16 C 102/2021

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr Michaelou Dvořáčkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Řízení se ohledně částky [částka] zastavuje.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] v kapitalizované výši [částka] a úrok ve výši 81,68% ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] v kapitalizované výši [částka], se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyni bude po právní moci tohoto rozsudku vrácena část soudního poplatku ve výši [částka].

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím a smluvní pokutou s odůvodněním, že mezi účastníky byla poté, co žalobkyně posoudila úvěryschopnost žalované, uzavřena dne [datum] smlouva o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva o úvěru“), na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši [částka], který se žalovaná zavázala spolu s úrokem za poskytnutí úvěru ve výši efektivní úrokové sazby 120,38 % p.a. vrátit ve 36 měsíčních splátkách ve výši [částka] splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem srpnem 2019. Žalovaná poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácela, od [datum] do [datum] uhradila částku [částka], po zesplatnění pak částku [částka]. Žalovaná se ocitla v prodlení s úhradou splátky [číslo] splatné dne [datum] o více než 65 dnů, dne [datum] došlo dle smlouvy o úvěru k zesplatnění celého úvěru, kdy se dle smlouvy celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru, přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, se staly součástí nové jistiny úvěru ve výši [částka] splatné nejpozději v den zesplatnění úvěru. Žalované dále vznikla povinnost zaplatit žalobkyni, v souladu s bodem 6.5. smlouvy o úvěru, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, tzn. ode dne [datum] do jejího úplného zaplacení. Žalobkyně se tak po žalované, a to po úhradách provedených po zesplatnění, domáhala zaplacení nové jistiny úvěru ve výši [částka], náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2 smlouvy ve výši [částka], dále smluvní pokuty ve výši [částka] dle bodu 6.5. smlouvy o úvěru, tj. smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za období od [datum] do dne vyhotovení žaloby, a smluvního úroku opět z dlužné původní jistiny úvěru (zde [částka]) s tím, že žalobkyně požadovala nikoliv smluvní úrok, nýbrž ve výši 81,68 % p.a., a to za období od [datum] do zaplacení.

2. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu v rozsahu částky [částka] zpět s odůvodněním, že tuto částku zaplatila žalovaná dne [datum], tedy po podání žaloby. Soud proto postupem podle § 96 odst. 1,2 občanského soudního řádu řízení zastavil a rozhodl o vrácení poměrné části soudního poplatku žalobkyni (§ 10 odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích).

3. Žalobkyně tak nadále požadovala po částečném zpětvzetí žaloby zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] v kapitalizované výši [částka] a úroku ve výši 81,68% ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] v kapitalizované výši [částka], a náhradu nákladů řízení.

4. Žalovaná k požadavku žalobkyně uvedla, že má za to, že uhradila vše v plné výši. Pokud se jedná o úroky, které žalobkyně žádá, připadají jí nepřiměřené. Údaje, které uvedla v žádosti o úvěr, byly pravdivé. Ve chvíli, kdy zjistila, že ještě dluží žalobkyni částku [částka], tuto ihned dne [datum] uhradila.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

6. Žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] podle níž se žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši [částka], které se žalovaná zavázala splatit spolu s obchodním úrokem v 36 měsíčních splátkách po [částka]. Sjednaná výše úroku činila 12,38 % ročně, RPSN 112,67 % ročně. Dle bodu 2.2 smlouvy přirůstají úroky z poskytnuté jistiny úvěru k jistině, úroky po zesplatnění úvěru však mohou být sjednány v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou by měla žalovaná zaplatit v případě řádného splácení. Smluvní strany sjednaly pro případ prodlení žalované se splácením smluvní pokuty (ve výši [částka] za prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 30 dnů dle bodu 6.1 smlouvy a ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny po zesplatnění dle bodu 6.5 smlouvy) a dále právo žalobkyně požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů (ve výši [částka] při prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 15 dnů dle bodu 6.2 smlouvy) /viz návrh na uzavření smlouvy o úvěru na č. l. 37-40 spisu, oznámení o schválení úvěru na č.l. 35 spisu, hodnocení klienta na č. l. 24, předsmluvní formulář na č. l. 26 - 28, splátkový kalendář ke smlouvě o úvěru na č. l. 36 Žalobkyně žalované jistinu úvěru poskytla, žalovaná však jednotlivé splátky nehradila řádně a včas. Žalobkyně proto zesplatnila jistinu úvěru ke dni [datum] /viz oznámení o zesplatnění na č. l. 33, karta klienta na č.l. 34 Ve smlouvě uvedená úroková míra (sazba) představuje procentuální vyjádření výše úroku k celkové výši půjčeného kapitálu. Na základě úrokové míry lze vyjádřit i úrok, který je odměnou za dočasnou ztrátu kapitálu. Úroková míra může být vyjádřena mj. jako nominální nebo efektivní. Ať je úvěrovou smlouvou stanovena efektivní úroková sazba nebo nominální, východiskem kalkulace měsíční výše úroků je vždy nominální úroková sazba. Bez ohledu na to, zda je ve smlouvě uvedena nominální úroková sazba či efektivní úroková sazba, absolutní výše celkově zaplacených úroků je v obou případech shodná. / viz vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek včetně Přílohy [číslo] na čl. 41 - 45 spisu /. Žalovaná byla před poskytnutím úvěru kontrolována v registru [příjmení], dle kterého neměla žalovaná zaznamenán žádný příznak /viz výpis záznamů z registru [příjmení] na č. l. 16 spisu/. Žalovaná při uzavírání smlouvy uvedla a tyto skutečnosti podepsala, že její čistý měsíční příjem činí [částka], její výdaje dosahují částky [částka], má dvě děti, na které bylo počítáno s částkou [částka] a výdaje na bydlení činí částku [částka], celkem tak výdaje činí [částka] s tím, že v nich bylo počítáno s rezervou ve výši [částka]. Žalovaná tak měla volné zdroje ve výši [částka]. Žalovaná dále uvedla, že je vdaná, s manželem nebydlí, forma bydlení - jiné. Příjmem žalované byl rodičovský příspěvek ve výši [částka] na děti [jméno] [jméno] [příjmení], [datum narození], a [jméno] [jméno] [celé jméno žalované], [datum narození]. Tento příspěvek byl zasílán žalované na účet u [právnická osoba], kde počáteční zůstatek činil [částka], konečný zůstatek [částka], a to za období od [datum] do [datum] /viz hodnocení klienta na č. l. 24 spisu, výpis z účtu na č.l. 23, oznámení o přiznání dávky na č.l. 21 /. Na uvedený účet u [právnická osoba] byla dne [datum] žalované vyplacena částka [částka] / viz doklad o vyplacení úvěru na čl. 17 /. Žalovaná uhradila částku [částka] dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], částku [částka] dne [datum], částku [částka] dne [datum] a částku [částka] dne [datum]. Žalovaná byla v prodlení, žalobkyně proto zpracovala upomínky a výzvy k zaplacení s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne [datum], [datum], [datum] /viz karta klienta na č. l. 34 a výzvy k zaplacení na č. l. 29-31 spisu/. Jelikož se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou splátky úvěru o délce 65 dnů, došlo tímto dnem k okamžitému automatickému zesplatnění všech závazků vyplývajících z této smlouvy /viz oznámení na č. l. 33 a smlouva o úvěru /. Po zesplatnění žalovaná uhradila žalobkyni dne [datum] částku [částka], a dne [datum] částku [částka]. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní upomínku na č. l. 14 7. Na základě provedeného dokazování učinil soud o skutkovém stavu následující závěr: Žalobkyně a žalovaná podepsaly smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované téhož dne částku ve výši [částka], kterou měla žalovaná splatit dle sjednaného splátkového kalendáře ve 36 měsíčních splátkách ve výši [částka] splatných vždy nejpozději 17. dne každého kalendářního měsíce, počínaje dnem [datum]. Před uzavřením smlouvy byla žalovaná kontrolována v registru [příjmení]. Žalovaná uvedla, že její čistý měsíční příjem činí [částka], když tento představuje rodičovský příspěvek na dvě nezletilé děti, a její výdaje činí [částka] (obecné výdaje [částka], [částka] na děti a na bydlení [částka]). Žalovaná žalobkyni v souvislosti s uvedenou smlouvou o úvěru zaplatila [částka]. Žalobkyně vyzvala žalovanou před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, žalovaná po jejím podání zaplatila částku [částka].

8. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

9. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

10. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. Podle ustanovení § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Dle ustanovení § 605 odst. 1 o. z. lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek.

