15 C 87/2022

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Holubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 30 226,77 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 698,77 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 17 698,77Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni a) částku ve výši 6 009,23 Kč s úrokem ve výši 21,05 % ročně z částky 23 708 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 23 708 Kč od [datum] do [datum] a z částky 6 009,23 Kč od [datum] do zaplacení, b) částku ve výši 2 013,77 Kč c) částku ve výši 200 Kč d) částku ve výši 2 994 Kč e) částku ve výši 1 311 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 575,96 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 30 226,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 23 708 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 21,05 % ročně z částky 23 708 Kč od [datum] do zaplacení, dluhu na úrocích ve výši 2 013,77 Kč, upomínacích nákladů ve výši 200 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 994 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 311 Kč, s odůvodněním, že uzavřela dne [datum] se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč tak, že částku ve výši 27 500 Kč převedla v souladu s čl. II. písm. b) smlouvy o úvěru na tzv. Účet zákazníka uvedený na první straně smlouvy o úvěru v levém dolním rohu, a to dne [datum] a zbytek peněžních prostředků ve výši 2 500 Kč převedla v souladu s čl. II. písm. b) smlouvy o úvěru na účet zprostředkovatele žalované jako jeho provizi. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky, tj. celkovou cenu úvěru v částce 42 000 Kč, v 40 měsíčních splátkách po 1 050 Kč splatných vždy do každého 20. dne daného měsíce s tím, že splatnost 1. splátky byla dohodnuta na [datum]. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná v dohodnutých měsíčních splátkách žalobci úvěr nesplácela řádně a včas. Žalovaná byla v prodlení s úhradou jedné splátky po dobu delší než dva měsíce, proto bylo žalované odesláno písemné oznámení o zesplatnění úvěru, přičemž okamžik splatnosti nastává dnem, kdy žalobkyně odeslala žalované toto oznámení, tedy dnem [datum]. Dále žalobkyně uvedla, že zaslala žalované upomínky ze dne [datum] a zesplatnění ze dne [datum], jehož součástí je i předžalobní výzva a v souladu s čl. IV., bod 4. písm. b) smlouvy o úvěru jí vznikl nárok na uhrazení nákladů ve výši 100 Kč za každou odeslanou upomínku, tedy celkem 200 Kč. Dále se žalobkyně žalobou domáhá smluvního úroku z neuhrazené jistiny ve výši 21,05 % ročně ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru do zaplacení. Požadovaná smluvní pokuta ve výši 2 994 Kč je tvořena smluvní pokutou za prodlení s úhradou šesti splátek úvěru, s jejichž úhradou se žalovaná měla dle žalobních tvrzení dostat do prodlení do zesplatnění dne [datum], ve výši 499 Kč za každou neuhrazenou splátku. Dále žalobkyně tvrdila, že jí dle ujednání stran obsaženém v článku IV. bodu 2 písmeni b) smlouvy o úvěru vznikl dále nárok na zaplacení smluvní pokuty 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru ve výši 25 721,77 Kč ode dne následujícího po dni zesplatnění, kterou požadovala přiznat ve výši 1 311 Kč za období od [datum] do [datum].

2. K jednání soudu dne [datum] se právní zástupce žalobkyně omluvil, žalobkyně ani žalovaná se nedostavily. Soud proto postupem podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) projednal věc bez přítomnosti účastníků.

3. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění: Žalovaná a žalobkyně dne [datum] podepsaly smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“), kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované na její žádost peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 21,05 % ročně a zaplatit žalobkyni celkem částku 42 000 Kč jako celkovou cenu úvěru ve 40 měsíčních splátkách ve výši 1 050 Kč splatných do 20. dne měsíce počínaje dnem [datum]. Roční procentní sazba nákladů činila 30,6 %. Mezi účastníky bylo dohodnuto, že peněžní prostředky v částce 27 500 Kč budou převedeny na účet žalované uvedený ve smlouvě a v částce 2 500 Kč na účet zprostředkovatele jako provize zprostředkovatele za zprostředkování úvěru sjednaného mezi zprostředkovatelem a žalovanou /viz smlouva na č. l. 14-16 spisu/. Strany sjednaly, že platby od zákazníka se započítávají na pohledávku žalobkyně v pořadí nejprve na upomínací náklady, na úhradu smluvní pokuty, na nejstarší neuhrazenou splatnou splátku, na úroky, na úroky z prodlení, na jistinu /čl. IV. bod 5. smlouvy na č. l. 15 spisu/. Dále pro případ prodlení se zaplacením jednotlivé měsíční splátky strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné splátky úvěru za každý den prodlení, dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru za každý den prodlení v případě, kdy se úvěr stane splatným v důsledku prodlení /čl. IV. bod 2. písm. a), b), e) smlouvy na č. l. 15 spisu/. Rovněž si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každý jednotlivý případ, kdy se žalovaný dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté měsíční splátky, kterou byla žalobkyně oprávněna uplatnit do okamžiku, kdy se úvěr stane splatným v důsledku prodlení žalovaného /čl. IV. bod 2. písm. c), e) smlouvy na č. l. 15 spisu/. Dále bylo ujednáno, že úvěr či jeho zbývající část se stane splatným mimo jiné v případě, že bude žalovaný v prodlení s úhradou jedné splátky nebo její části, a to po dobu delší než dva měsíce, přičemž okamžik splatnosti nastává dnem, kdy žalobkyně odeslala žalované písemné oznámení o zesplatnění úvěru /čl. IV. bod 1. smlouvy na č. l. 15 spisu/. Strany sjednaly za každou odeslanou upomínku pro nesplácení splátek poplatek ve výši 100 Kč /čl. IV. bod 4. smlouvy na č. l. 15 spisu/. Žalobkyně dne [datum] poskytla žalované částku 27 500 Kč převodem na účet dle smlouvy a částku 2 500 Kč převodem na účet zprostředkovatele /viz potvrzení o provedení transakce na č. l. 25-26 spisu/. Žalobkyně eviduje úhradu na předmětnou smlouvu ve výši 9 801,23 Kč /viz bonita smlouvy na č. l. 31 spisu/. Žalobkyně vyhotovila dne [datum] upomínku adresovanou žalované na adresu [adresa žalované], která obsahuje výzvu žalované k úhradě částky 2 898,77 Kč a upomínacích nákladů ve výši 100 Kč a upozornění, že nebude-li dlužná částka uhrazena do 30 dnů od odeslání výzvy, může dojít k zesplatnění úvěru /viz upomínka na č. l. 28 spisu/. Dne [datum] bylo žalované na tutéž adresu odesláno oznámení o zesplatnění úvěru, jímž byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky 25 721,77 Kč, smluvní pokuty ve výši 5 988 Kč a upomínacích nákladů ve výši 200 Kč ve lhůtě 10 dnů od odeslání oznámení /viz zesplatnění a výzva k úhradě na č. l. 28-30 spisu včetně podacího lístku/. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné pro spor relevantní skutečnosti.

4. Na základě uvedených skutkových zjištění soud uzavřel, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 27 500 Kč a částku 2 500 Kč na úhradu provize, které se žalovaná zavázala vrátit spolu s ročním úrokem ve výši 21,05 % ročně ve 40 měsíčních splátkách ve výši 1 050 Kč splatných do 20. dne měsíce počínaje dnem [datum]. Pro případ prodlení si účastníci sjednali smluvní pokutu 499 Kč za prodlení s úhradou jednotlivé splátky a právo žalobkyně zesplatnit zůstatek úvěru, pokud bude žalovaná v prodlení s úhradou jedné splátky nebo její části, a to po dobu delší než dva měsíce, přičemž okamžik splatnosti nastává dnem, kdy žalobkyně odeslala žalované písemné oznámení o zesplatnění úvěru. Dále byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru po zesplatnění a právo žalobkyně na poplatek 100 Kč za každou odeslanou upomínku. Žalovaná se k žalobě nikterak nevyjádřila.

5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti (dále jen„ ZoSÚ“).

6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

8. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

9. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Dle odstavce 2 uvedeného ustanovení se považuje právní jednání za platné, nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání.

12. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, a to co do výše 17 698,77 Kč s úrokem z prodlení.

18. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatele úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalované. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně břemeno tvrzení a břemeno důkazní, že své povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ dostála, neunesla (pro nepřítomnost žalobkyně nebylo možno tuto při ústním jednání postupem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. v uvedeném ohledu vyzvat k doplnění tvrzení a označení a předložení důkazů). Pro absenci důkazů, vyjma údajů ve smlouvě uvedených, výpisů z veřejných rejstříků, výplatních pásek, čestných prohlášení z hlediska zkoumání úvěruschopnosti nelze dovodit, že by byla úvěruschopnost žalované důkladně zkoumána. Pokud žalobkyně tvrdila, že zkoumala úvěruschopnost žalované prostřednictvím informací získaných z insolvenčního rejstříku, z centrální evidence exekucí, výplatních pásek, čestných prohlášení, pak nutno konstatovat, že i přestože by žalobkyně tvrzení v tomto směru prokázala, nelze způsob a rozsah zkoumání úvěruschopnosti považovat v daném případě za dostačující a odpovídající dikci zákona. Z provedeného dokazování nelze nijak dovodit, že se žalobkyně otázkou úvěruschopnosti žalované jakkoli podrobněji zabývala.

19. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz [příjmení], L.; [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ činí poskytovatel předmětné posouzení zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K takovémuto porovnání však vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů v daném případě nemohlo vůbec dojít a evidentně ani nedošlo.

20. Nadepsaný soud si stojí za tím, že v § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti; zde srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. kupř. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 132/2019 nebo sp. zn. 23 Co 128/2019, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti).

