16 C 16/2020

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. jméno příjmení a soudců Mgr. Šárky Hájkové a Mgr. Aleny Zemkové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupena advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupen advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 509 383,25 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 7. 2020, č. j. 16 C 16/2020-128,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že se žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 70 178,10 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od datum do zaplacení zamítá; ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 56 488 Kč a odvolacího řízení ve výši 35 650 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

1. Okresní soud v Mělníku (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, č. j. 16 C 16/2020-128, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 70 178,10 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 70 178,10 Kč od datum do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby jí byl žalovaný povinen zaplatit 439 205,15 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 439 205,15 Kč od datum do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 38 232 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok III.).

2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § číslo, § číslo odst. 1, § číslo odst. 1 a § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), za použití zákona číslo Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25. 2. 2013 do datum (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), co do definice odborné péče vyšel z § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a dále věc hodnotil podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne datum (dále jen„ smlouva o úvěru“) úvěr ve výši 1 369 786 Kč na financování koupě osobního automobilu BMW 428i xDrive Cabrio (dále jen„ automobil“). Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 84 měsíčních splátkách po 23 210 Kč, včetně smluvního úroku 5,09 % ročně, přičemž splátky zahrnovaly částku 19 418 Kč na úhradu jistiny a úroků a 3 792 Kč na zaplacení pojistného. Žalovaný měl celkem uhradit 1 949 663 Kč. Soud prvního stupně měl taktéž za prokázané, že automobil byl žalovanému předán datum, jeho celková cena byla 1 521 984 Kč, včetně DPH, z vlastních prostředků žalovaný zaplatil zálohu na tuto cenu ve výši 152 198 Kč Součástí smlouvy o úvěru byly všeobecné podmínky žalobkyně pro poskytování financování – spotřebitelský úvěr, podle jejichž čl. VIII, bod 8.1, je při prodlení klienta s placením splátky po dobu delší než tři měsíce žalobkyně oprávněna od smlouvy odstoupit a žalovaný je povinen vrátit všechny poskytnuté prostředky, včetně všech úroků, a zaplatit smluvní poplatek a administrativní poplatky a smluvní pokuty a nahradit žalobkyni náklady. K zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru byla mezi účastníky uzavřena smlouva o zajištění závazku převodem práva (dále jen„ smlouva o zajištění“). Podle článku V. této smlouvy bude-li žalovaný v prodlení s úhradou svých závazků, je žalobkyně oprávněna prodat předmět zajištění, tj. automobil, za cenu, která nesmí být nižší než cena tržní, jež bude stanovena odhadcem oprávněným k této činnosti jmenovaným žalobkyní. V případě, že se předmět zajištění nepodaří prodat do jednoho měsíce od zahájení prodeje za tuto cenu, je žalobkyně oprávněna jej prodat tomu, kdo za něj nabídne nejvyšší částku. Soud prvního stupně měl taktéž za prokázané, že před poskytnutím úvěru zkoumala žalobkyně schopnost žalovaného splácet úvěr prostřednictvím údajů od žalovaného, které uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru (příjem 898 810 Kč měsíčně, žalovaný je ženatý, má jednu vyživovací povinnost). Dále žalobkyně nahlédla do rejstříků a vyšla z toho, že žalovaný splácel předcházející závazek ve splátce 2 437 Kč řádně. Soud prvního stupně měl taktéž za prokázané, že se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou splátek a žalobkyně dopisem ze dne datum odstoupila od smlouvy o úvěru. Tento dopis byl žalovanému uložen s výzvou k vyzvednutí dne datum a datum vhozen do domovní schránky na adrese adresa žalovaného. Soud prvního stupně měl dále za prokázané, že obvyklá cena automobilu byla stanovena znaleckým posudkem na 770 000 Kč, žalobkyně jej nabízela k prodeji za uvedenou cenu prostřednictvím dražebníka (příjmení, spol. s r. o.) v rámci dražby konané datum, podařilo se jej však prodat až v dražbě konané datum za částku 558 000 Kč. Soud prvního stupně měl konečně za prokázané, že dne datum vyhotovila žalobkyně konečné finanční vyrovnání, v němž vyčíslila žalovanému nedoplatek 509 383,25 Kč a vyzvala jej k jeho úhradě do 14 dnů od jeho vyhotovení, zásilka zaslaná žalovanému na adresu adresa žalovaného, se vrátila s relací pošty, že se žalovaný odstěhoval. K úhradě částky 509 383,25 Kč vyzvala žalobkyně žalovaného i předžalobní výzvou ze dne datum do sedmi dnů od data výzvy na účet uvedený ve výzvě, zásilka zaslaná na adresu adresa žalovaného, se vrátila s relací pošty, že se žalovaný odstěhoval.

3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, která je však absolutně neplatná, neboť žalobkyně se dostatečně nezabývala otázkou úvěruschopnosti žalovaného. Tento závěr opřel soud prvního stupně zejména o judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Věřitel totiž nesplní povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a neověří si jím sdělené skutečnosti i z jiných zdrojů, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků a že předchozí, svou výší zcela nesrovnatelný závazek, splácel řádně. Podle soudu prvního stupně měla žalobkyně ověřit výši žalovaným uváděného příjmu, neboť již jen sám fakt, že při takto vysokých tvrzených příjmech uzavírá žalovaný smlouvu o spotřebitelském úvěru za účelem pořízení osobního automobilu, logicky vzbuzuje pochybnosti. Absence náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka zakládá absolutní neplatnost smlouvy. V konečném důsledku soud prvního stupně uzavřel, že za situace, kdy žalobkyně poskytla žalovanému částku 1 369 786 Kč a žalovaný jí zaplatil ve splátkách 772 720 Kč, výtěžek dražby činil 477 685,95 Kč (když prodej předmětu financování proběhl zcela v souladu se smluvními ujednáními mezi účastníky) a pojistné plnění 49 202 Kč, tak se jedná ve výši rozdílu těchto částek na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, a uložil proto žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 70 178,10 Kč, která představuje neuhrazenou část jistiny úvěru po odečtení výše uvedených částek. Z této částky přiznal soud prvního stupně žalobkyni taktéž úroky z prodlení, a to v zákonné výši od datum (jakožto dne následujícího po dni stanoveném žalobkyní jako datum splatnosti ve výzvě z datum, když soud prvního stupně měl za řádně doručený jak dopis obsahující zesplatnění dluhu, tak výzvu k zaplacení, obojí na adresu žalovaného vedenou v evidenci obyvatel). Ve zbývajícím rozsahu soud prvního stupně žalobu zamítl.

4. Soud prvního stupně se také zabýval námitkou žalovaného ohledně promlčení nároku žalobkyně s výsledkem, že tuto považoval za nedůvodnou. Soud prvního stupně měl za to, že k počátku běhu subjektivní promlčecí doby u žalobkyně došlo až okamžikem, když žalobkyně mohla vycházet z prokázané, skutečné, nikoliv jen předpokládané vědomosti o tom, že došlo na její úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Což se žalobkyně podle mínění soudu prvního stupně dozvěděla až v rámci soudního řízení, v němž zjistila, že je na smlouvu o úvěru pohlíženo jako na absolutně neplatnou.

5. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a přiznal převážně úspěšnému žalovanému částku 38 232 Kč (jako ekvivalent 72 % celkového úspěchu žalovaného) sestávající z odměny advokáta podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) ve výši 9 940 Kč za jeden úkon právní služby, a to za čtyři úkony (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření žalovaného a dvakrát účast u jednání), ze čtyř paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, z cestovného ve výši 2 924,28 Kč za dvě cesty z obec do Mělníka a zpět celkem v délce 200 km, z náhrady za promeškaný čas v rozsahu 12 půlhodin a z daně z přidané hodnoty ve výši 21 %.

6. Proti výroku II. a proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně podala včas odvolání žalobkyně. Namítala, že soud prvního stupně porušil rovnost mezi účastníky a projednací zásadu, když si de facto na základě svého vyjádření„ objednal“ námitku neplatnosti smlouvy o úvěru ze strany žalovaného (neboť její neplatnost není absolutní, ale pouze relativní), přičemž se měl soustředit pouze na to, co bylo mezi stranami sporné. A to byla otázka správnosti stanovení započítávané ceny automobilu v důsledku jeho prodeje v dražbě a doručení odstoupení od smlouvy o úvěru. Žalobkyně také setrvala na tom, že úvěruschopnost žalovaného posoudila správně, nespolehla se pouze na jím sdělené údaje, soud prvního stupně však k jí navrženým důkazům nepřihlédl, pominul její dlouhodobou předchozí zkušenost s žalovaným z jiného obchodního případu a chybně vyhodnotil skutkový stav, přičemž po žalobkyni fakticky požaduje, aby ve vztahu ke svým klientům vyvíjela detektivní činnost. Žalobkyně ve výsledku požadovala, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

7. Žalovaný podal včas odvolání proti výroku I. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Namítal, že neplatnou je i smlouva o zajištění, neboť zajišťuje závazek z absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Dále tvrdil, že pokud by odvolací soud situaci takto nevyhodnotil, tak namítá neplatnost čl. V uvedené smlouvy, neboť ujednání o stanovení ceny předmětu financování za účelem jeho prodeje není srozumitelné a je ve vztahu ke spotřebiteli nevyvážené. Žalovaný rovněž zopakoval námitku promlčení žalobkyní požadovaného nároku s tím, že žalobkyně způsobila absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, subjektivní promlčecí lhůta tedy běží již od datum. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl.

8. Žalobkyně se vyjádřila k odvolání žalovaného tak, že není důvodné. Platná je jak smlouva o úvěru, tak i smlouva o zajištění, jejíž čl. V je zcela srozumitelný a vyvážený ve vztahu k oběma smluvním stranám. Žalobkyně dále namítala promlčení práva žalovaného vznést námitku relativní neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva. A ve vztahu k námitce promlčení uplatněné žalovaným tvrdila, že je třeba použít úpravu § 610 o. z.

9. Žalovaný se vyjádřil k odvolání žalobkyně tak, že pokud soud prvního stupně vyslovil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, tak tuto skutečnost zkoumal z úřední povinnosti. Žalobkyni se také ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného dostalo poučení podle § 118a o. s. ř. a soud prvního stupně naplnil zásadu předvídatelnosti svého rozhodnutí. Charakter výtek žalobkyně ve vztahu k soudu prvního stupně hodnotil žalovaný jako projevy na samé hranici etického kodexu advokáta.

10. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, jež mu předcházelo, podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 212a odst. 1, odst. 5 o. s. ř. a odvolání žalovaného shledal důvodným, odvolání žalobkyně nikoliv.

11. Ze spisu soudu prvního stupně se podává, že na jednání konaném dne datum soud prvního stupně předeslal nedostatečnost tvrzení žalobkyně ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru, dále to, že tuto otázku bude zkoumat s ohledem na posouzení platnosti smlouvy o úvěru a také poskytl žalobkyni poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. mimo jiné o povinnosti doplnit tvrzení o tom, jakým způsobem v době před podpisem smlouvy o úvěru posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, zejména, zda zjistila a ověřila příjmy a výdaje žalovaného a jeho majetkové poměry, a aby k těmto tvrzením navrhla důkazy.

12. Odvolací soud vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně ve vztahu ke zjištění ohledně formy a doby založení vztahu mezi účastníky smlouvou o úvěru, ohledně obsahu této smlouvy, stejně tak jako ohledně doby sjednání, formy a obsahu smlouvy o zajištění, doby a formy odstoupení od smlouvy, způsobu zesplatnění dluhu žalovaného a obsahu této písemnosti, včetně způsobu a místa doručení všech písemností žalobkyní žalovanému, dále ohledně stanovení ceny automobilu za účelem dražby, doby konání dražeb, okolností vydražení a dosažené ceny, a také ohledně postupů žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti žalovaného z veřejně dostupných zdrojů. Na popis těchto zjištění v odstavci 2. odůvodnění odvolací soud pro stručnost plně odkazuje.

