15 C 203/2023

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Holubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 19 827,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 130 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 130 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, kde se žalobkyně domáhala úhrady částky 7 697,60 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 467,11 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 17 597,60 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 660,75 Kč od [datum] do [datum] a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 697,60 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 495,44 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se obrátila na zdejší soud s žalobou, ve které se po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 19 827,60 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uplatněný nárok odůvodnila tím, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] jejíž nedílnou součástí byly úvěrové podmínky. Žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému úvěrový rámec ve výši 18 000 Kč, který žalovaný mohl čerpat opakovaně vždy do výše nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce prostřednictvím kreditní karty. Žalovaný se současně smlouvou zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaný celkem načerpal částku ve výši 31 990 Kč a na poskytnutý úvěr celkem uhradil částku ve výši 19 860 Kč, přičemž tato částka byla částečně započítána na jistinu, úrok a poplatky dle splátkového kalendáře. Neboť žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas žalobkyně úvěr ke dni [datum] zesplatnila. Žalovaný byl k uhrazení dluhu naposledy vyzván předžalobní výzvou. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny ve výši 17 597,60 Kč, nákladů na vymáhání pohledávek ve výši 730 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč. V rámci příslušenství žalobkyně požaduje úrok z úvěru a úrok z prodlení částečně v běžící a částečně v kapitalizované výši, patrné z výroku I. a II. tohoto rozsudku.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil a ve sporu zůstal zcela pasivní.

3. Soud věc projednal podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), neboť k nařízenému jednání soudu se řádně předvolaní účastníci nedostavili. Žalobkyně svou účast omluvila, žalovaný se nedostavil bez omluvy.

4. Soud na základě provedeného dokazování učinil následující skutková zjištění:

5. Žalobkyně uzavřela dne [datum] s žalovaným úvěrovou smlouvu [číslo] ve které se žalobkyně zavázala umožnit žalovanému čerpat peněžní prostředky do výše úvěrového rámce 18 000 Kč, jež žalovaný mohl čerpat prostřednictvím kreditní karty. Žalovaný se zavázal vyčerpané peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s úroky ve výši 26,28 % ročně, a to v měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky. RPSN byla sjednána ve výši 38,74 %. Žalovaný se dále zavázal platit žalobkyni poplatky ve výši stanovené v sazebníku žalobkyně. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky úvěru byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč a dále jednorázová smluvní pokuta po zesplatnění ve výši 10 % ze splatné jistiny, úroků a pojistného, maximálně však 0,1% denně z dlužné částky. Smluvní strany si dále sjednaly, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, které činí 100 Kč za měsíc vymáhání, s tím, že tato částka se může v budoucnu měnit podle reálných nákladů /viz úvěrová smlouva na č. l. 9-10 spisu, úvěrové podmínky dostupné v sytému CEPR/. Před poskytnutím úvěru žalobkyně k žalovanému zjistila, že je svobodný, bydlí u rodičů, je zaměstnán u společnosti [právnická osoba], [IČO], jeho měsíční příjem je ve výši 28 000 Kč. Jako výdaje žalobkyně zohlednila výši životního minima/viz úvěrová smlouva na č. l. 9-10 spisu, potvrzení o provedení bonity na č. l. 21 spisu, tvrzení v podání na č. l. 30-32 spisu, úvěrová zpráva na č. l. 33 spisu/ Žalobkyně umožnila žalovanému čerpat peněžní prostředky, žalovaný však své smluvní povinnosti nedostál, když řádně a včas nehradil měsíční splátky. Žalobkyně proto využila svého práva a dluh žalovaného zesplatnila, a to dopisem ze dne [datum] /viz výpis čerpání, splátek a úhrad na č. l. 11-12 spisu, výzva ke splacení celého úvěru na č. l. 17 spisu, podací arch na č. l. 18 spisu/. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu před podáním žaloby výzvou ze dne [datum] /viz předžalobní výzvu na č. l. 19 spisu, podací arch na č. l. 20 spisu/.

6. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] úvěrovou smlouvu, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému úvěrový rámec ve výši 18 000 Kč, který žalovaný mohl opakovaně čerpat. Žalovaný se zavázal vyčerpané peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s úroky, a to ve formě měsíčních splátek. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky úvěru byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč a dále jednorázová smluvní pokuta po zesplatnění ve výši 10 % ze splatné jistiny, úroků a pojistného, maximálně však 0,1% denně z dlužné částky. Smluvní strany si dále sjednaly, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, které činí 100 Kč za měsíc vymáhání, s tím, že tato částka se může v budoucnu měnit podle reálných nákladů a měsíční poplatek za vedení účtu. V důsledku prodlení žalovaného s hrazením splátek využila žalobkyně svého práva a dluh žalovaného zesplatnila. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám 14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

15. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému celkem 31 990 Kč. Soud vzal dále za prokázané, že žalobkyně a žalovaný chtěli uzavřít smlouvu o úvěru, v níž by se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 18 000 Kč, který žalovaný mohl opakovaně čerpat, a žalovaný by se zavázal vrátit žalobkyni jistinu úvěru spolu s příslušenstvím. Protože šlo o smlouvu o spotřebitelském úvěru, soud se předně zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatelky úvěru jakožto spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně své povinnosti ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nedostála. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala. Není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních a výdělkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by žalobkyně ověřovala žalovaným tvrzené příjmy. Soud dále konstatuje, že žalobkyně nijak neověřovala ani výdaje žalovaného, a to ani ty podstatné výdaje. Žalobkyně toliko zohlednila výši životního minima, ačkoliv se žalobkyně má zabývat skutečnými výdaji žalovaného, aby si mohla uzavřít, zda je ve finančních možnostech potenciálního klienta úvěr za sjednaných podmínek splácet. K nařízenému ústnímu jednání se žalobkyně s omluvou nedostavila s tím, nechť je jednáno v její nepřítomnosti. Soud nemohl žalobkyni o povinnosti doplnit tvrzení a důkazy ohledně zkoumání schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr poučit, neboť soud toto poučení dává právě, resp. není možné dávat jej mimo jednání soudu, neboť jednání soudu je ústní a není možné jej vést korespondenčně. Jelikož se žalobkyně prvního ústního jednání ve věci neúčastnila, nebylo možné ji v rámci jednání poučit o jejích povinnostech a poučit ji o následcích jejich nesplnění dle § 118 odst. 1, 3 o. s. ř. Soudu tak nezbylo, nežli uzavřít, že úvěruschopnost žalovaného nebyla žalobkyní dostatečně zkoumána a posuzována.

16. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by„ státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalované nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která ze zákaznické karty vyplývala, skutečně jednalo.

17. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet, neboť v případě pochybností o úvěruschopnosti úvěr neposkytne. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz [příjmení], L.; [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

18. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

19. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 31 990 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce nebyla mezi účastníky platně sjednána, došlo na straně žalovaného ve smyslu § 2991 o. z. k bezdůvodnému obohacení, které je povinen žalobkyni vydat. Žalovaný žalobkyni uhradil toliko částku ve výši 19 860 Kč. Neboť smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky řízení platně uzavřena, došlo ze strany žalovaného k bezdůvodnému obohacení a povinností žalovaného je toto obohacení, ve výši 12 130 Kč, žalobkyni vydat. Protože soud daný nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, došlo k jeho splatnosti od okamžiku, kdy se o tomto obohacení žalovaný dozvěděl, tj. od okamžiku, kdy žalobkyně vyzvala žalovaného k jeho vydání. Žalovaný byl vyzván k vydání bezdůvodného obohacení výzvou ze dne [datum], a to ve lhůtě do 14 dnů od sepsání výzvy. Výzva byla žalovanému odeslána dne [datum], přičemž soud má za to, že žalovanému byla doručena dne [datum] (§ 573 o. z.) Poslední den lhůty k zaplacení byl dne [datum]. Vzhledem k tomu, že žalovaný předmětnou částku žalobkyni nevydal, dostal se se splněním své povinnosti do prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od [datum] Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku)

20. Protože smlouva nebyla mezi účastníky platně sjednána, byla žaloba co do částky 7 697,60 Kč včetně příslušenství, zamítnuta (výrok II. tohoto rozsudku).

21. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 142a a § 151 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšnější žalobkyni poměrnou část jejích nákladů (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku). Žalobkyně se návrhem na zahájení řízení původně domáhala zaplacení částky celkem 19 827,60 Kč s příslušenstvím. Žalobkyni byla v konečném rozhodnutí přisouzena částka 12 130 Kč s příslušenstvím. Při odečtení neúspěchu (39%) od úspěchu (61%), má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 22 %. Soud proto přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce 495,44 Kč, přičemž tato částka představuje 22 % z jejich celkové výše 2 252 Kč, kdy tato výše sestává ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 19 827,60 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, podání žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 252 Kč. Ohledně aplikace § 14b a. t. soud odkazuje na větší množství žalob tzv. formulářového typu podaných žalobkyní v databázi soudu ISAS. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř.