15 C 343/2022

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Holubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 30 000 Kč ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 300 Kč splatných vždy do každého 25. dne v příslušném kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, a to vše pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné splátky.

II. Žaloba se v rozsahu požadavku na zaplacení úroku ve výši 19,06 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do [datum] kapitalizovaného částkou 7 925,77 Kč a úroku ve výši 19,06 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9 147,61 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 230 Kč splatných vždy do každého 25. dne v příslušném kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, a to vše pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné splátky.

1. Žalobkyně se obrátila na zdejší soud s žalobou, ve které se po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uplatněný nárok odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela dne [datum] s obchodní společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu [číslo] (dále jen„ smlouva“), na základě které byla žalované poskytnuta bezhotovostním převodem na bankovní účet uvedený žalovanou jistina ve výši 30 000 Kč. Dne [datum] využila žalovaná svého práva a ve lhůtě 14 dnů od uzavření smlouvy od smlouvy odstoupila. Jistinu však žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně nevrátila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou žalobkyni. Žalobou uplatněná částka představuje nesplacenou jistinu. V rámci příslušenství žalobkyně uplatnila kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2 266,66 Kč, úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení, úrok v kapitalizované výši 7 925,77 Kč a úrok ve výši 19 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení.

2. Ve věci byl nadepsaným soudem vydán elektronický platební rozkaz ze dne 9. 9. 2022 č. j. EPR 240379/2022-5, který žalovaná napadla včas podaným odporem. K věci samé žalovaná uvedla, že peníze si od právní předchůdkyně žalobkyně zapůjčila a tyto jí také byly poskytnuty. Žalovaná poté, co zjistila, že by celkem splatila částku ve výši 64 488 Kč, od smlouvy odstoupila, kdy do dne podání odporu nedostala žádné vyrozumění od právní předchůdkyně žalobkyně. Následně byla žalované doručena informace o postoupení pohledávky. Žalovaná uznala svůj dluh toliko do výše poskytnuté jistiny 30 000 Kč.

3. Ve věci bylo soudem nařízeno první soudní jednání na den [datum]. Žalovaná se z jednání soudu omluvila a požádala o možnost uhrazení dluhu ve splátkách ve výši 1 000 Kč. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:

5. Žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřely dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] ve které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s kapitalizovanými úroky za dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou 60,73 % ročně ve výši 22 480 Kč a administrativním poplatkem ve výši 12 000 Kč, a to v 24 měsíčních splátkách po 2 687 Kč Smluvní strany sjednaly RPSN ve výši 133,15 % /viz smlouvu na č. l. 13-15 spisu (shodně na č. l. 70-72 spisu), standardní informace o spotřebitelském úvěru na č. l. 37 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaná bydlí ve vlastním objektu, má vysokoškolské vzdělání, nemá vyživovací povinnost k jiné osobě a její čistý příjem je ve výši 12 030 Kč, který je tvořen starobním důchodem. Běžné měsíční výdaje žadatelky sestávají z osobních výdajů ve výši 3 410 Kč, výdajů na bydlení ve výši 4 000 Kč a odhadovaných ostatních měsíčních výdajů ve výši 1 000 Kč /viz zákaznická karta na č. l. 16 spisu, rozhodnutí o přiznání starobního důchodu na č. l. 12 spisu (shodně na č. l. 60), osobní údaje na č. l. 11 spisu (shodně na č. l. 59 spisu), zpracování osobních údajů na č. l. 17-18 spisu, výpis z účtu na č. l. 55-58 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně dne [datum] převedla ze svého účtu č. [bankovní účet] na účet žalované č. [bankovní účet] částku ve výši 30 000 Kč /viz potvrzení o provedení transakce na č. l. 19 spisu/. Žalovaná od smlouvy písemně odstoupila /viz odstoupení od smlouvy na č. l. 20 spisu, podací lístek na č. l. 36 spisu, e-mail na č. l. 39 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel a žalobkyně jako postupník podepsaly dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. O postoupení pohledávky byla žalovaná vyrozuměna oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] /viz smlouvu o postoupení pohledávek včetně seznamu postoupených pohledávek na č. l. 21-24 spisu, oznámení o postoupení pohledávek + informace o zpracování osobních údajů + podací lístek na č. l. 27-28 spisu (shodně na č. l. 40-42) /. Žalovaná byla k uhrazení dluhu vyzvána předžalobní výzvou ze dne [datum] /viz předžalobní výzvu + podací lístek na č. l. 29-31 spisu/.

6. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

7. Žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřela smlouvu o úvěru, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v pravidelných splátkách, a to spolu s úroky a poplatky. Žalovaná od smlouvy odstoupila, poskytnutou jistinu však nevrátila. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila.

8. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 118 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru může spotřebitel od smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení odstoupit bez uvedení důvodů a bez jakékoli sankce ve lhůtě 14 dnů ode dne uzavření této smlouvy. V případě, že tato smlouva neobsahuje informace podle § 106 až 108 nebo § 109 odst. 1, lhůta pro odstoupení neskončí dříve než 14 dnů poté, co poskytovatel spotřebiteli chybějící informace poskytne v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat. Podle odst. 2) citovaného ustanovení od smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení lze odstoupit podle odstavce 1 v písemné formě, a to v souladu s informací uvedenou v této smlouvě o právu na odstoupení. Lhůta pro odstoupení je považována za zachovanou, je-li odstoupení odesláno poskytovateli v listinné podobě prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nebo na jiném trvalém nosiči dat nejpozději v poslední den lhůty. Podle odst. 3) citovaného ustanovení odstoupením od smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení se spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení od počátku ruší. Poskytovatel nemá právo požadovat po spotřebiteli žádné plnění s výjimkou plnění uvedeného v odstavci 4. Podle odst. 4 citovaného ustanovení došlo-li k odstoupení od smlouvy o spotřebitelském úvěru, je spotřebitel povinen poskytovateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne odeslání odstoupení, zaplatit jistinu poskytnutého spotřebitelského úvěru, úrok ve výši, na kterou by poskytovateli vznikl nárok, pokud by k odstoupení od smlouvy nedošlo, a to za období ode dne, kdy byl spotřebitelský úvěr čerpán, do dne, kdy je jistina splacena, a případné nevratné poplatky zaplacené poskytovatelem orgánům veřejné správy nebo jiným osobám pověřeným výkonem veřejné správy.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému 14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen 16. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele 17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Soud na základě hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech ve vzájemné souvislosti dospěl k závěru, že žaloba je z části důvodná. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně chtěla s žalovanou uzavřít smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, na základě níž přenechala právní předchůdkyně žalobkyně žalované jistinu ve výši 30 000 Kč, a žalované měla vzniknout povinnost půjčené peněžní prostředky spolu s poplatkem vrátit. Protože šlo o smlouvu o spotřebitelském úvěru, soud se předně zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatelky zápůjčky jakožto spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalované. V tomto směru nelze než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nedostála. Z provedených důkazů vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala výdaje žalované, a to ani ty podstatné. Právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z tvrzené výše výdajů žalované na bydlení ve výši 4 000 Kč, ostatních výdajů ve výši 1 000 Kč a z výše životního minima. Takový postup právní předchůdkyně žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalované o jejich osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). V řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně výdaje žalované jakkoliv ověřila. Jak již soud uvedl výše, poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ověřit příjmy a výdaje žadatele. Na právní předchůdkyni žalobkyně tak bylo, aby si od žalované vyžádala podklady ke zjištění jejich příjmů a zejména výdajů, jako např. výplatní pásky, složenky nebo výpis z účtu, na němž jsou příjmy a výdaje žadatele spolehlivě zachyceny. Pouhé doplnění čísel do formuláře právní předchůdkyně žalobkyně, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Právní předchůdkyně žalobkyně sice příjmy žalované ověřila z rozhodnutí [obec] správy sociálního zabezpečení, kterým byl žalované přiznán starobní důchod a z výpisu z účtu za dva měsíce předcházející uzavření smlouvy, ale při posouzení výdajů žalované žalobkyně vycházela toliko z výše životního minima a dále se spokojila pouze s tvrzeními žalované o nikterak nedoložených měsíčních výdajích. Pakliže žalobkyně namítá, že po věřiteli nelze požadovat rozsáhlé ba až detektivní prověřování pravdivosti sdělení informací tvrzených dlužníkem, pak soud konstatuje, že v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je výslovně uvedeno, že při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje poskytovatel zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…). Soud uvádí, že není nutné zkoumat všechny výdaje žalované, právní předchůdkyně žalobkyně by však měla ověřit alespoň základní výdaje žalované (zejména na živobytí a na bydlení). Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici výpisy z účtu žalované za dva měsíce předcházející měsíci, ve kterém byla smlouvy uzavřena, nic jí nebránilo objektivně posoudit i výdaje žalované. Z těchto výpisu je zřejmé, že žalovaná ani v jednom z těchto měsíců neměla na účtu zůstatek ani ve výši, která měla tvořit měsíční splátka úvěru, a výdaje značně přesahovaly výdaje žalované uvedené v kartě zákazníka. S ohledem na shora uvedené nelze dovodit, že by ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla úvěruschopnost žalované s odbornou péčí zkoumána, což nebylo žalobkyní prokázáno ani po poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.

19. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by„ státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalované nelze uzavřít, že by se ze strany právní předchůdkyně žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která ze zákaznické karty vyplývala, skutečně jednalo.

20. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet, neboť v případě pochybností o úvěruschopnosti úvěr neposkytne. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz [příjmení], L.; [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

21. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

22. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky 30 000 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky platně sjednána, došlo na straně žalované ve smyslu § 2991 o. z. k bezdůvodnému obohacení, které je povinna žalobkyni vydat. V řízení bylo dále prokázáno, že ačkoliv žalovaná od smlouvy v zákonné lhůtě odstoupila, nesplnila svou povinnost poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit. Pokud nedošlo k uzavření smlouvy, neboť jak soud uvedl je absolutně neplatná, nemohlo dojít ani ke sjednání poplatku a smluvních úroků. Soud proto žalované uložil povinnost vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši nevrácené jistiny ve výši 30 000 Kč spolu s úrokem z prodlení od prvního dne následujícího po dni stanovené zákonem k vrácení, tedy od [datum], jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

23. Protože smlouva nebyla mezi účastníky platně sjednána, nemohlo dojít k sjednání úroků a poplatků. Soud proto žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení úroků částečně v běžících a částečně v kapitalizované výši, zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 9 147,61 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 200 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., dále z částky 2 300 Kč z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč za dva úkony právní služby realizované po podání návrhu ve věci (podání ze dne [datum], účast na jednání dne [datum]), cestovného dle § 13 odst. 5 a. t. za cestu osobním motorovým vozidlem [registrační značka] ze sídla zástupce žalobkyně [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo], k soudu a zpět dne [datum] při ujetí celkem 84 km (2 x 42 km) dle údajů vyplývajících z technického průkazu (5,2/ 4,2/ 4,6 l [číslo] km), náhradě za pohonné hmoty ve výši 44,10 Kč a náhradě za opotřebení vozidla ve výši 5,2 Kč/km, ve výši 101,61 Kč, představující 1/6 cestovních nákladů souvisejících s účastí na 6 nařízených jednání u nadepsaného soudu z celkové výše 609,67 Kč dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., a dále náhrady za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t. za 4 půlhodiny po 16,66 Kč (představující 1/6 promeškaného času souvisejícího s účastí na 6 nařízených jednání u nadepsaného soudu), a to za čas strávený na cestě k soudu a zpět dne [datum] a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 1 379,34 Kč. Ohledně aplikace § 14b a. t. soud odkazuje na větší množství žalob tzv. formulářového typu podaných žalobkyní v databázi soudu ISAS.

25. Pro úplnost soud uvádí, že nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení za písemné podání žalobkyně ze dne [datum], kterým k výzvě soudu doplňovala svá tvrzení obsažená v žalobě a označovala důkazy způsobilé prokázat tvrzené skutečnosti, neboť uvedená tvrzení již měla být součástí žaloby, a nikoli doplňována až po upozornění soudem na nedostatečná žalobní tvrzení.

26. O lhůtě k plnění dle výroku I. a III. tohoto rozsudku bylo rozhodnuto k žádosti žalované podle § 160 odst. 1 o. s. ř., části věty za středníkem, o možnosti plnit dluh žalované a náhradu nákladů řízení ve splátkách, které soud stanovil v celkové výši 1 530 Kč měsíčně. Při stanovení výše splátek přihlédl soud k výši žalobkyni přiznaného nároku, přičemž neshledal, že by žalobkyni bylo žalovaným na dluh tímto způsobem plněno po nepřiměřeně dlouhou dobu, když lze očekávat splnění dluhu za cca 24 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

27. K problematice dobrodiní tzv. splátkového kalendáře a„ ztrátě výhody lhůt“ soud ve stručnosti pro žalovanou uvádí, že plnění ve splátkách je hmotným právem upraveno v § 1931 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku tak, že bylo-li ve prospěch dlužníka sjednáno dobrodiní splátkového kalendáře, pak při nedodržení této výhody je věřitel oprávněn požadovat uhrazení celého dluhu a to za předpokladu, že tak učiní nejpozději do splatnosti nejblíže následující splátky (dochází tu k tzv.„ ztrátě lhůt“ či„ ztrátě výhody splátek“). Pokud by tedy žalovaný řádně a včas některou splátku v rozporu s rozhodnutím soudu neuhradil, mohla by žalobkyně požadovat, a to i exekučně, zaplacení zbývající dlužné částky (jistiny i příslušenství) naráz.

28. Pro úplnost soud dodává, že nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně, jakým aplikovala na posuzovanou věc rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020 č. j. 5 Co 231/2020-97 /na č. l. 61-63 spisu/, neboť argumentace žalobkyně není zcela přiléhavá na posuzovanou věc. Krajský soud se v této věci mimo jiné zabýval otázkou, zda žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost dlužníka, ale za jiného skutkového stavu než v posuzované věci. Ve věci posuzované krajským soudem žalobkyně (úvěrující) při posuzování úvěruschopnosti dlužníka (spotřebitele) postupovala s odbornou péčí, když objektivně dospěla k závěru, že je v možnostech žalovaného, s ohledem k jeho poměrům, úvěr splatit, přičemž krajský soud konstatoval, že stačí, pokud žalobkyně listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto k dispozici ke dni podepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě. Krajský soud vycházel z toho, že příjem žalovaného byl ve výši 22 000 Kč a jeho výdaje byly ve výši 12 500 Kč, kdy žalovaný doložil nájemní smlouvu, kdy současně přihlédl k výši týdenní splátky 613 Kč. V případě posuzovaném nadepsaným soudem nelze dospět k závěru, že by právní předchůdkyně žalobkyně postupovala takto nebo obdobně s odbornou péčí, když se spokojila s tvrzenými měsíčními výdaji žalované, které nikterak neověřovala. S ohledem na uvedené, závěry nadepsaného soudu nejsou v rozporu se závěry shora uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu ČR, resp. Vrchního soudu v Praze.