15 C 218/2025

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Holubovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 11 943 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu požadavku na zaplacení částky , částka, , zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se svým návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala vůči žalovanému zaplacení , částka, s příslušenstvím. K odůvodnění svého návrhu zejména uvedla, že společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela dne , datum, s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši , částka, . Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky právní předchůdkyně žalobkyně movinero.cz (dříve viva-credit.cz), na které si žalovaný dle své volby vybral parametry požadovaného úvěru, následně vyplnil registrační formulář s uvedením osobních údajů a poskytl právní předchůdkyni žalobkyně informace o své platební kartě a údaje pro , právnická osoba, Secure ověření platební brány banky, čímž provedl autorizaci platby ve výši , částka, na bankovní účet právní předchůdkyně žalobkyně. Totožnost žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně dále ověřila kopií občanského průkazu. Schopnost žalovaného splácet úvěr byla vyhodnocena na základě výpisu z bankovního účtu žalovaného poskytnutého prostřednictvím společnosti Kontomatik. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplatil, kdy na poskytnutou jistinu zaplatil , částka, , přičemž částka , částka, byla započtena na jistinu. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupena právní předchůdkyní žalobkyně na společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, a dále smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, na žalobkyni. Žalovaný byl naposledy upomínán k uhrazení dluhu předžalobní upomínkou odeslanou žalovanému dne , datum, . Předmětem žalobního návrhu je toliko nesplacená jistina ve výši , částka, . V rámci příslušenství žalobkyně uplatnila úrok z prodlení v běžící výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

2. Žalovaný k věci uvedl, že předmětnou úvěrovou smlouvu s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel a úvěr ve výši , částka, čerpal. Dále potvrdil, že na úvěr celkem zaplatil částku ve výši , částka, . Právní předchůdkyně žalobkyně po něm kromě výpisu přes systém Kontomatik nic nechtěla.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřeli dne , datum, prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru s úvěrovým rámcem , částka, . Žalovaný se smlouvou zavázal úvěr splácet měsíčně, vždy 11. dni v měsíci, přičemž minimální platba byla stanovena ve výši 10 % jistiny a úroků a penále přirostlé během čerpání úvěru, nejméně však ve výši , částka, . Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 457,50 % ročně, RPSN ve výši 4 678,99 % ročně. Totožnost žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně ověřila kopií občanského průkazu /viz smlouva na č. l. 8-10 spisu, kopie občanského průkazu na č. l. 56-57 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného čestným prohlášením žalovaného, podle kterého byl příjem žalovaného ze zaměstnání ve výši , částka, měsíčně. Dále z prohlášení právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaný je ženatý, jsou na něm závislé dvě další osoby, jeho výdaje na domácnost jsou ve výši , částka, /viz čestné prohlášení na č. l. 11 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému převodem na účet č. , č. účtu, dne , datum, peněžní prostředky ve výši , částka, a , částka, , dne , datum, ve výši 2x , částka, /viz potvrzení o provedené platbě na č. l. 13, 14, 16, 17 spisu, sdělení banky a výpisy z účtu na č. l. 37-52 spisu/. Pohledávka vůči žalovanému byla právní předchůdkyní žalobkyně postoupena na společnost , právnická osoba, . dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , a následně byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupena na žalobkyni, přičemž tyto skutečnosti byly žalovanému oznámeny /viz jednotlivé smlouvy o postoupení pohledávek na č. l. 18-25 spisu, seznam postoupených pohledávek na č. l. 12 spisu, oznámení o postoupení pohledávek na č. l. 26 spisu/. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu výzvou ze dne , datum, , naposledy předžalobní výzvou ze dne , datum, , odeslanou téhož dne /viz výzva na č. l. 15 spisu, předžalobní výzva na č. l. 26p.v. spisu, podací lístek na č. l. 27 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu., právnická osoba, úplnost soud uvádí, že blíže nehodnotil listiny založené na č. l. 58-88 spisu, které jsou podle tvrzení žalobkyně výpisem z účtu žalovaného ze systému Kontomatik, neboť z listin nelze učinit závěr o tom, že se jedná o výpis z účtu, konkrétně účtu žalovaného, když se jedná o zcela nepřehlednou změť čísel a pojmů a žalobkyně soudu nesdělila, jaké konkrétní položky mají prokazovat její tvrzení.

5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Dle odstavce 2 uvedeného ustanovení se považuje právní jednání za platné, nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání.

12. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně na základě podepsané smlouvy o úvěru poskytla žalovanému převodem na jeho bankovní účet částku v celkové výši , částka, . Žalobkyně však v řízení dostatečně netvrdila a neprokázala, že ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytla žalovanému finanční prostředky po posouzení jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet s odbornou péčí. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). V řízení nebylo dostatečně tvrzeno ani prokázáno, jakým způsobem a zda právní předchůdkyně žalobkyně ověřila u jakého konkrétního zaměstnavatele je žalovaný zaměstnán, zda pracovní poměr žalovaného trvá i do budoucna, zda neprobíhají jednání o jeho ukončení apod. Zejména však není patrné, jak právní předchůdkyně žalobkyně ověřila tvrzené příjmy a výdaje žalovaného, a to ani ty podstatné (zejména výdaje na bydlení), když vycházela z nepřehledného seznamu nějakých položek, o kterých tvrdí, že jsou výpisem z účtu žalovaného. Z takto zjištěných skutečností si tak žalobkyně nemohla s odbornou péčí učinit závěr o schopnosti žalovaného úvěr splácet, když nebyla ani schopna soudu sdělit, jaké konkrétní informace k majetkovým poměrům žalovaného objektivně zjistila. Soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že žalobkyně poskytla ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je taková smlouva neplatná. V této souvislosti soud dále konstatuje, že žalobkyně se k jednání soudu nedostavila a svým procesním postupem se tak sama zbavila možnosti být poučena soudem při jednání o povinnosti označit důkazy, včetně následku nesplnění této povinnosti v podobě neúspěchu ve sporu dle § 118a odst. 3 o. s. ř.

18. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., tedy od , datum, soud uvádí, že pouhý jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní.

19. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy [srov. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 523/07(N 113/53 SbNU 409)]. Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne , datum, , sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, vše dostupné na www.judikatura.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“20. Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

21. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

22. Soud má tedy za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, nebo rozsudek ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

23. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru nebyla mezi smluvními stranami uzavřena platně, došlo na straně žalovaného na úkor žalobkyně k bezdůvodnému obohacení, a proto je povinen toto obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. vydat. Žalovanému bylo vyplaceno , částka, , přičemž na svůj dluh uhradil , částka, . Žalovaný je proto povinen vydat částku ve výši , částka, , o kterou se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy soud odlišně od návrhu posoudil splatnost dluhu, kdy aplikoval § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého je dlužník povinen uhradit dluh bez zbytečného odkladu poté, co jej věřitel k tomu vyzve. Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se dostala do dispozice žalovaného, byla předžalobní výzva odeslaná dne , datum, prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, podle které měl žalovaný dluh uhradit do tří dnů, splatnost dluhu dle této výzvy tak nastala dne , datum, . Nezaplacením dluhu se tedy žalovaný dostal do prodlení, a vznikla mu tak povinnost dle § 1970 o. z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni dle ustanovení § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení v zákonné výši od , datum, . Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

24. Protože smlouva nebyla mezi účastníky platně sjednána, soud proto návrh ve zbývajícím rozsahu včetně nároku na zaplacení úroku z prodlení nad rámec přiznaného nároku zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

25. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšnějšímu žalovanému poměrnou část jeho nákladů (výrok III. tohoto rozsudku). Žalobkyně se návrhem na zahájení řízení původně domáhala zaplacení částky celkem , částka, , žalobkyni byla v konečném rozhodnutí přisouzena částka , částka, , přičemž soud při stanovení míry úspěchu ve věci zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srov. přiměřeně rozhodnutí ÚS ČR ze dne , datum, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Při odečtení úspěchu žalobkyně (13,5 %) od úspěchu žalovaného (86,5 %), má žalovaný právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 73 %. Soud proto přiznal žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, , přičemž tato částka představuje 73 % z jejich celkové výše , částka, , a to za účast na jednání soudu dle § 1 odst. 1, 3 písm. b) a § 2 odst. 1, 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Jejich zaplacení soud žalobkyni uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř.