15 C 30/2026

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Holubovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 11 138,44 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu požadavku na zaplacení částky , částka, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku 1. Podanou žalobou se žalobkyně po žalovaném domáhala úhrady částky , částka, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Nárok odůvodnila tím, že dne , datum, uzavřela s žalovaným smlouvu o kontokorentním úvěru s limitem čerpání až do výše , částka, . Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalovaný se smlouvou zavázal úvěr splácet spolu se sjednaným úrokem a zavázal se nepřekročit povolený limit kontokorentu. V měsíci červenci 2024 žalovaný přečerpal povolenou výši kontokorentního úvěru a úvěr nesplatil ve lhůtě splatnosti. Dopisem ze dne , datum, žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky do , datum, s tím, že úvěr se stal splatný dne , datum, . Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny ve výši , částka, (tvořené vyčerpaným plněním ve výši , částka, a smluvním úrokem ve výši , částka, ) a kapitalizovaného úroku ve výši 18,9 % ročně z dlužné částky od , datum, do , datum, ve výši , částka, .

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a ve věci zůstal zcela pasivní.

3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti účastníků, neboť žalovaný se k jednání soudu nedostavil bez řádné a včasné omluvy, ač byl k jednání procesně korektním způsobem předvolán, žalobkyně se z jednání omluvila a s projednáním ve své nepřítomnosti souhlasila.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: žalovaný a žalobkyně uzavřeli dne , datum, smlouvu o kontokorentním úvěru, na jejímž základě žalobkyně umožnila žalovanému možnost povoleného opakovaného přečerpání zůstatku na jeho bankovním účtu č. , č. účtu, až do výše , částka, . Žalovaný se smlouvou zavázal úvěr splatit spolu s úrokem a poplatky do 1 roku. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 18,9 % ročně, RPSN ve výši 21,19 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byla všeobecné obchodní podmínky a ceník žalobkyně/viz smlouva na č. l. 9-11 spisu, ceník na č. l. 8, 59-63 spisu/. Žalobkyně k osobním a majetkovým poměrům žalovaného zjistila, že jeho příjem je ve výši , částka, , což ověřila z výpisu z účtu žalovaného. Dále zjistila, že proti němu není vedeno insolvenční ani exekuční řízení a ověřila předchozí splátkovou morálku z CBCB. Žalovaný do žádosti uvedl výdaje ve výši , částka, a nájemné ve výši , částka, , proto žalobkyně stanovila výdaje žalovaného podle ekonomického modelu na výši , částka, . Žalobkyně dále zjistila z CCB, že žalovaný má u žalobkyně úvěr se splátkou , částka, , revolvingový úvěr s limitem , částka, a orientační splátkou , částka, , kreditní kartu s limitem , částka, s orientační splátkou , částka, a úvěr mimo žalobkyně se splátkou , částka, . Splátkové zatížení tak žalobkyně spočetla na výši , částka, vč. splátky poskytovaného kontokorentu /viz tvrzení žalobkyně na č. l. 55-58 spisu/. Žalovaný v měsíci červenec 2024 přečerpal povolený úvěrový limit, když zůstatek účtu k , datum, byl v záporné výši , částka, a k datu , datum, v záporné výši , částka, . Dále žalovaný přečerpal povolený úvěrový limit k , datum, , když zůstatek účtu byl v záporné výši , částka, a od této doby žalovaný na svůj dluh ničeho neplnil /viz jednotlivé výpisy z účtu a přehled poplatků na č. l. 12-40 spisu/. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu výzvou ze dne , datum, , která byla pro žalovaného uložena k vyzvednutí ode dne , datum, . Podle výzvy měl žalovaný dluh uhradit neprodleně. Naposledy žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dluhu předžalobní výzvou ze dne , datum, /viz výzva + dodejka na č. l. 41-42 spisu, předžalobní výzva + dodejka na č. l. 43 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Dle odstavce 2 uvedeného ustanovení se považuje právní jednání za platné, nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání.

12. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Na základě uvedené, soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně na základě podepsané smlouvy o kontokorentu umožnila žalovanému přečerpat zůstatek na běžném účtu až do výše , částka, . Soud vzal dále za prokázané, že žalovaný zůstatek na běžném účtu přečerpal v tvrzené výši a tento nesplatil. Žalobkyně však v řízení dostatečně netvrdila a neprokázala, že ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytla žalovanému finanční prostředky po posouzení jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet s odbornou péčí. K tomu soud uvádí, že ačkoliv žalobkyně měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného, ze kterých mohla objektivně posoudit výdaje žalovaného, tak přistoupila k výpočtu dle ekonomického modelu. Žalobkyně sice popsala, jak k částce , částka, dospěla, ale nijak netvrdila ani neprokázala, jak získala vstupní údaje pro výpočet, tedy, že žalovaný bydlí v bytě o rozloze 50 m², jakou má spotřebu energií, když je odhadla v součtu na výši , částka, ani na základě jakých dat odhadla, že měsíční výdaje na stravu a ošacení měl žalovaný ve výši , částka, . Soud nevzal ani za prokázané, že žalobkyně ověřovala příjmy žalovaného, zejména, co tvořilo jeho příjmy, v případě existence pracovního poměru, zda ověřila, u jakého konkrétního zaměstnavatele je žalovaný zaměstnán, zda pracovní poměr žalovaného trvá i do budoucna, zda neprobíhají jednání o jeho ukončení apod. Z takto zjištěných skutečností si tak žalobkyně nemohla s odbornou péčí učinit závěr o schopnosti žalovaného úvěr splácet, když nebyla ani schopna soudu sdělit, jaké konkrétní informace k majetkovým poměrům žalovaného objektivně zjistila a jak je ověřila. Žalobkyně měla schopnost žalovaného zkoumat o to pečlivěji, když věděla, že žalovaný má další nesplacené úvěry s celkovým měsíčním zatížením cca , částka, . Soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že žalobkyně poskytla ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je taková smlouva neplatná. V této souvislosti soud dále konstatuje, že žalobkyně se k jednání soudu nedostavila a svým procesním postupem se tak sama zbavila možnosti být poučena soudem při jednání o povinnosti označit důkazy, včetně následku nesplnění této povinnosti v podobě neúspěchu ve sporu dle § 118a odst. 3 o. s. ř.

18. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., tedy od , datum, soud uvádí, že pouhý jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní.

19. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy [srov. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 523/07(N 113/53 SbNU 409)]. Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne , datum, , sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, vše dostupné na www.judikatura.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“20. Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

21. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

22. Soud má tedy za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, nebo rozsudek ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

23. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru nebyla mezi smluvními stranami uzavřena platně, došlo na straně žalovaného na úkor žalobkyně k bezdůvodnému obohacení, a proto je povinen toto obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. vydat. Žalovanému bylo vyplaceno , částka, , přičemž na svůj dluh ničeho neuhradil. Žalovaný je proto povinen vydat částku ve výši , částka, , o kterou se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy soud odlišně od návrhu posoudil splatnost dluhu, kdy aplikoval § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého je dlužník povinen uhradit dluh bez zbytečného odkladu poté, co jej věřitel k tomu vyzve. Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se dostala do dispozice žalovaného, byla výzva ze dne , datum, odeslaná prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, podle které měl svůj dluh uhradit neprodleně. Soud má za to, že výzva se do sféry žalovaného dostala dne , datum, a splatnost dluhu nastala v přiměřené tří denní lhůtě dne , datum, . Nezaplacením dluhu se tedy žalovaný dostal od , datum, do prodlení, a vznikla mu tak povinnost dle § 1970 o. z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni dle § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení v zákonné výši od , datum, . Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

24. Protože smlouva nebyla mezi účastníky platně sjednána, soud proto návrh ve zbývajícím rozsahu včetně nároku na zaplacení úroku z prodlení nad rámec přiznaného nároku zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

25. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšnější žalobkyni poměrnou část jejich nákladů (výrok III. tohoto rozsudku). Žalobkyně se návrhem na zahájení řízení původně domáhala zaplacení částky celkem , částka, , žalobkyni byla v konečném rozhodnutí přisouzena částka , částka, , přičemž soud při stanovení míry úspěchu ve věci zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srov. přiměřeně rozhodnutí ÚS ČR ze dne , datum, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Při odečtení úspěchu žalobkyně (84,5 %) od úspěchu žalovaného (15,5 %), má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 69 %. Soud proto přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, , přičemž tato částka představuje 69 % z jejich celkové výše , částka, , a to za zaplacený soudní poplatek ve výši , částka, a za účast na jednání soudu dle § 1 odst. 1, 3 písm. b) a § 2 odst. 1, 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne , datum, č. j. , spisová značka, . Jejich zaplacení soud žalobkyni uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř.