. 47, 65, [číslo] spisu, pozvánka na místní řízení ze dne [datum], rozhodnutí o povolení k užívání dozorny na č. l. 16 a 49 spisu, vyjádření Městského úřadu Kralupy nad Vltavou na č. l. 51 spisu/. Městský úřad Kralupy nad Vltavou na základě žádosti žalovaného přidělil stavbě číslo popisné 401, o čemž byl vydán dne [datum] doklad /viz žádost o přidělení čísla popisného na č. l. 15 spisu, doklad o přidělení čísla popisného na č. l. 51 p. v., 53 a 13 spisu, sdělení o přidělení čísla popisného na č. l. 12 spisu/.

6. Žalobci nabyli spoluvlastnictví k pozemku [číslo] na základě dědictví. Třetí a čtvrtá žalobkyně nabyly spoluvlastnický podíl k pozemku [číslo] každá o velikosti 1/3 z dědictví po otci [jméno] [příjmení], a to na základě usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 15. 11. 2007, č. j. 51 D 128/2007-102 /viz citované usnesení na č. l. 3-4 spisu/. První a druhý žalobce nabyli spoluvlastnický podíl k pozemku [číslo] každý o velikosti 1/6 z dědictví po otci [jméno] [příjmení] a matce [jméno] [příjmení] (dcery [jméno] [příjmení]), a to na základě usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 2. 2019, č. j. 10 D 733/2018-128 /viz citované usnesení na č. l. 119-121 spisu, usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 5. 2012, č. j. 50 D 160/2012-110 na č. l. 116-118 spisu/. Spoluvlastníky pozemku [číslo] jsou tak všichni žalobci, přičemž první a druhý žalobce vlastní podíl každý o velikosti 1/6 a třetí a čtvrtá žalobkyně vlastní podíl každá o velikosti 1/3 /viz výpis z katastru nemovitostí na č. l. 5, 7 a [číslo] spisu/. Výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo] je žalovaný /viz výpis z katastru nemovitostí na č. l. 10 spisu/. Pokud jde o předmětnou stavbu, tato není v katastru nemovitostí zapsána na žádném listu vlastnictví, neboť je zde uvedena poznámka„ nedostatečně identifikovaný vlastník“. Stavba je postavena na pozemcích [číslo] a [číslo], přičemž podstatná část stojí na pozemku [číslo]. Pozemek [číslo] má výměru 7 m2 a je celý stavbou souvisle zastaven /viz výpis z katastru nemovitostí na č. l. 8-9 a 124 spisu, vyjádření Městského úřadu Kralupy nad Vltavou na č. l. 14 spisu a 17 spisu/.

7. Tehdejší vlastníci pozemku [číslo] v roce 2010, tj. třetí a čtvrtá žalobkyně a paní [jméno] [příjmení], vyzývali žalovaného k jednání o odstranění sporu ohledně vlastnictví předmětné stavby, přičemž v komunikaci označovali předmětnou stavbu jako„ černou stavbu“ a v krajní možnosti navrhovali její odstranění /viz komunikace na č. l. 20-23 spisu/. Žalovaný dopisem ze dne [datum] adresovaným třetí žalobkyni uplatnil coby vlastník stavby stojící též na cizím pozemku předkupní právo, což odůvodnil tím, že žalobci nabízeli stavbu k prodeji /viz dopis na č. l. 24 spisu/. Žalovaný v březnu 2019 vyzýval žalobce ke smírnému vypořádání právních vztahů, v němž jako jednu z variant navrhoval, že od žalobců odkoupí pozemek [číslo] za kupní cenu [částka] /viz výzva na č. l. 54 spisu včetně podacích lístků a dodejek na č. l. 55-56 spisu/.

8. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ obč. zák.“), a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

9. Podle § 19 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, za sdružení již vzniklá podle tohoto zákona se považují dobrovolné organizace, které vznikly po [datum], nebo které byly za dobrovolné organizace prohlášeny podle zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, a které nezanikly. Tyto organizace jsou pouze povinny do [datum] oznámit ministerstvu uvedenému v § 7 odst. 1, popřípadě § 11 svůj název, sídlo a stanovy.

10. Podle § 3045 odst. 1 o. z. sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, se považují za spolky podle tohoto zákona. Sdružení má právo změnit svoji právní formu na ústav nebo sociální družstvo podle jiného zákona.

11. Podle § 3054 o. z. stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba.

12. Podle § 3055 odst. 1 o. z. stavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve spoluvlastnictví, je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku nebo jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku.

13. V daném řízení účastníci učinili předmětem řízení tři samostatné nároky. Žalobci nejprve požadovali jednak určení, že jsou vlastníky předmětné stavby a jednak určení, že žalovaný je povinen strpět věcné břemeno stavby na svém pozemku [číslo]. Žalovaný pak uplatnil ve smyslu ve smyslu § 97 odst. 1 o. s. ř. vzájemný návrh, kterým požadoval určení, že naopak on je vlastníkem předmětné stavby. Soud tak konstatuje, že v dané věci se typově jedná o určovací žaloby podle § 80 o. s. ř., kdy v takto zahájeném soudním řízení musí žalobce prokázat naléhavý právní závěr na takovém určení. Co se týče nároku žalobců a žalovaného na určení vlastnického práva ke stavbě, soud nemá pochyb o tom, že na předmětném určení všichni účastníci naléhavý právní zájem mají. Spornost vlastnictví totiž vyplývá přímo z katastru nemovitostí, neboť u stavby není uveden žádný vlastník (viz poznámka o nedostatečně identifikovaném vlastníkovi). Domáhají-li se tak obě strany sporu určení, že právě ony jsou vlastníkem stavby, u níž není v katastru nemovitostí uveden žádný vlastník, mají obě strany na takovém určení bezesporu naléhavý právní zájem. Pokud jde o požadované určení, že žalovaný je povinen strpět věcné břemeno stavby na svém pozemku [číslo], o tom bude pojednáno později (viz bod 17.).

14. Co se týče vlastnického práva k předmětné stavbě, soud v prvé řadě dospěl k závěru, že žalovaný je právním nástupcem Československého rybářského svazu, místní organizace [obec]. Soud vzal za prokázané, že Československý rybářský svaz, místní organizace [obec] se přeměnil podle § 19 zákona č. 83/1990 Sb. ze společenské organizace na občanské sdružení Český rybářský svaz, ZO [obec], [IČO] [číslo]. Toto občanské sdružení se poté podle § 3045 o. z. přeměnilo na pobočný spolek Český rybářský svaz, z. s., místní organizace [obec], [IČO] – tj. žalovaný – přičemž zakladatelem pobočného spolku („ hlavním“ spolkem) je Český rybářský svaz, z. s., [IČO]. Dále má soud za prokázané, že stavbu nelze označit jako tzv. černou stavbu, tedy v tomto kontextu stavbu postavenou bez právního titulu na cizím pozemku. Žalovaný prokázal, že jeho právní předchůdce na základě hospodářské smlouvy z roku 1968 nabyl od Československého socialistického státu právo trvalého bezplatného užívání mimo jiné i pozemku č. kat. 220 v k. ú. Právní předchůdce žalovaného pak též získal od MNV [obec], odboru výstavby, stavební povolení na stavbu předmětné stavby (sklad a dozorna) ze dne 22. 10. 1970, č. j. výst. 513/70 OP/Nhl. Tentýž orgán poté vydal dne [datum] právnímu předchůdci žalovaného také rozhodnutí o povolení k užívání stavby. Z těchto listin a dále z dalších podpůrných důkazů (žádost o vydání stavebního povolení na č. l. 68 spisu, potvrzení s označením„ stavba povolena“ na č. l. 73, kopie stavební dokumentace s otištěnými razítky„ schvaluje se dle podmínek stavebního protokolu a povolení“ na č. l. 47, 65, [číslo] spisu, pozvánka na místní řízení ze dne [datum], rozhodnutí o povolení k užívání dozorny na č. l. 16 a 49 spisu, vyjádření Městského úřadu Kralupy nad Vltavou na č. l. 51 spisu) má soud za prokázané, že stavbu postavil právní předchůdce žalovaného na základě řádného právního důvodu, pročež od počátku nabyl ke stavbě vlastnické právo originárním způsobem (blíže ke vzniku vlastnictví k nově zhotovené věci srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, č. j. 22 Cdo 1174/2001).

15. Naopak žalobci k nabytí vlastnického práva ke stavbě odkazují toliko na jejich vlastnické právo k pozemku. Zde se však dopustili zjevně chybného právního posouzení věci, když dovozují, že podle„ nového“ občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 nabyli přímo ze zákona (ex lege) vlastnické právo i ke stavbě. Je faktem, že podle § 3054 o. z. stavba, která nebyla podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestala být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stala se součástí pozemku, to však pouze za podmínky, že v den nabytí účinnosti tohoto zákona měla vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba. [příjmení] na základě tohoto ustanovení žalobci nabyli k [datum] vlastnické právo ke stavbě, museli by tvrdit a prokázat, že žalobcům již před tímto datem svědčilo vlastnické právo ke stavbě. Žalobci však nic takového netvrdili, tím méně prokázali. Naopak to byl žalovaný, kdo tvrdil a prokázal, že byl vlastníkem stavby, a to jak již bylo uvedeno z důvodu originárního způsobu nabytí vlastnického práva, jakožto osoba, která stavbu vytvořila. Soud proto dospěl k závěru, že v době nabytí účinnosti občanského zákoníku byl pozemek [číslo] ve vlastnictví žalobců a stavba s pozemkem [číslo] ve vlastnictví žalovaného. Ve vztahu mezi stavbou a pozemkem [číslo] tak nemohlo podle § 3054 o. z. dojít ke splynutí vlastnictví pozemku a stavby, neboť vlastnictví každé z těchto nemovitých věcí svědčilo jiné osobě. V dané věci se tak uplatní § 3055 odst. 1 o. z. podle něhož platí, že stavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí.

16. Z těchto důvodů tak soud zamítl návrh žalobců na určení, že žalobci jsou vlastníky předmětné stavby, a naopak bylo vyhověno protinávrhu žalovaného na určení, že žalovaný je vlastníkem stavby.

17. Pokud jde o druhý žalobou uplatněný nárok, který byl formulován jako návrh na určení, že žalovaný je povinen strpět věcné břemeno stavby [adresa], o výměře 7 m2, zasahující do jeho pozemku [adresa] bez náhrady, pak soud uvádí, že jej podle svého obsahu neposoudil jako návrh na určení ve smyslu určovací žaloby podle § 80 o. s. ř., ale jako návrh na zřízení věcného břemene rozhodnutím soudu. Žalobci, kteří nebyli zastoupeni advokátem, se jistě nechtěli domáhat toliko deklaratorního určení o existenci určitého věcného břemene. Z okolností je zjevné, že ani žalobci se nedomnívali, že nějaké takové věcné břemeno již nyní existuje a toliko jeho existence je mezi stranami sporná. Žalobci existenci žádného věcného břemene netvrdili. Žalobci tak evidentně žalobou chtěli dosáhnout, aby soud svým konstitutivním rozhodnutím takové nové věcné právo založil. K uvedenému soud konstatuje, že věcná břemena jako věcná práva k věci cizí mohou mimo jiné také vznikat na základě rozhodnutí soudu. To je však možné pouze v případech, kdy tak výslovně stanoví zákon. Soud nemůže zřídit věcné břemeno či jiné věcné právo k věci cizí pouze na základě vlastního uvážení, a to ani v případě, kdy by se takový způsob uspořádání vztahů mezi účastníky řízení jevil jako jediný možný a spravedlivý (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2186/2003). Možnost zřízení věcného břemene soudním rozhodnutím je poměrně omezená a uplatní se (podle nyní účinného občanského zákoníku) v podstatě pouze ve dvou případech, a to při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením věci dle § 1145 o. z. a v případě nezbytné cesty podle § 1029 o. z. (srov. Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ [číslo]). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, [číslo] s.). V řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti zákon takovou možnost vůbec nepřipouští. Soud proto v tomto rozsahu žalobu zamítl, a to aniž by z důvodu hospodárnosti žalobce vyzýval k dalšímu doplnění žaloby ohledně tohoto návrhu, ani neodstraňoval zjevnou vadu spočívající v tom, že žalobci ani přesně nespecifikovali, jaké věcné břemeno chtějí soudním rozhodnutím konstituovat nebo co má být jeho obsahem (služebnost, reálné břemeno, užívací právo, právo stavby apod.). Soud tak i tento návrh žalobců zamítl.

