16 C 16/2020

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr Michaelou Dvořáčkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa o částku 509 383,25 Kč s přísl.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 70 178,10 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 70 178,10 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 439 205,15 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 439 205,15 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 38 232 Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

1. Žalobkyně se obrátila dne [datum] k soudu se žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 509 383,25 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 1 369 786 Kč na financování automobilu BMW 428i xdrive, [příjmení] WBA3V51010P8166 (předmět financování), který se žalovaný zavázal splatit spolu s dohodnutým úrokem splátkami ve výši 23 210 Kč měsíčně. Mezi účastníky byla dále uzavřena smlouva o zajištění závazku převodem práva, na jejímž základě byl sjednán zajišťovací převod vlastnického práva k předmětu financování za účelem zajištění pohledávek žalobkyně na vrácení poskytnutého úvěru včetně příslušenství v případě předčasného ukončení smlouvy o úvěru. Žalovaný porušil svou povinnost hradit řádně a včas splátky úvěru, v důsledku toho žalobkyně odstoupila od smlouvy, což žalovanému písemně oznámila dopisem ze dne [datum] [ulice] výše pohledávky žalobkyně činí 509 383,52 Kč a představují dlužné splátky a pojištění ke dni zesplatnění ve výši 105 079,20 Kč, zbývající úvěrové prostředky ve výši 873 810 Kč, částka fakturovaná po datu ukončení smlouvy ve výši 8 180 Kč, celkem částka 987 069,20 Kč, která byla ponížena o výtěžek z prodeje předmětu financování ve výši 477 685,95 Kč. Žalovaný byl k úhradě žalované částky vyzván s termínem nejpozději do [datum], což neučinil. Žalobkyně proto od následujícího dne požaduje úroky z prodlení v zákonné výši.

2. Žalovaný se v rámci odporu proti platebnímu rozkazu vyjádřil tak, že se žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. Předně namítl, že mu nebylo doručeno odstoupení od smlouvy o úvěru, proto nemohlo dojít k zesplatnění celého poskytnutého úvěru. Dále nesouhlasil s odpočtem částky 477 685,95 Kč jako ceny za odebrané vozidlo, neboť jeho cena byla znaleckým posudkem stanovena na částku 770 000 Kč, závazek žalovaného tak měl být ponížen o tuto částku. Navíc si žalobkyně odečetla od prodaného vozidla DPH, k čemuž neměla oprávnění, tento krok nemá oporu v zákoně ani ve smluvních ujednáních a šel k tíži žalovaného. Žalovaný si dále neuvědomuje, že by podepsal úvěrové podmínky, proto namítá jejich pravost.