13. Odvolací soud zopakoval dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. níže uvedenými listinami, z nichž zjistil: -) ze žádosti o úvěru bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je podnikatelem, dosahuje čistého měsíčního příjmu 898 810 Kč, že v jeho domácnosti žijí dvě dospělé osoby, že má jednu vyživovací povinnost, výši svých závazků specifikoval jako nulovou, stejně tak uvedl, že má nulové pravidelné měsíční výdaje, -) ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva odvolací soud zjistil, že podle čl. čl. I. odst. iii slouží smlouva k zajištění pohledávky žalobkyně mimo jiné na vydání bezdůvodného obohacení, ukáže-li se smlouva o úvěru neplatnou, -) z přehledu předpisů a plateb ze starého a nového systému žalobkyně, z nichž bylo zjištěno, že žalovaný čerpal úvěr podle smlouvy o úvěru dne datum, že na něj uhradil ve splátkách celkem 772 720 Kč a že na dluh žalovaného byla datum připsána částka 49 202 Kč, dále bylo zjištěno, že žalovaný v období od datum do datum uhradil na dluh pouze dvakrát částku 23 210 Kč a jednou 30 000 Kč, -) z konečného vyúčtování v souvislosti se smlouvou bylo zjištěno, že na finanční vyrovnání byla jako cena odebraného předmětu financování započtena částky 477 685,95 Kč, -) z výpisu z katastru nemovitostí pro list vlastnictví pro obec a k. ú. obec k datu datum bylo zjištěno, že žalovaný je zapsán jako vlastník tam specifikovaných nemovitostí s tím, že na nich vázne zástavní právo smluvní pro zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, a to jistiny 14 875 000 Kč a budoucích pohledávek ve výši 17 850 000 Kč, vše na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne datum ve prospěch právnická osoba 14. Odvolací soud k jednotlivým odvolacím námitkám uvádí:

15. Výtky žalobkyně vůči soudu prvního stupně ohledně porušení zásady projednací a rovnosti mezi účastníky tím, že se zabýval platností smlouvy o úvěru, jsou naprosto nemístné. Pokud by totiž soud prvního stupně z úřední povinnosti neověřil, zda žalobkyně řádně a s odbornou péčí prověřila úvěruschopnost žalovaného, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když se platností smlouvy o úvěru zabýval, aniž kterýkoliv u účastníků do řízení vnesl otázku této platnosti. Zároveň na svůj postup, své hodnocení a závěry z něj vyplývající transparentně účastníky upozornil, čímž naplnil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí.

16. Odvolací soud se na základě skutkového stavu zjištěného před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že v daném případě nebyla úvěruschopnost žalovaného ze strany žalobkyně řádně a s náležitou odbornou péčí posouzena, důsledkem čehož je absolutní neplatnost dané smlouvy. Žalobkyně, jak vyplývá z provedených důkazů, v podstatě vůbec neověřovala žalovaným uváděné údaje a bez dalšího je nekriticky přijala. Přičemž již jen fakt, že žalovaný uvedl nulové pravidelné měsíční výdaje, jednoznačně ukazuje na naprostou nereálnost takového údaje. Náklady na energie, potraviny, ošacení a další primární a sekundární potřeby má totiž naprosto každá osoba, žalovaného nevyjímaje. A pokud se žalobkyně hájila tím, že zjišťovala veřejně dostupné údaje o žalovaném, tak zcela nedostatečně. Pokud by totiž nahlédla do katastru nemovitostí, musela by zjistit, že je žalovaným uvedený údaj o nulové výši jeho závazků nepravdivý. Datu uzavření smlouvy o úvěru předcházelo zřízení zástavního práva k nemovitostem žalovaného pro pohledávku řádově ve výši tří desítek milionů korun. Konečně se žalobkyně nijak nezajímala ani o výdaje spolužijící osoby žalovaného. Přičemž bez údajů o výši výdajů jak žadatele o úvěr, tak i s ním žijící osoby, si lze jen velmi těžko udělat úsudek o skutečných poměrech žadatele, a tedy i o jeho úvěruschopnosti (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Postup žalobkyně byl tedy zcela nedostatečný. Zda žalovaný svým jednáním v souvislosti se sdělováním nepravdivých údajů za účelem poskytnutí úvěru naplnil skutkovou podstatu zločinu úvěrového podvodu, je případně otázkou pro orgány činné v trestním řízení.

17. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je dále taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslo 2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Žalobkyně se však spokojila pouze s tvrzeními žalovaného a dokonce nepožadovala ani doložení výše jeho čistého měsíčního příjmu.