18. Soud dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala žalované dne [datum] částku ve výši [částka]. V souvislosti se smlouvou o úvěru však žalobkyně v řízení neprokázala, že ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytla žalované úvěr po posouzení její schopnosti úvěr splácet s odbornou péčí. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalované o jejích osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně v daném případě zjistila pouze příjmy žalované, avšak výdaje žalované, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Žalobkyně pak měla zkoumat úvěruschopnost žalované o to obezřetněji a důsledněji, uvažovala-li o poskytnutí úvěru ve výši [částka] s měsíční splátkou [částka], tj. se splátkou ve výši, která se již podstatněji projeví ve finanční situaci žalované. V hodnocení klienta byly uvedeny výdaje žalované ve výši odpovídající paušální částce životního minima [částka] a výdajům na bydlení ve výši [částka]. Žalobkyně však nemá vycházet pouze z obecných částek vyplývajících ze zákonných ustanovení, ale naopak se má zabývat skutečnými výdaji žalovaného, aby si mohla uzavřít, zda je ve finančních možnostech potenciálního klienta úvěr za sjednaných podmínek splácet. Výdaje na bydlení si pak žalobkyně žádným způsobem neověřila. Na zjištění jakýchkoli dalších výdajů pak bylo rezignováno zcela (např. výdaje na dopravu, případné výživné apod.). Žalobkyně se dále měla zaměřit i na příjmovou stránku žalované za situace, kdy jejím jediným příjmem byly dávky státní sociální podpory, poskytované v souvislosti s péčí o dvě malé děti, a s ohledem na skutečnost, že z předloženého výpisu z účtu vyplývá, že jeho zůstatek činil pouze [částka].

19. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou pak zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by„ státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalované nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která z hodnocení klienta a předložených listin vyplývala, skutečně jednalo. S těmito závěry pak nekoliduje ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, který se věcí zabýval zejména v trestní rovině. Nicméně rovněž uvedl, že„ úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů, když za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Žalobkyně však nepřistoupila k následnému prověřování údajů získaných od žalované ve výdajové stránce a pouze vyšla z obecného zákonem stanoveného životního a existenčního minima, aniž by s ohledem na požadovaný úvěr ve výši [částka] přistoupila k pečlivějšímu prověření reálné finanční situace žalované, čímž nebyla naplněna ani přiměřená míra obezřetnosti, o které Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvažoval.

20. Soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že žalobkyně poskytla ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je taková smlouva neplatná. Ke skutečnosti, že soud zkoumal platnost smlouvy z úřední povinnosti, dodává, že se nelze spokojit s doslovným výkladem citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a otázkou splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žadatele se zabývat pouze k námitce žalovaného. Soud má za to, že v případném porušení této povinnosti je třeba spatřovat hrubé narušení veřejného pořádku a v některých případech i zjevný rozpor s dobrými mravy. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ Při výkladu a aplikaci právních předpisů je třeba vzít do úvahy i jejich účel a smysl, tj. zejména zásadu rovnosti a zásadu ochrany spotřebitele jako slabší strany, jehož nerovné postavení je na místě v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje. Použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, by jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě, což nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V záměru zákonodárce lze naopak vysledovat snahu o posílení ochrany spotřebitele. Pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Nedostojí-li tak poskytovatel spotřebitelského úvěru své povinnosti, je třeba dle názoru soudu za takové situace uzavřenou smlouvu považovat za absolutně, a nikoliv relativně, neplatnou, jak již opakovaně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2019, č. j. 27 Co 143/2019-113 a ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97.

21. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky uzavřena platně, došlo na straně žalované na úkor žalobkyně k bezdůvodnému obohacení, byla by proto je povinna toto ve smyslu ustanovení § 2991 a násl. o. z. vydat. Žalobkyně v řízení uvedla, že eviduje od žalované platby ve výši [částka]. Žalovaná za této situace nemá povinnost žalobkyni již nadále cokoli plnit, když vysoce přesáhla svou povinnost zaplatit částku [částka]. Soud tak žalobu v jejím zbytku zamítl, neboť nebylo prokázáno, že mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, od níž žalobkyně své nároky odvíjela (výrok III. tohoto rozsudku).

22. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1,2 o. s. ř. za použití ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal úspěšné žalované náklady v souladu s vyhl. č. 254/2015 Sb., konkrétně dle ust. § 3 písm. a) a c), § 3, a to v částce [částka] za písemné podání ve věci a účast u jednání soudu. K tomu soud uvádí, že na takovém rozhodnutí by nezměnila nic ani situace, kdy by žalované po podání žaloby žalované ničeho neuhradila, neboť v takovém případě by jí byla uložena se shora uvedených důvodů povinnost zaplatit žalobkyni toliko částku [částka] s úroky z prodlení, ve zbytku by byla žaloba zamítnuta.