3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 1 369 786 Kč, a to do [datum]. Předmětem financování úvěru byl osobní automobil BMW 428i xDrive Cabrio, jehož cena činila 1 257 838 Kč bez DPH, 1 521 984 s DPH. Žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s úrokem ve výši 5,09 % ročně, a to ve formě 84 měsíčních splátek po 19 418 Kč s pojistným ve výši 3 792 Kč dle připojeného splátkového kalendáře. První splátka byla splatná do 30 dnů od poskytnutí předmětu financování. Celkem měl žalovaný splatit částku 1 949 663 Kč Smluvní strany si ujednaly RPSN ve výši 11,2 % Součástí smlouvy o úvěru byly všeobecné podmínky žalobkyně pro poskytování financování – spotřebitelský úvěr (VOP). Podle čl. VIII, bod 8.1 je při prodlení klienta s placením splátky po dobu delší než tři měsíce Společnost (poskytovatel úvěru, žalobkyně) oprávněna od smlouvy odstoupit, klient je povinen vrátit žalobkyni všechny poskytnuté prostředky včetně všech úroků a zaplatit smluvní poplatek a administrativní poplatky a smluvní pokuty a nahradit žalobkyni náklady. K zajištění pohledávky Společnosti z uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] byla mezi účastníky dále uzavřena smlouva o zajištění závazku převodem práva. Podle článku V. této smlouvy bude-li klient v prodlení s úhradou svých závazků je Společnost oprávněna prodat předmět zajištění – osobní automobil BMW 428i xDrive Cabrio, za cenu, která nesmí být nižší než cena tržní, která bude stanovena odhadcem oprávněným k této činnosti jmenovaným žalobkyní. V případě, že se předmět zajíštění nepodaří prodat do jednoho měsíce od zahájení prodeje za cenu uvedenou, je Společnost oprávněna ji prodat tomu, kdo za něj nabídne nejvyšší částku /viz smlouva o spotřebitelském úvěru včetně všeobecných podmínek a splátkového kalendáře, smlouva o zajištění závazku převodem práva – v přílohové obálce spisu /. Předmět financování osobní automobil BMW 428i xDrive Cabrio, byl žalovanému předán dne [datum], žalovaný uhradil zálohu ve výši 152 198 Kč / viz předávací protokol v přílohové obálce spisu /. Dne [datum] byla žalobkyni vystavena faktura na zbývající částku 1 369 786 Kč, se splatností [datum] / viz předmětná faktura v přílohové obálce spisu /. Před poskytnutím úvěru žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr tím, že si vyžádala od žalovaného informace, které jí žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru, mj. jeho nadstandartní příjem ve výši 898 810 Kč měsíčně, který mu umožňoval plnit jeho závazky, že je žalovaný ženatý, má jednu vyživovací povinnost, žalobkyně nahlédla do rejstříků a vyhodnotila platební morálku žalovaného jako výbornou, žalovaný předcházející závazek ve splátce 2 437 Kč splácí pravidelně / viz žádost o úvěr – příloha 7 ve spise, a Identifikace klienta – příloha 8 ve spise/. Žalovaný se v průběhu splácení úvěru dostal do prodlení, žalobkyně využila svého práva a dopisem ze dne [datum] odstoupila od smlouvy o úvěru, dopis byl žalovanému uložen s výzvou k vyzvednutí dne [datum] a dne [datum] vhozen do domovní schránky na adrese [adresa žalovaného]. Znaleckým posudkem byla stanovena cena předmětu financování – osobního automobilu BMW 428i xDrive Cabrio ke dni [datum] pro účely aukčního prodeje částkou 770 000 Kč s DPH Žalobkyně předmět financování prostřednictvím dražebníka společnosti [právnická osoba], nabízela k prodeji již v rámci dražby konané dne [datum], za cenu určenou znalcem se vozidlo nepodařilo prodat, nakonec v dražbě konané dne [datum] bylo vozidlo prodáno za částku 558 000 Kč / viz znalecký posudek na čl. 27 – 31, faktury, protokoly o dražbě v přílohové obálce spisu, protokol na čl. 32, příloha žalobkyně [číslo] ve spise/. Dne [datum] vyhotovila žalobkyně konečné finanční vyrovnání, na základě kterého vyčíslila žalovanému nedoplatek z předmětné smlouvy o úvěru ve výši 509 383,25 Kč, žalobkyně vyzvala žalovaného k jeho úhradě do 14 dní od jeho vyhotovení, zásilka zaslaná žalovanému na adresu [adresa žalovaného], se vrátila s relací pošty, že se žalovaný odstěhoval / viz konečné finanční vyrovnání a doručenka v přílohové obálce spisu /. K úhradě částky 509 383,25 Kč žalobkyně vyzvala žalovaného předžalobní výzvou ze dne [datum], a to do sedmi dnů od data výzvy na účet uvedený ve výzvě, zásilka zaslaná žalovanému na adresu [adresa žalovaného], se vrátila s relací pošty, že se žalovaný odstěhoval / viz přežalobní výzva a doručenka v přílohové obálce spisu /. Žalobkyně je plátcem DPH / viz výpis z registru plátců DPH – příloha žalobkyně [číslo]

4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 1 369 786 Kč, a to k financování nákupu osobního vozidla BMW 428i xDrive Cabrio, jehož cena činila 1 257 838 Kč bez DPH, 1 521 984 s DPH. Žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s úrokem ve výši 5,09 % ročně, a to ve formě 84 měsíčních splátek po 19 418 Kč s pojistným ve výši 3 792 Kč dle připojeného splátkového kalendáře. První splátka byla splatná do 30 dnů od poskytnutí předmětu financování. Celkem měl žalovaný splatit částku 1 949 663 Kč Smluvní strany si ujednaly RPSN ve výši 11,2 % Součástí smlouvy o úvěru byly všeobecné podmínky žalobkyně pro poskytování financování – spotřebitelský úvěr (VOP). K zajištění pohledávky Společnosti z uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] byla mezi účastníky dále uzavřena smlouva o zajištění závazku převodem práva – prodejem předmětu financování za cenu, která bude stanovena, eventuálně prodejem tomu, kdo za něj nabídne nejvyšší částku Před poskytnutím úvěru žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr lustrací v příslušných rejstřících a z informací poskytnutých žalovaným, zejména o jeho měsíčním příjmu ve výši 898 810 Kč, výdaje žalovaného nebyly žádným způsobem zkoumány. Žalovaný se v průběhu splácení úvěru dostal do prodlení, žalobkyně odstoupila od smlouvy o úvěru a vyzvala žalovaného k doplacení úvěru. Předmět financování byl prodán v dražbě za částku 558 000 Kč. Dluh žalovaného ze smlouvy o úvěru dle žalobkyně činil 509 383,25 Kč, žalobkyně vyzvala žalovaného k jeho úhradě, což žalovaný neučinil.

5. V daném případě aplikoval soud ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění od [datum] do [datum] (§ 164 zákona č. 257/2016 Sb.), dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“.

6. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

7. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

9. Podle ustanovení § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

10. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění do [datum], tj. ve znění účinném v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

11. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 12. Podle ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.

13. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Jak vyplývá z citovaného znění předmětného ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, zákon sankcionuje nesplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatností, přičemž není pochyb o tom, že daná neplatnost byla do zákona o spotřebitelském úvěru zákonodárcem vložena s tím, že se jedná o neplatnost absolutní, k níž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. V daném směru soud připomíná jednu ze základních právních zásad o tom, že zvláštní úprava v zákoně speciálním má přednost před úpravou obecnou, a v souladu s touto zásadou proto na dané absolutní neplatnosti nemění nic ani úprava neplatnosti právního jednání obsažená v (pozdějším) zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku. Současně se pak v daném směru projevuje s ohledem na teprve pozdější účinnost obecné zákonné úpravy (ve srovnání se zvláštní právní úpravou dotčeného § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, další ze základních výkladových zásad, podle níž„ lex posterior generalis non derogat legi priori specialit“.

15. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není možno omezit jen na ověřování příjmů, a to jen v případě pochybností o jeho způsobilosti úvěr splácet. I při vysokých příjmech nemusí být spotřebitel úvěruschopný, např. s ohledem na vysokou míru jeho do té doby již vzniklého zadlužení z jiných závazků. Rovněž pokud věřitel vychází při daném posouzení úvěruschopnosti jen z informací od spotřebitele, nelze tento postup považovat za dostatečný a naplňující kritérium vynaložení„ odborné péče“, a neodpovídá ani dotčené právní úpravě. Jak vyplývá z citového § 9 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. v daném ustanovení použitý obrat:„ na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele“) zákon předpokládá získání informací věřitelem i z jiných zdrojů, než pouze od spotřebitele. Námitku, že v daném případě neměl věřitel na základě žalovaným poskytnutých (značně kusých a vzhledem k nedoloženým konkrétním listinám neověřitelných) údajů pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet, nelze tedy považovat za důvodnou. Naopak takováto námitka implicitně potvrzuje, že ze strany věřitele nebyla žádná odborná péče při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vynaložena a daná zákonná povinnost věřitele splněna nebyla.

16. Žalobkyní předložené listinné důkazy soud zhodnotil v tom směru, že z těchto rozhodně nelze učinit závěr, že by žalobkyně ověřovala s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet. Žalobkyně v tomto směru předložila pouze formulářovou listinu nazvanou„ Žádost o úvěr“ s vyplněnými kolonkami údajů, podepsanou žalovaným. Dle údajů v této listině byl žalovaný podnikatel, ženatý, bydlel ve vlastním bydlení, v domácnosti byly dvě dospělé osoby, měl jednu vyživovací povinnost, žádné závazky, a příjem 898 810 Kč měsíčně. Stran doložení příjmu nebyl dle formuláře předložen žádný důkaz. Kromě příjmů nadto nebyly u žalovaného zjišťovány pravidelné měsíční výdaje, typicky se jedná o výdaje na bydlení, energie, doprava, jídlo, osobní náklady, spoření, pojištění atd. K předmětné žádosti pak nebyly připojeny žádné další listiny, z nichž by bylo lze ověřit, že údaje v ní obsažené odpovídají i skutečnosti. Z předmětné žádosti nebylo ani zřejmé, jak žalobkyně s odbornou péčí (jen) takto získané údaje posoudila. Z tvrzení žalobkyně ani z jí předložených důkazů nebylo zřejmé ani to, zda kromě údajů z uvedené žádosti o úvěr vycházela ještě z nějakých jiných informací, naopak z předložených listin se podává, že se žalobkyně (patrně) omezila při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného výhradně na údaje uvedené v dané žádosti, vyjma toho, že vycházela ještě z výborné platební morálky žalovaného u předchozího závazku. Takovýto postup však zjevně neodpovídá zákonnému požadavku odborné péče, s níž má být úvěruschopnost spotřebitele věřitelem ověřena. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo]). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“.

17. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je z části důvodná. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 1 369 786 Kč. V souvislosti se smlouvou o úvěru však žalobkyně v řízení neprokázala, že ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. poskytla žalovanému úvěr po posouzení jeho schopnosti úvěr splácet s odbornou péčí. Žalobkyně vycházela pouze z údajů, které jí žalovaný poskytl, aniž by jeho příjmy a výdaje jakkoliv ověřovala, a to ani za situace, kdy své příjmy žalovaný uvedl v částce, jejíž výše sama o sobě vyvolává o její reálnosti pochybnosti. Navíc pokud by žalovaný měl skutečně reálný příjem ve výši téměř 900 000 Kč, pak by bylo další otázkou, z jakého důvodu si úvěr pořizuje. Ohledně výdajů žalovaného žalobkyně absolutně rezignovala na jakékoliv zjišťování a ověřování nákladů na bydlení, uspokojování osobních potřeb a dalších životních nákladů. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně v daném případě zjistila pouze příjmy žalovaného, resp. jen vyšla z jeho prohlášení o výši příjmu, avšak výdaje žalovaného, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k žádosti o úvěr, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Žalobkyně vycházela toliko z toho, že platební morálka žalovaného z předchozího závazkového vztahu je vynikající, a že žalovaný nemá žádné exekuce, není v insolvenci.

18. V daném případě lze také poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, který se věcí zabýval zejména v trestní rovině. Nicméně rovněž uvedl, že„ úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů, když za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Žalobkyně nepřistoupila ke zjišťování a následnému prověřování údajů získaných od žalovaného v příjmové a výdajové stránce a pouze vyšla z jím uvedeného příjmu, aniž by s ohledem na vysokou výši požadovaného úvěru přistoupila k pečlivému prověření reálné finanční situace žalovaného, čímž nebyla naplněna ani přiměřená míra obezřetnosti, o které Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvažoval.

19. Pokud tedy v souzené věci na základě předložených důkazů nebylo možno uzavřít, že žalobkyně své shora uvedené zákonné povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného dostála, je nutné učinit závěr o absolutní neplatnosti dané smlouvy. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 1 369 786 Kč, vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně. Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku ve výši 70 178,10 Kč, která představuje neuhrazenou část jistiny úvěru po odečtení přímých plateb žalovaného ve výši 772 720 Kč, výtěžku z dražby ve výši 477 685,95 Kč a pojistného plnění ve výši 49 202 Kč.

20. Protože žalovaný svůj dluh vůči žalobkyni řádně a včas neuhradil, přiznal soud žalobkyni také právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od [datum] do zaplacení, tedy ode dne následujícího po dni, který žalobkyně stanovila jako den splatnosti dluhu ve své výzvě žalovanému ze dne [datum], na základě které splatnost bezdůvodného obohacení nastala k [datum] (14tý den od vyhotovení výzvy k zaplacení).

