15 C 9/2023

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Holubovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 22 722,20 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 767,20 Kč, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 000 Kč ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v příslušném kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, a to vše pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné splátky.

III. Žaloba se v rozsahu požadavku na zaplacení částky 3 955 Kč, spolu s kapitalizovaným úrokem v částce 3 634,67 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení v částce 3 110 Kč, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 12 000 Kč od [datum] do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 000 Kč od [datum] do [datum], zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila na zdejší soud s žalobou, ve které se po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 22 722,20 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uplatněný nárok odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] s obchodní společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen„ smlouva“), na základě které byla žalovanému poskytnuta v hotovosti jistina (zápůjčka) ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit spolu s poplatkem ve výši 11 898 Kč, ve kterém je zahrnut úrok ve výši 29 % ročně v kapitalizované výši 3 955 Kč, odměna za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 4 776 Kč a poplatek za vedení účtu a komfortní splácení ve výši 3 167 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit jistinu, úroky a poplatky v 24 měsíčních splátkách po 996 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na [datum]. Žalovaný však sjednané splátky nehradil řádně a včas a na svůj dluh nic neuhradil. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně proto nárokuje zaplacení jistiny ve výši 12 000 Kč a dlužnou částku poplatku ve výši 10 722,20 Kč. V rámci příslušenství žalobkyně požaduje zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 3 634,67 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 110 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 000 Kč od [datum] do zaplacení a úrok 29 % ročně z částky 12 000 Kč od [datum] do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil a zůstal ve sporu zcela pasivní.

3. Ve věci bylo soudem nařízeno první soudní jednání na den [datum]. Žalovanému bylo dne [datum] procesně korektním způsobem doručeno předvolání k tomuto jednání. Žalovaný se z jednání soudu omluvil, proto soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

4. Žalobkyně před zahájením jednání dne [datum] vzala žalobu v části co do výše 6 767,20 Kč (nárok představující poplatek za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 4 776 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 1 991,20 Kč) zpět.

5. Podle § 96 odst. 1, 2 věta první, 3, 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení. Ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.

6. Žaloba byla vzata zpět před prvním jednáním ve věci samé, soud proto výrokem I. tohoto rozsudku řízení, co do výše 6 767,20 Kč, zastavil.

7. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:

8. Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřeli dne [datum] smlouvu o zápůjčce – [ulice] v hotovosti [číslo] ve které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 12 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 11 898 Kč, jenž představuje kapitalizované úroky za dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou 29 % ročně ve výši 3 955 Kč, poplatek za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 4 776 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 167 Kč, a to v 24 měsíčních splátkách po 996 Kč (poslední splátka ve výši 990 Kč). Svým podpisem žalovaný potvrdil převzetí zápůjčky ve výši 12 000 Kč v hotovosti. Smluvní strany sjednaly RPSN ve výši 111,61 % /viz smlouvu na č. l. 11-12 spisu (shodně na č. l. 45-47) /. Právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaný je svobodný, žije s rodiči, má základní vzdělání, nemá žádnou vyživovací povinnost a jeho čistý příjem je ve výši 35 000 Kč. Běžné měsíční výdaje žadatele jsou ve výši 6 900 Kč/viz zákaznická karta na č. l. 10 spisu/. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil /viz tabulka umoření na č. l. 21 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel a žalobkyně jako postupník podepsaly dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl o postoupení pohledávky informován oznámením ze dne [datum] /viz smlouvu o postoupení pohledávek včetně seznamu postoupených pohledávek na č. l. 13-18 spisu, oznámení o postoupení pohledávky + informace o zpracování osobních údajů + podací lístek na č. l. 19-20 spisu/. Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu předžalobní výzvou ze dne [datum] /viz předžalobní výzva + podací lístek na č. l. 25 -27 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

9. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

10. Žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel smlouvu o zápůjčce, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v pravidelných splátkách, a to spolu s úroky a poplatky. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.

11. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

12. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému 16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen 18. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele 19. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Soud na základě hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech ve vzájemné souvislosti dospěl k závěru, že žaloba je z části důvodná. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně chtěla s žalovaným uzavřít smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, na základě níž přenechala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému jistinu ve výši 12 000 Kč, a žalovanému měla vzniknout povinnost půjčené peněžní prostředky spolu s poplatkem vrátit. Protože šlo o smlouvu o spotřebitelském úvěru, soud se předně zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatelky zápůjčky jakožto spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nedostála. Z provedených důkazů vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala výdaje žalovaného, a to ani ty podstatné. Právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z tvrzené výše výdajů žalovaného, přičemž příjmy ověřovala z pracovní smlouvy a daňového přiznání. Takový postup právní předchůdkyně žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). V řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně výdaje žalovaného jakkoliv ověřila. Jak již soud uvedl výše, poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ověřit příjmy a výdaje žadatele. Na právní předchůdkyni žalobkyně tak bylo, aby si od žalovaného vyžádala podklady ke zjištění jeho příjmů a výdajů, jako např. výplatní pásky, složenky nebo výpis z účtu, na němž jsou příjmy a výdaje žadatele spolehlivě zachyceny. Pouhé doplnění čísel do formuláře právní předchůdkyně žalobkyně, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Právní předchůdkyně žalobkyně sice příjmy žalovaného ověřila, ale při posouzení výdajů žalovaného se žalobkyně spokojila pouze s tvrzeními žalovaného o nikterak nedoložených měsíčních výdajích. Tento závěr soud opírá zejména o zákaznickou kartu v části„ Ověřené dokumenty“ (č. l. 10 spisu), podle které žalovaný předložil (ověřil) toliko příjmy žalovaného z pracovní smlouvy a daňového přiznání. Pakliže žalobkyně namítá, že po věřiteli nelze požadovat rozsáhlé ba až detektivní prověřování pravdivosti sdělení informací tvrzených dlužníkem, pak soud konstatuje, že v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je výslovně uvedeno, že při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje poskytovatel zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…). Soud uvádí, že není nutné zkoumat všechny výdaje žalovaného, právní předchůdkyně žalobkyně by však měla ověřit alespoň základní výdaje žalované (zejména na živobytí a na bydlení). S ohledem na shora uvedené nelze dovodit, že by ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí zkoumána, což nebylo žalobkyní prokázáno ani po poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.

21. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by„ státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalované nelze uzavřít, že by se ze strany právní předchůdkyně žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která ze zákaznické karty vyplývala, skutečně jednalo.

22. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet, neboť v případě pochybností o úvěruschopnosti úvěr neposkytne. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz [příjmení], L.; [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

23. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

24. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce nebyla mezi účastníky platně sjednána, došlo na straně žalovaného ve smyslu § 2991 o. z. k bezdůvodnému obohacení, které je povinen žalobkyni vydat. Žalovaný žalobkyni na svůj dluh ničeho neuhradil. Neboť smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky řízení platně uzavřena, došlo ze strany žalovaného k bezdůvodnému obohacení a povinností žalovaného je toto obohacení, ve výši 12 000 Kč, žalobkyni vydat. Protože soud daný nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, došlo k jeho splatnosti od okamžiku, kdy se o tomto obohacení žalovaný dozvěděl, tj. od okamžiku, kdy žalobkyně vyzvala žalovaného k jeho vydání. Žalovaný byl vyzván k vydání bezdůvodného obohacení výzvou ze dne [datum], a to ve lhůtě do 10 dnů. Výzva byla žalovanému odeslána dne [datum], přičemž soud má za to, že žalovanému byla doručena dne [datum] (§ 573 o. z.) Poslední den lhůty k zaplacení byl dne [datum]. Vzhledem k tomu, že žalovaný předmětnou částku žalobkyni nevydal, dostal se se splněním své povinnosti do prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od [datum] (výrok II. tohoto rozsudku).

25. K žádosti žalovaného soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., části věty za středníkem, o možnosti plnit dluh žalovaného ve splátkách, které stanovil v celkové výši 1 000 Kč měsíčně. Při stanovení výše splátek přihlédl soud k výši žalobkyni přiznaného nároku, přičemž neshledal, že by žalobkyni bylo žalovaným na dluh tímto způsobem plněno po nepřiměřeně dlouhou dobu, když lze očekávat splnění dluhu za 12 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

26. Protože smlouva nebyla mezi účastníky platně sjednána, byla žaloba co do částky 3 955 Kč včetně příslušenství, zamítnuta (výrok III. tohoto rozsudku).

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 151 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, který byl ve věci úspěšnější, žádné náklady pro jeho procesní pasivitu nevznikly (výrok IV. tohoto rozsudku).

28. K problematice dobrodiní tzv. splátkového kalendáře a„ ztrátě výhody lhůt“ soud ve stručnosti pro žalovaného uvádí, že plnění ve splátkách je hmotným právem upraveno v § 1931 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku tak, že bylo-li ve prospěch dlužníka sjednáno dobrodiní splátkového kalendáře, pak při nedodržení této výhody je věřitel oprávněn požadovat uhrazení celého dluhu a to za předpokladu, že tak učiní nejpozději do splatnosti nejblíže následující splátky (dochází tu k tzv.„ ztrátě lhůt“ či„ ztrátě výhody splátek“). Pokud by tedy žalovaný řádně a včas některou splátku v rozporu s rozhodnutím soudu neuhradil, mohla by žalobkyně požadovat, a to i exekučně, zaplacení zbývající dlužné částky (jistiny i příslušenství) naráz.

29. Pro úplnost soud dodává, že nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně, jakým aplikovala na posuzovanou věc rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020 č. j. 5 Co 231/2020-97 /na č. l. 61-63 spisu/, neboť argumentace žalobkyně není zcela přiléhavá na posuzovanou věc. Krajský soud se v této věci mimo jiné zabýval otázkou, zda žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost dlužníka, ale za jiného skutkového stavu než v posuzované věci. Ve věci posuzované krajským soudem žalobkyně (úvěrující) při posuzování úvěruschopnosti dlužníka (spotřebitele) postupovala s odbornou péčí, když objektivně dospěla k závěru, že je v možnostech žalovaného, s ohledem k jeho poměrům, úvěr splatit, přičemž krajský soud konstatoval, že stačí, pokud žalobkyně listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto k dispozici ke dni podepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě. Krajský soud vycházel z toho, že příjem žalovaného byl ve výši 22 000 Kč a jeho výdaje byly ve výši 12 500 Kč, kdy žalovaný doložil nájemní smlouvu, kdy současně přihlédl k výši týdenní splátky 613 Kč. V případě posuzovaném nadepsaným soudem nelze dospět k závěru, že by právní předchůdkyně žalobkyně postupovala takto nebo obdobně s odbornou péčí, když se spokojila s tvrzenými měsíčními výdaji žalovaného, které nikterak neověřovala. S ohledem na uvedené, závěry nadepsaného soudu nejsou v rozporu se závěry shora uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu ČR, resp. Vrchního soudu v Praze.