18. Následkem uvedeného postupu nikoli řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru je neplatnost dotčené smlouvy. Odvolací soud při právním hodnocení věci vycházel mimo jiné i z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne datum ve věci C číslo OPR-Finance, jenž se jednoznačně vyslovil k otázce povinnosti soudu zkoumat ex offo (i bez návrhu spotřebitele), zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 směrnice (číslo ze dne datum), tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to s tím, že současně je vnitrostátní soud povinen vyvodit z případného porušení této povinnosti důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Vše za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 uvedené směrnice, tj. jsou účinné, přiměřené a odrazující. Takovouto účinnou, přiměřenou a odrazující sankcí může být pouze neplatnost absolutní, nikoli pouhá neplatnost relativní (jak namítala žalobkyně), která by ve svém důsledku vedla i k relativizaci ochrany spotřebitele jako takové i celé s tím související právní úpravy.

19. Pokud žalobkyně namítla, že je po ní vyžadován de facto„ detektivní přístup“, tak odvolací soud si je vědom toho, že § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 145/2010 Sb., ani žádná jiná zákonná úprava, nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro naplnění požadavku odborné péče při posouzení úvěruschopnosti provedeny. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra uvedeného požadavku, nelze přehlížet, že bez skutečného zjištění nejen příjmů či dosavadního dluhového zatížení klienta, ale i jeho výdajů (minimálně těch zcela základních, pravidelných a nezbytných), nelze objektivní a hodnověrné posouzení vůbec reálně provést. A na tom nic nemění ani lustrace žalovaného v registru dlužníků či jeho předchozí bezproblémový obchodní případ, neboť v něm splácel ve vztahu k žalobkyni úvěr v naprosto nepoměřitelné výši s tím, jenž mu byl poskytnut v roce 2015.

20. Odvolací soud proto, shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem a posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla. Důsledkem tohoto postupu je neplatnost smlouvy o úvěru podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 145/2010 Sb., přičemž tato spotřebitelská smlouva odporuje § 580 o. z., a soudy k této neplatnosti přihlížejí podle § 588 o. z. bez návrhu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Jestliže žalovaný převzal předmět plnění podle smlouvy o úvěru (jež je absolutně neplatná), tak je povinen podle § 2991 odst. 2 o. z. tuto částku žalobkyni jako bezdůvodné obohacení vrátit.

21. Žalovaný do současnosti uhradil na toto bezdůvodné obohacení 772 720 Kč, dále je třeba k této částce připočíst pojistné plnění 49 202 Kč a také sumu 477 685,95 Kč, jako částku získanou za zpeněžení automobilu. K poslední částce odvolací soud k námitce žalovaného uvádí, že smlouvu o zajištění považuje za platnou a účinnou, na čemž nic nemění ani absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Zajištění bylo totiž sjednáno podle čl. I uvedené smlouvy i pro případ plnění z bezdůvodného obohacení, pokud by byla smlouva o úvěru shledána neplatnou. A neplatným není ani čl. V, neboť výši ceny předmětu prodeje (jak správně zjistil již soud prvního stupně) stanoví naprosto srozumitelně, transparentně a bez jakýchkoliv známek nevyváženosti. Na plnění žalovaného je tak třeba započíst částku získanou jako cenu automobilu v dražbě provedené datum (tj. 558 000 – 21 % DPH), nikoliv 770 000 Kč, jako cenu stanovenou znaleckým posudkem. Jeho dluh z bezdůvodného obohacení tak činí 70 178,10 Kč.

22. Odvolací soud dále posuzoval námitku promlčení výše uvedeného nároku vznesenou žalovaným, a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je důvodná. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, konkrétně § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), se pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení počítalo s existencí prokázané, skutečné, nikoliv jen předpokládané, vědomosti oprávněného, že na jeho úkor bylo získáno bezdůvodné obohacení, a kdo je získal (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3551/2017). Ovšem ustálená rozhodovací praxe ani při výkladu uvedeného ustanovení nepočítala s tím, že by byl počátek plynutí subjektivní promlčecí doby závislý na schopnosti ochuzeného právně kvalifikovat rozhodné okolnosti a dospět k závěru o neplatnosti právního jednání (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1948/2018). Právní úprava účinná od datum, jíž je třeba na posuzovaný případ aplikovat (§ 619 a § 621 o. z.), je ve vztahu k povědomosti toho, na jehož úkor bylo získáno bezdůvodné obohacení, ještě přísnější. Subjektivní promlčecí doba totiž počíná běžet od doby, kdy se ochuzený měl a mohl dozvědět o okolnostech způsobujících počátek běhu promlčecí lhůty. Běh subjektivní lhůty tedy není spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich ochuzený dozvědět měl a mohl, tj. se zaviněnou nedbalostí (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1510/2019).