21. Jelikož smlouva o úvěru byla shledána neplatnou, soud nepřiznal žalobkyni právo na zaplacení zbylé nárokované částky ve výši 439 205,15 Kč s příslušenstvím, kterou požadovala nad rámec částky poskytnuté žalovanému z titulu uzavřené smlouvy o úvěru a která vyplývala z neplatných ujednání, a v tomto rozsahu žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

22. K dalším námitkám žalovaného ohledně nároku žalobkyně soud uvádí následující: pokud žalovaný namítal, že závazek žalobkyně nebyl zesplatněn, když mu nebylo doručeno odstoupení od smlouvy, pak ačkoli tato námitka není s ohledem na shora uvedené závěry soudu o neplatnosti smlouvy relevantní, bylo prokázáno, že odstoupení od smlouvy bylo žalovanému řádně doručeno na jeho adresu evidovanou v centrální evidenci obyvatel, když tato písemnost byla po uplynutí úložní doby vhozena žalovanému do poštovní schránky. Rovněž vyúčtování z úvěrové smlouvy a předžalobní výzva, zasílaná žalovanému na adresu jeho trvalého pobytu, byly dle názoru soudu žalovanému zasílány řádně, když není povinností věřitele zjišťovat aktuální adresu svého dlužníka a pátrat po jeho pobytu např. lustrací v katastru nemovitostí, jak se domníval žalovaný. Navíc bylo povinností žalovaného případnou změnu adresy žalobkyni oznámit. Absence vyplnění adresy pro doručování ve smlouvě o spotřebitelském úvěru rozhodně nevypovídá o ledabylém přístupu žalobkyně jako spíše o faktu, že žalovaný v době uzavírání smlouvy měl adresu pro doručení shodnou se svým bydlištěm. Vzhledem k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy se pak soud nezabýval námitkou nepravosti podpisu žalovaného na všeobecných obchodních podmínkách. Z provedeného dokazování soud dále uzavřel, že prodej předmětu financování – osobního automobilu – proběhl v souladu s ujednáním ve smlouvě o zajištění převodem práva, kdy cena automobilu byla stanovena znaleckým posudkem, za tuto cenu byl automobil nabízen, jelikož se ho nepodařilo prodat, byl po uplynutí sjednané doby prodán za nejvyšší nabídnutou cenu. Ohledně žalovaným namítaného neoprávněného odpočtu DPH z ceny prodaného vozu pak žalobkyně prokázala, že je plátcem této daně a bylo její povinností ji z částky získané prodejem automobilu ve výši 558 000 Kč odvést, výtěžek z prodeje tak finálně činil 477 685,95 Kč.

23. Ohledně nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení žalovaný namítl jeho promlčení, když k poskytnutí částky úvěru došlo dne [datum], tříletá promlčecí lhůta tak dle žalovaného uplynula dnem [datum]. U práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je tříletá, a objektivní desetiletá. Počátek promlčecích dob je pak upraven odlišně, počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí dříve (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, či ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 319/2012, nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2284/2010, v literatuře Švestka, J. in: Švestka, [příjmení], [příjmení], [příjmení]. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 2. vyd. Praha: C.H. Beck 2009, s. 609). Počátek běhu objektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z absolutně neplatné smlouvy je přitom zásadně dán okamžikem poskytnutí plnění, k němuž se rozšíří majetková sféra obohaceného bez právem aprobovaného titulu (srov. např. odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4635/2007). Při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby je pak nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoliv jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Rozhodující je tedy subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví o okolnostech, které jsou rozhodující pro uplatnění jeho práva (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, a ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či rozsudek ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 442, svazek [číslo]). K tomu dochází v okamžiku, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu. Byla-li tedy žalobkyně jako věřitel práva na vydání bezdůvodného obohacení přesvědčena o platnosti (z objektivního hlediska absolutně neplatné) úvěrové smlouvy, dozvěděla se až v rámci soudního řízení o tom, že je na ni nahlíženo jako na absolutně neplatnou. Soud proto její nárok na vydání bezdůvodného obohacení za promlčený nepovažuje.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak že přiznal žalovanému, jež byl v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 38 232 Kč, přičemž tato částka představuje 72 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 86 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 14 %). Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 509 383,25 Kč sestávající z částky 9 940 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření žalovaného a 2x účast u jednání soudu), včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovného ve výši 2 924,28 Kč za dvě cesty k [obec] do Mělníka a zpět (200 km), náhrady za promeškaný čas v rozsahu 2x (6x započatá půlhodina za cesty z [obec] do Mělníka a zpět) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %.

25. Lhůty k plnění ve výrocích I. a III. byly určeny podle ust. 160 odst. 1 o. s. ř. a platební místo dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.