15 C 207/2025

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Holubovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o 20 880 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po , částka, splatných vždy do každého 25. dne v příslušném kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, a to vše pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné splátky.

II. Žaloba se v části ve výši , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky , částka, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, zaplacení smluvní pokuty ve výši , částka, a zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši , částka, . Svůj nárok odůvodnila tím, že žalobkyně s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému bankovním převodem na účet č. , č. účtu, dne , datum, peněžní prostředky ve výši , částka, , dne , datum, na základě žádosti o navýšení půjčky peněžní prostředky ve výši , částka, a dne , datum, na základě žádosti o navýšení půjčky peněžní prostředky ve výši , částka, . Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši , částka, a vše splatit do , datum, . Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky www.coolcredit.cz, kde žalovaný vyplnil formulář „žádost o poskytnutí zápůjčky“, kterou zadal své osobní údaje. Žalovaný odsouhlasil znění smlouvy o zápůjčce a seznámil se s Všeobecnými obchodními podmínkami. Smlouva o zápůjčce byla podepsána elektronicky, a to PINem. Totožnost žalovaného žalobkyně ověřila prostřednictvím autorizace bankovního účtu provedením platby , částka, na účet žalobkyně a kopií občanského průkazu. Žalovaný smluvní závazky neuhradil řádně a včas, když na svůj dluh ničeho neuhradil. Žalobkyně žalovaného opakovaně upomínala k zaplacení dluhu. Celkem tak žalovaný dluží žalobkyni na jistině a poplatku částku ve výši , částka, a na nákladech spojených s uplatněním pohledávky částku ve výši , částka, . Žalobkyně dále nárokuje právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky ve výši , částka, od , datum, do dne vyhotovení žaloby, tj. do , datum, , a to v kapitalizované výši , částka, . Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě pohledávky před podáním žaloby dopisem odeslaným dne , datum, .

2. Podáním ze dne , datum, žalobkyně na výzvu soudu sdělila, že k prověření úvěruschopnosti žalovaného nebude doplňovat žádná skutková tvrzení s tím, že si je vědoma toho, že tato skutečnost povede k vyslovení závěru o neplatnosti smlouvy. V takovém případě požaduje vrácení všeho, co podle smlouvy žalovaný dostal, tedy vrácení bezdůvodného obohacení.

3. Žalovaný k věci samé uvedl, že smlouvu s žalobkyní uzavřel a úvěr ve výši , částka, obdržel. V rámci procesu uzavření smlouvy žalobkyně požadovala dvě výplatní pásky a screeny z bankovnictví. V době uzavření smlouvy žalovaný bydlel u přítelkyně a peníze potřeboval. Žalovaný současně potvrdil, že je pravda, že na svůj dluh nic neuhradil a požádal o možnost zaplatit dluh ve splátkách.

4. Na základě shodných tvrzení účastníků a provedeným dokazováním vzal soud tyto skutečnosti za prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalobkyně prostřednictvím webové stránky dne , datum, vygenerovala smlouvu o zápůjčce, v níž je na místě podpisu žalovaného uvedeno jméno, datum, čas a PIN kód 7788, který měl být zaslán na telefonní číslo , tel. číslo, . Žalobkyně na základě smlouvy žalovanému poskytla zápůjčku v celkové výši , částka, , kterou se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit spolu se sjednaným poplatkem. Účastníci si smlouvou v článku 2.3 dále sjednali pro případ prodlení žalovaného povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den z prodlení a dále zákonný úrok z prodlení a náhradu účelně vynaložených nákladů, které vznikly žalobkyni v souvislosti s prodlením žalovaného. Nedílnou součástí smlouvy byly také všeobecné obchodní podmínky. Žalobkyně si před uzavřením smlouvy od žalovaného vyžádala dvě výplatní pásky a screen bankovnictví. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil /viz tvrzení účastníků, Smlouva na č. l. 12-13 spisu, všeobecné obchodní podmínky uložené v systému CEPR, sdělení banky na č. l. 27-30 spisu, tabulka umoření na č. l. 11 spisu, částečný výpis z účtu žalobkyně na č. l. 8-9 spisu/. Žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k uhrazení dluhu, naposledy předžalobní výzvou ze dne , datum, , v níž vyzvala žalovaného k úhradě dluhu do 3 dnů /viz upomínky na č. l. 14, 14-16 spisu, výzva k úhradě před podáním žaloby na č. l. 10 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

9. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Soud vzal za prokázané, že mezi žalovaným a žalobkyní byla uzavřena písemná smlouva, která je svým charakterem spotřebitelským úvěrem, na základě níž přenechala žalobkyně žalovanému jistinu ve výši , částka, a žalovanému vznikla povinnost půjčené peněžní prostředky vrátit. Podle soudu tato smlouva ale nebyla platně sjednána, neboť žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně v daném případě neprokázala, jaké zjistila informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, přičemž soudu sdělila, že k prověření úvěruschopnosti žalované nebude doplňovat žádná skutková tvrzení, kdy předpokládá, že soud rozhodne o neplatnosti smlouvy o úvěru. Na tomto závěru nic nemění ani tvrzení žalovaného, že si žalobkyně vyžádala v rámci procesu uzavírání smlouvy k ověření příjmu žalovaného dvě výplatní pásky a screen bankovnictví, neboť takto získané informace nelze považovat za dostatečné pro řádné posouzení úvěruschopnosti a sama žalobkyně, na které ležela povinnost tvrdit a prokázat, v tomto směru ničeho netvrdila. Je-li smlouva od počátku neplatná, nemá žalobkyně právo na zaplacení příslušenství ani smluvních pokut a vzhledem k závěru soudu o absolutní neplatnosti dané smlouvy, je nutné považovat za neplatné i ujednání o splatnosti dluhu.

17. Postup žalobkyně tak soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, kdy porušení této povinnosti zakotvené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru způsobuje neplatnost smlouvy a dodržení soud zkoumá z úřední povinnosti. V případném porušení této povinnosti je třeba spatřovat hrubé narušení veřejného pořádku a v některých případech i zjevný rozpor s dobrými mravy. Nedostojí-li tak poskytovatel spotřebitelského úvěru své povinnosti, je třeba za takové situace uzavřenou smlouvu považovat za absolutně (nikoliv pouze relativně) neplatnou, neboť se jedná o jednání zjevně narušující veřejný pořádek.

18. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, tedy od , datum, soud uvádí, že pouhý jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, že změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy [srov. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 523/07(N 113/53 SbNU 409)]. Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne , datum, , sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, vše dostupné na www.judikatura.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“19. Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

20. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí)

21. Soud má tedy za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ).

22. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky uzavřena platně, došlo na straně žalovaného na úkor žalobkyně k bezdůvodnému obohacení, a proto je povinen toto obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. žalobkyni vydat. Žalovaný je tak povinen vrátit vyplacené finanční prostředky ve výši , částka, , o které se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení pak nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se dostala do dispozice žalovaného, byla předžalobní výzva odeslaná dne , datum, prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, když lze mít za to, že do dispozice žalovaného se dostala třetí pracovní den po odeslání, tedy dne , datum, (§ 573 o. z.). Podle obsahu předžalobní výzvy měl žalovaný dluh uhradit do tří dnů od doručení, splatnost dluhu dle této výzvy tak nastala dne , datum, . Ode dne následujícího tedy náleží žalobkyni též nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. v zákonné výši 12 % ročně. O lhůtě k plnění žalované částky bylo k žádosti žalovaného rozhodnuto ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. části věty za středníkem tak, že žalovaný zaplatí peněžitou povinnost uloženou mu tímto rozsudkem ve splátkách, které soud stanovil v takové výši, aby povinnost byla splněna v přiměřené lhůtě cca jednoho roku (výrok I. tohoto rozsudku).

23. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru proto soud ve zbytku žalobu zamítl, a to včetně příslušenství (výrok II. tohoto rozsudku).

24. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 142a a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť úspěch a neúspěch účastníků je přibližně stejný (výrok III. tohoto rozsudku).

25. K problematice dobrodiní tzv. splátkového kalendáře a „ztrátě výhody lhůt“ soud ve stručnosti pro žalovanou uvádí, že plnění ve splátkách je hmotným právem upraveno v § 1931 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku tak, že bylo-li ve prospěch dlužníka sjednáno dobrodiní splátkového kalendáře, pak při nedodržení této výhody je věřitel oprávněn požadovat uhrazení celého dluhu a to za předpokladu, že tak učiní nejpozději do splatnosti nejblíže následující splátky (dochází tu k tzv. „ztrátě lhůt“ či „ztrátě výhody splátek“). Pokud by tedy žalovaný řádně a včas některou splátku v rozporu s rozhodnutím soudu neuhradil, mohl by žalobce požadovat, a to i exekučně, zaplacení zbývající dlužné částky (jistiny i příslušenství) naráz.