21. Pro úplnost soudu odkazuje i na rozhodnutí Soudního dvora EU k předběžné otázce týkající se úvěruschopnosti, které si vykládá shodně, jak uvedl výše, tj. otázku splnění povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost dlužníka, je třeba zkoumat z úřední povinnosti ([webová adresa] [číslo]).

22. V poměrech projednávané věci soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila, když posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla. Žalobkyně sice měla ověřené příjmy žalované /viz výplatní pásky za měsíce září a listopad 2019 na č. l. 21, 24 p.v. spisu, výpis z transakcí z účtu žalované na č. l. 22 spisu/, ovšem jakkoli neověřila, resp. při posouzení bonity žadatele nezohlednila jeho skutečné výdaje. Z posouzení smlouvy o úvěru vyplývá, že žalobkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalované z měsíčního příjmu 29 000 Kč, příjmu domácnosti 29 000/ 60 000 Kč, výdajů (bydlení, splátky úvěrů, pravidelné platby, výživné, další pravidelné výdaje) ve výši 5 000 Kč, počtu obyvatel v obci 480 Kč, normativních nákladů na bydlení na osobu ve výši 5 117 Kč, životního minima ve výši 3 410 Kč a nezabavitelné částky zákazníka ve výši 5 685 Kč s tím, že došla k závěru, že žalovaná není rizikovým klientem /viz posouzení úvěruschopnosti zákazníka na č. l. 24 spisu/. Žalovaná podepsala dne [datum] čestné prohlášení o svých výdajích, příjmech a závazcích, kde uvedla, že kromě výdajů na bydlení ve výši 5 000 Kč, nemá další běžné pravidelné měsíční ani splátky úvěrů nebo pravidelné platby z pojistných smluv /viz čestné prohlášení na č. l. 17 spisu/. Ačkoliv žalobkyně tvrdí, že ověřovala telefonicky u zaměstnavatele žalované údaje o výši mzdy žalované, tak neměla žádným způsobem ověřené výdaje žalované a spokojila se jen s žalovanou uvedenými částkami v čestném prohlášení, aniž by měla jakékoli povědomí o jejích skutečných výdajích či eventuálních dluzích. Žalobkyně vycházela rovněž z životního minima a nezabavitelné částky, nicméně žalobkyně nemá vycházet pouze z obecných částek vyplývajících ze zákonných ustanovení, ale naopak se má zabývat skutečnými výdaje žalované, aby si mohla uzavřít, zda je ve finančních možnostech potencionálního klienta úvěr za sjednaných podmínek splácet.

23. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je pak absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. redukce nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 27 500 Kč, žalovaná zaplatila žalobkyni 9 801,23 Kč, proto je povinna bezdůvodné obohacení v částce 17 698,77 Kč žalobkyni dle § 2991 a 2993 o. z., vrátit, a to bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění dle § 1958 o. z. Soud nepřiznal žalobkyni právo na zaplacení 2 500 Kč s příslušenstvím na zbylé jistině, neboť žalobkyně poskytla žalované částku 27 500 Kč nikoliv 30 000 Kč.

24. Žalovaná byla povinna vrátit bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění, jak je shora uvedeno. Vzhledem k tomu, že žalobkyně žalovanou vyzvala k plnění dopisem, kterým úvěr zesplatnila, a stanovila žalované lhůtu k plnění do [datum] (10 dní ode dne odeslání oznámení o zesplatnění, tj. od [datum]), soud přiznal žalobkyni dle ustanovení § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení ode dne [datum] do zaplacení v zákonné výši. (výrok I. tohoto rozsudku).

25. Ve zbývajícím rozsahu (náklady upomínání, smluvní pokuta, smluvní úrok atd.) soud žalobu zamítl, neboť nebylo prokázáno, že mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy, od níž své další nároky žalobkyně odvíjela (výrok II. tohoto rozsudku).

26. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 142a a § 151 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšnější žalobkyni poměrnou část jejích nákladů (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku). Žalobkyně se návrhem na zahájení řízení původně domáhala zaplacení částky celkem 30 226,77 Kč s příslušenstvím. Žalobkyni byla v konečném rozhodnutí přisouzena částka 17 698,77 Kč s příslušenstvím. Při odečtení neúspěchu od úspěchu, má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 17 %. Soud přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce 575,96 Kč, přičemž tato částka představuje 17 % z jejich celkové výše 3 388 Kč, kdy tyto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 210 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 226,77 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 378 Kč. Ohledně aplikace § 14b a. t. soud odkazuje na větší množství žalob tzv. formulářového typu v databázi soudu ISAS.

27. Lhůta k plnění byla určena podle 160 odst. 1 o. s. ř. a platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

28. Pro úplnost soud uvádí, že nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení za písemné podání žalobkyně ze dne [datum], kterým k výzvě soudu doplňovala svá tvrzení obsažená v žalobě a označovala důkazy způsobilé prokázat tvrzené skutečnosti, když podání považoval za neúčelné, neboť uvedená tvrzení již měla být součástí žaloby, a nikoli doplňována až po upozornění soudem na nedostatečná žalobní tvrzení.