23. Za situace, kdy žalobkyně svým shora popsaným postupem způsobila neplatnost smlouvy o úvěru, přičemž jí její povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí a riziko plynoucí z nenaplnění této povinnosti, objektivně musely být známy, měla a mohla již od samého počátku (tj. od poskytnutí plnění žalovanému) vědět o možné neplatnosti smlouvy o úvěru. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty se tedy v předmětném případě„ kryje“ s počátkem běhu té objektivní, a tedy s datem čerpání úvěru žalovaným, konkrétně se dnem datum. Vzhledem k tomu, že byla žaloba podána až datum, stalo se tak až po uplynutí tříleté subjektivní promlčecí doby, jež uběhla dnem datum. Žalobkyni proto nelze přiznat právo ani na zaplacení zbývající sumy (70 178,10 Kč) představující bezdůvodné obohacení žalovaného.

24. Pro úplnost odvolací soud dodává, že v návaznosti na závěr výše již neřešil otázku počátku prodlení na straně žalovaného, a jen podotýká, že doručení písemností obsahujících výzvy k zaplacení na adresu, která byla sice jeho trvalým pobytem, ale kde se žalovaný v době doručení fakticky nezdržoval, nenaplnila požadavek na to, aby se zásilka dostala do faktické dispozice žalovaného. Pokud by se výzva do faktické dispozice žalovaného dostala, tak by bylo třeba hodnotit věc tak, že mezi účastníky nebyla sjednána doba plnění, k tomu by mělo podle § 1958 odst. 2 o. s. ř. dojít bez zbytečného odkladu.

25. Odkaz žalobkyně na § 610 odst. 2 o. z. s tím, že by k námitce promlčení žalovaného v případě neplatnosti smlouvy o úvěru nemělo být přihlíženo, je nepřípadný, neboť uvedené zákonné ustanovení se týká synallagmatických závazkových vztahů a o takový mezi účastníky nešlo, když podle smlouvy o úvěru plnila jen žalobkyně žalovanému a nikoli žalovaný žalobkyni.

26. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. podle § 220 odst. 1 písm. b) změnil a žalobu zamítl, ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

27. O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal je plně úspěšnému žalovanému. Tyto náklady sestávají z nákladů za zastoupení advokátem, a to z odměny podle § 7 bod 6 advokátního tarifu ve výši 10 340 Kč za jeden úkon právní služby (z tarifní hodnoty 509 383 Kč), a to za čtyři úkony (příprava a převzetí zastoupení, sepis vyjádření, účast u dvou jednání před soudem prvního stupně), z paušální náhrady hotových výdajů za tyto čtyři úkony po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, z cestovného ke dvěma jednáním a zpět ve výši 2 924 Kč podle § 189 zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášky č. 358/2019 Sb., z náhrady za ztrátu času za 12 půlhodin po 100 Kč za cestu ke dvěma jednáním a zpět podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu a z náhrady za 21 % sazbu DPH z uvedených částek, jejímž je zástupce žalovaného plátcem, ve výši 9 803,64 Kč Celkem činí (po zaokrouhlení) 56 488 Kč.

28. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., v němž byl rovněž plně úspěšný žalovaný. Náleží mu proto náhrada nákladů za zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 3 509 Kč a nákladů za zastoupení advokátem, a to odměny podle § 7 bod 6 advokátního tarifu ve výši 3 940 Kč za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 70 178 Kč (odvolání), ve výši 10 060 Kč za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 439 205 Kč (vyjádření k odvolání žalobkyně) a ve výši 10 340 Kč za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 509 383 Kč (účast u odvolacího jednání, jehož předmětem byla celá žalovaná částka), tří paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za uvedené úkony právní služby, náhrady za promeškaný čas v rozsahu čtyř půlhodin po 100 Kč za cestu k odvolacímu jednání a zpět podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu, cestovné k odvolacímu jednání a zpět ve výši 923 Kč podle § 189 zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášky č. 358/2019 Sb. a náhrady 21 % sazby DPH ve výši 5 578,23 Kč, tj. celkem (po zaokrouhlení) částka 35 650 Kč.

29. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř.. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, které lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Dovolání není přípustné jen proti výrokům o nákladech řízení.