16 C 196/2020

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní titul Michaelou Dvořáčkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, částku [částka], úrok ve výši 75,92 % p.a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž žalobkyně po posouzení úvěruschopnosti žalovaného poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka], který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 108,78 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po [částka]. Jelikož žalovaný nesplácel jednotlivé splátky řádně a včas, zesplatnila žalobkyně neuhrazenou část jistiny úvěru ke dni [datum]. Žalovaná částka se skládá z dosud neuhrazené části nové jistiny úvěru ve výši [částka] (přičemž tato se skládá z původní jistiny úvěru ve výši [částka] a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění ve výši [částka]), ze smluvních pokut v celkové výši [částka] za prodlení s jednotlivými splátkami, z náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši [částka], ze smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné jistiny [částka] od [datum] do dne vyhotovení žaloby v celkové kapitalizované výši [částka], a příslušenství se skládá ze smluvního úroku ve výši 75,92 % ročně z původní poskytnuté jistiny ve výši [částka] od [datum] do zaplacení (nejvýše však v částce [částka]), a ze zákonného úroku z prodlení z částky [částka] (součtu původní jistiny, přirostlých úroků, smluvních pokut a náhrady nákladů) od [datum] do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním: Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] podle níž se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši [částka], které se žalovaný zavázal splatit spolu s obchodním úrokem ve 48 měsíčních splátkách po [částka]. Sjednaná výše efektivní úrokové sazby činila 108,78 %, RPSN činila 108,78 %. Dle bodu 2.2 smlouvy přirůstají úroky z poskytnuté jistiny úvěru k jistině, úroky po zesplatnění úvěru však mohou být sjednány v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou by měl žalovaný zaplatit v případě řádného splácení. Smluvní strany sjednaly pro případ prodlení žalovaného se splácením smluvní pokuty (ve výši [částka] za prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 30 dnů dle bodu 6.1 smlouvy a ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny po zesplatnění dle bodu 6.5 smlouvy) a dále právo žalobkyně požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů (ve výši [částka] při prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 15 dnů dle bodu 6.2 smlouvy) /viz smlouvu o úvěru na č. l. 22-25 spisu, hodnocení klienta na č. l. 19-21, předsmluvní formulář na č. l. 11-13, oznámení o schválení úvěru na č. l. 36, splátkový kalendář ke smlouvě o úvěru na č. l. 32 Žalobkyně žalovanému jistinu úvěru poskytla, žalovaný však jednotlivé splátky nehradil řádně a včas. Žalobkyně proto zesplatnila jistinu úvěru ke dni [datum] /viz doklad o vyplacení na čl. 18, oznámení o zesplatnění na č. l.38 Ve smlouvě uvedená úroková míra (sazba) představuje procentuální vyjádření výše úroku k celkové výši půjčeného kapitálu. Na základě úrokové míry lze vyjádřit i úrok, který je odměnou za dočasnou ztrátu kapitálu. Úroková míra může být vyjádřena mj. jako nominální nebo efektivní. Ať je úvěrovou smlouvou stanovena efektivní úroková sazba nebo nominální, východiskem kalkulace měsíční výše úroků je vždy nominální úroková sazba. Bez ohledu na to, zda je ve smlouvě uvedena nominální úroková sazba či efektivní úroková sazba, absolutní výše celkově zaplacených úroků je v obou případech shodná. /viz vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek včetně Přílohy [číslo] v systému ISAS /. Žalovaný byl před poskytnutím úvěru kontrolován v registru [příjmení] a NRKI /viz výpis záznamů z registru [příjmení] a NRKI v systému ISAS/. Žalovaný při uzavírání smlouvy uvedl a tyto skutečnosti podepsal, že jeho čistý měsíční příjem činí [částka], jeho výdaje dosahují částky [částka] a výdaje na bydlení částky [částka], na druhou osobu v domácnosti bylo počítáno [částka], dále splácí žalobkyni měsíčně částku [částka], celkem tak výdaje činí [částka] s tím, že bylo počítáno s rezervou ve výši [částka]. Žalovaný tak měl volné zdroje ve výši [částka] měsíčně. Žalovaný dále uvedl, že je rozvedený, bydlí ve vlastním bydlení, je zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti [právnická osoba], /viz hodnocení klienta na č. l. 19-21, potvrzení o příjmu na čl. 14 spisu /. Žalovaný měl zřízen účet, na který mu byla dne [datum] vyplacena částka [částka] / viz výpis z účtu a doklad o vyplacení úvěru na čl. 18 /. Žalovaný uhradil částku [částka] dne [datum], [datum], [datum], [datum], a částku [částka] dne [datum]. Žalovaný byl v prodlení, žalobkyně proto zpracovala upomínky a výzvy k zaplacení s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne [datum], [datum], [datum] /viz karta klienta na č. l. 31 a výzvy k zaplacení na č. l. 33 - 35 spisu/. Jelikož se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou splátky úvěru o délce 65 dnů, došlo tímto dnem k okamžitému automatickému zesplatnění všech závazků vyplývajících z této smlouvy /viz oznámení na č. l. 38 a smlouva o úvěru /. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní upomínku na č. l. 39 Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

4. Na základě provedeného dokazování učinil soud o skutkovém stavu následující závěr: Žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému téhož dne částku ve výši [částka], kterou měl žalovaný splatit dle sjednaného splátkového kalendáře ve 28 měsíčních splátkách ve výši [částka] splatných vždy nejpozději 24. dne každého kalendářního měsíce, počínaje dnem [datum]. Před uzavřením smlouvy byl žalovaný kontrolován v registru [příjmení] a NRKI. Žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí [částka] a jeho výdaje činí [částka] (obecné výdaje [částka] a na bydlení [částka]). Žalovaný žalobkyni v souvislosti s uvedenou smlouvou o úvěru zaplatil [částka]. Žalobkyně vyzvala žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, žalovaný již nic neuhradil. Žalovaný v řízení netvrdil, ani jinak nevyšlo najevo, že by na svůj dluh uhradil více, než uváděla žalobkyně.

5. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

6. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

7. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

9. Podle ustanovení § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Dle ustanovení § 605 odst. 1 o. z. lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek.

15. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně, když v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala žalovanému dne [datum] částku ve výši [částka]. V souvislosti se smlouvou o úvěru však žalobkyně v řízení neprokázala, že ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytla žalovanému úvěr po posouzení jeho schopnosti úvěr splácet s odbornou péčí. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jejích osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně v daném případě zjistila pouze příjmy žalovaného, a to pouze v omezené míře, když vyšla z jeho prohlášení o výši čistého měsíčního příjmu, který byl ověřen toliko výpisem z účtu žalovaného a potvrzením po příjmu. Výdaje žalovaného, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Žalobkyně pak měla zkoumat úvěruschopnost žalovaného o to obezřetněji a důsledněji, uvažovala-li o poskytnutí úvěru ve výši [částka] s měsíční splátkou [částka], tj. se splátkou, která bez cca [částka] představuje měsíční volné zdroje žalovaného. Pokud tedy splátka úvěru měla být placena z téměř veškerých finančních prostředků, které žalovanému v daném měsíci zbývaly, byla na místě ze strany žalobkyně opatrnost při poskytnutí úvěru. V hodnocení klienta byly uvedeny výdaje žalovaného odpovídající paušální částce životního minima [částka], výdajům na bydlení ve výši [částka] a splátce žalobkyni z předcházejícího úvěru žalovaného ve výši [částka]. Již z důvodu předcházejících splátek úvěru žalobkyni byla na místě o to vyšší obezřetnost. Žalobkyně nemá vycházet pouze z obecných částek vyplývajících ze zákonných ustanovení, ale naopak se má zabývat skutečnými výdaji žalovaného, aby si mohla uzavřít, zda je ve finančních možnostech potenciálního klienta úvěr za sjednaných podmínek splácet. Výdaje na bydlení si pak žalobkyně žádným způsobem neověřila. Na zjištění jakýchkoli dalších výdajů pak bylo rezignováno zcela (např. výdaje na dopravu, případné výživné apod.)

16. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou pak zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by„ státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalované nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která z hodnocení klienta a předložených listin vyplývala, skutečně jednalo. S těmito závěry pak nekoliduje ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, který se věcí zabýval zejména v trestní rovině. Nicméně rovněž uvedl, že„ úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů, když za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Žalobkyně však nepřistoupila k následnému prověřování údajů získaných od žalovaného ve výdajové stránce (ostatně ani v příjmové) a pouze vyšla z obecného zákonem stanoveného životního a existenčního minima, aniž by přistoupila k pečlivějšímu prověření reálné finanční situace žalovaného, čímž nebyla naplněna ani přiměřená míra obezřetnosti, o které Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvažoval.

17. Soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že žalobkyně poskytla ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je taková smlouva neplatná. Ke skutečnosti, že soud zkoumal platnost smlouvy z úřední povinnosti, dodává, že se nelze spokojit s doslovným výkladem citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a otázkou splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žadatele se zabývat pouze k námitce žalovaného. Soud má za to, že v případném porušení této povinnosti je třeba spatřovat hrubé narušení veřejného pořádku a v některých případech i zjevný rozpor s dobrými mravy. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ Při výkladu a aplikaci právních předpisů je třeba vzít do úvahy i jejich účel a smysl, tj. zejména zásadu rovnosti a zásadu ochrany spotřebitele jako slabší strany, jehož nerovné postavení je na místě v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje. Použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, by jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě, což nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V záměru zákonodárce lze naopak vysledovat snahu o posílení ochrany spotřebitele. Pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Nedostojí-li tak poskytovatel spotřebitelského úvěru své povinnosti, je třeba dle názoru soudu za takové situace uzavřenou smlouvu považovat za absolutně, a nikoliv relativně, neplatnou, jak již opakovaně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2019, č. j. 27 Co 143/2019-113, ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 a konečně ze dne 2.3.2021 č.j. 23 Co 17/2021-93, který se týkal téhož žalovaného 18. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky uzavřena platně, došlo na straně žalované na úkor žalobkyně k bezdůvodnému obohacení, a proto je povinna toto obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a násl. o. z. vydat. Žalobkyně v řízení uvedla, že eviduje od žalovaného částku ve výši [částka]. Žalovaný je tak povinen vrátit rozdíl mezi poskytnutými a vrácenými peněžními prostředky, tj. ve výši [částka] ([částka] – [částka]), o který se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Soud tak žalovanému uložil tuto částku žalobkyni zaplatit. V souladu s citovaným § 1958 o. z. byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě žalobkyně k zaplacení. Protože v řízení nebylo prokázáno, že předchozí výzvy žalobkyně odeslala a že by se dostaly do dispozice žalovaného, bylo třeba za doručení výzvy považovat až odeslání předžalobní upomínky zástupce žalobkyně dne [datum], kdy žalobkyně stanovila žalovanému lhůtu k úhradě do 15 dnů od odeslání upomínky. Soud proto přiznal žalobkyni dle ustanovení § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení ode dne následujícího, tedy [datum], a to nikoli v požadované výši 10 % ročně, ale ve výši 8,25% ročně, která je v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění stanovil v souladu s § 160 o.s.ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

19. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť nebylo prokázáno, že mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, od níž žalobkyně své zbylé nároky odvíjela (výrok III. tohoto rozsudku).

20. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly. Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení (výrok III. tohoto rozsudku).