18. Pro úplnost soud konstatuje, že v daném případě se nejedná o neoprávněnou stavbu, a proto nelze aplikovat ustanovení § 135c obč. zák., podle kterého lze vypořádat právní vztahy mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby, a to kupříkladu podle odst. 3 citovaného ustanovení zřízením věcného břemene nezbytného k výkonu vlastnického práva ke stavbě.

19. Závěrem soud podotýká, že pokud vyjma shora popsaných, neprovedl další, ve věci navrhované důkazy (svědecká výpověď kompetentního svědka z odboru výstavby, Městský úřad Kralupy nad Vltavou), případně se vyjma shora popsaných, nezabýval hodnocením ostatních ve věci provedených důkazů, bylo tomu proto, že jejich obsahová stránka nemůže závěr soudu jakkoli zvrátit.

20. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud pro přehlednost rozdělil do dvou výrokových celků. Pod výrokem III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení zahájeném návrhem žalobců a pod výrokem IV. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení zahájeném na základě vzájemného návrhu žalovaného. V tomto (společném) řízení totiž byly projednávány dva relativně samostatné nároky účastníků řízení (žaloba žalobců a vzájemný návrh žalovaného). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení se v takovém případě každá věc považuje za samostatnou věc, a tudíž u každé věci je třeba samostatně posoudit míru úspěchu a neúspěchu účastníků a ve vztahu ke každé jednotlivé věci, tj. jak k věci uplatněné žalobou, tak k věci uplatněné vzájemným návrhem, stanovit, zda je v každé jednotlivé věci dána povinnost k náhradě nákladů řízení a kdo z účastníků má právo na náhradu nákladů řízení (blíže srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4609/2017).

21. O náhradě nákladů řízení zahájeném žalobou žalobců rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, který byl v tomto řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka] Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. b), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] ([částka] + [částka]) sestávající z částky [částka] za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši [částka]. Jejich zaplacení soud žalobcům uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalovaného jako advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III.)

22. Pro úplnost soud dodává, že nepřiznal zástupci žalovaného odměnu za úkon v podobě vyjádření ze dne [datum], doručeného soudu téhož dne, neboť neodpověděl-li by žalovaný na výzvu soudu ve smyslu ust. § 115a o. s. ř., nastala by fikce dle ust. 101 odst. 4 o. s. ř., že nemá námitek proti tomuto postupu a rovněž vyjádření samo neobsahuje žádné nové skutečnosti, toliko opakuje, co již bylo uvedeno v reakci na žalobu ze dne [datum], doplněné dne [datum] a dne [datum].

23. O náhradě nákladů řízení zahájeném vzájemným návrhem žalovaného rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka] Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. b), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka]. Jejich zaplacení soud žalobcům uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalovaného jako advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok IV.)