16 C 204/2021

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Dvořáčkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 9 % ročně od [datum] do zaplacení.

II. Žaloba se v rozsahu částky [částka] spolu s úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] a spolu s úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 9 % ročně od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím. Tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému hotovostní úvěr ve výši [částka], který měl být splacen spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši [částka] v 60 týdenních splátkách po [částka] se splatností první splátky dne [datum]. Žalovaný však úvěr řádně nesplácel, uhradil pouze [částka] a ničeho dalšího neuhradil ani přes upakované upomínky žalobkyně. V případě prodlení s plněním se stává zbylý dluh včetně příslušenství splatný, a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Žalovaný však splácel nepravidelně, takže žalobkyně dosud uhrazenou částku ve výši [částka] vydělila týdenní splátkou [částka] a vypočetla tak, kdy se žalovaný dostal do prodlení. Splatnost pohledávky žalobkyně tak nastala ke dni [datum], žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení pouze od doby předepsané splatnosti smlouvy, kdy je počátek stanoven k datu [datum].

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaný s žalobkyní podepsali dne [datum] Smlouvu o úvěru [číslo] v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku [částka]. Žalovaný potvrdil převzetí částky [částka] v hotovosti a zavázal se ji vrátit žalobkyni spolu s úrokem ve výši [částka], poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši [částka], poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka] v 60 týdenních splátkách ve výši [částka] s tím, že první splátku uhradí [datum], úhrada každé další splátky bude sedm dní po datu splatnosti předchozí splátky. Výše RPSN činí v případě splatnosti půjčky 60 týdnů 195,34 %. Nedílnou součástí byly dle ujednání stran též Smluvní podmínky smlouvy o úvěru, dle kterých pokud klient nesplní povinnost uhradit jednotlivou splátku včas, má žalobkyně právo požadovat hrazení celé dlužné částky včetně příslušenství a smluvních pokut, a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky /viz smlouva o spotřebitelském úvěru na č. l. 8 spisu, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru na č. l. 9 spisu/. Žalobkyně při uzavírání smlouvy zjišťovala solventnost žalovaného /viz evidenční karta klienta na č. l. 10 spisu/. Žalovaný dle žalobkyní předložené platební historie splácel nepravidelně, uhradil celkem částku [částka] /viz platební historie na č. l. 11 - 12 spisu/. Žalovaný byl předžalobní výzvou vyzván žalobkyní k úhradě dlužné částky ve výši [částka] do 7 dnů od doručení této upomínky, upomínka byla odeslána dne [datum] /viz předžalobní výzva na č. l. 13 spisu, včetně podacího lístku na č. l. 14 spisu/.

4. Skutkový závěr ve věci je ten, že žalovaný, spotřebitel, uzavřel dne [datum] s žalobkyní coby poskytovatelem spotřebitelských úvěrů, úvěrovou smlouvu, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka] a žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s poplatkem ve výši [částka] v 60 týdenních splátkách po [částka] počínaje dne [datum]. Žalovaný uhradil pouze částku [částka], splátky řádně neplnil a ničeho dalšího neuhradil ani přes předžalobní výzvu žalobkyně. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Soud řešenou věc posuzoval po právní stránce, vycházeje přitom z obsahu smlouvy o úvěru, podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“).

6. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Dle odstavce 2 uvedeného ustanovení se považuje právní jednání za platné, nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání.

12. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Podle ustanovení § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

14. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Dle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle ust. § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Dle ust. § 1887 o. z. postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

18. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, která s ohledem na postavení žalovaného podléhá režimu ZoSÚ. Soud se proto zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně se z hlediska zkoumání úvěruschopnosti spokojila s prohlášením žalovaného o tom, že je aktuálně zaměstnán na částečný pracovní úvazek s příjmem ve výši [částka] a kde, že jeho běžné výdaje představují částku [částka] na nájem, [částka] na jiné výdaje a [částka] tvoří výdaje na domácnost. K tomuto prohlášení měla dle údajů v evidenční kartě k dispozici občanský průkaz, nájemní smlouvu, pracovní smlouvu a výplatní pásky. Soud nezaregistroval, že by žalobkyně zjišťovala jakékoli další údaje majetkového a především výdajového charakteru (kupř. další evidentní pravidelné platby jako jsou výdaje za energie, telefon apod.) a že by se takovéto údaje snažila jakkoli ověřit zvláště s přihlédnutím k tomu, že výdaje na domácnost jsou deklarovány ve zcela nereálné výši. Soud připomíná, že jen životní minimum, které představuje minimální společensky uznanou hranici peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních potřeb, které nezahrnuje náklady na bydlení, bylo v roce 2017 stanoveno na částku [částka]. Soud nezaznamenal, že by žalobkyně jakkoli blíže ověřovala výdaje žalovaného (vyjma uvedené nájemní smlouvy) nebo že by žalovaného hodnotila byť i jen výstupy z insolvenčního rejstříku nebo centrální evidence exekucí. Za popsané situace nelze než konstatovat, že při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet, žalobkyně s odbornou péčí nepostupovala. Její postup je odborné péči velmi vzdálen, když se bez bližších znalostí majetkových poměrů žalovaného a především bez znalosti jeho výdajů rozhodla finanční prostředky žalovanému poskytnout. V tomto směru soud konstatuje, že žalobkyně břemeno tvrzení a břemeno důkazní, že své povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ dostála, neunesla (k poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nebylo možno v daném případě pro nepřítomnost žalobkyně (byť omluvenou) při ústním jednání přistoupit). Pro absenci dostatečných tvrzení a důkazů z hlediska zkoumání úvěruschopnosti, nelze proto dovodit, že by ze strany žalobkyně byla úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí zkoumána.

19. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz [příjmení], L.; [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ činí poskytovatel předmětné posouzení zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K takovémuto porovnání však vzhledem k nedostatku podkladů v daném případě nemohlo vůbec dojít a evidentně ani nedošlo.

20. Podepsaný soud si stojí za tím, že v § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z., jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti; zde srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 4129/18) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. kupř. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp.zn. 27 Co 132/2019 nebo sp.zn. 23 Co 128/2019, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti). Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

21. V poměrech projednávané věci tedy soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila, když posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je pak absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Žalovaný poskytnuté peněžní prostředky v rozsahu [částka] nevrátil (12 000 – 7 900), na úkor žalobkyně se bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy v částce [částka], žalobkyni dle § 2991 a 2993 o. z. vrátit, a to bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění dle § 1958 o. z. Nadále platí, že v případě, že bylo oběma stranami neplatné smlouvy poskytováno peněžité plnění, se může strana smlouvy domáhat pouze rozdílu mezi poskytnutou a obdrženou částkou, neboť v tomto případě je bezdůvodné obohacení představováno právě pouze zmíněným rozdílem (viz zpráva občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne [datum] sp. zn. Cpj 34 publikovaná pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, k jejich použitelnosti za nové právní úpravy viz JUDr. [jméno] [jméno], Ph.D., Mgr. [jméno] [příjmení] k § 2993 v Švestka, Dvořák, Fiala, Hrádek, Vojtek, Hajn a kolektiv. Občanský zákoník – Komentář – Svazek VI /relativní majetková práva 2. část, § [číslo] [obec a číslo]).

22. Žalovaný byl povinen vrátit bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění, jak je shora uvedeno. Výzva k plnění, kterou obsahovala předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne [datum] na adresu dle úvěrové smlouvy, přičemž lze předpokládat, že dne [datum] byla výzva žalovanému doručena. Dle textu předžalobní výzvy měl žalovaný splnit dluh ve lhůtě do sedmi dnů od doručení listiny. Tato lhůta tak uplynula dnem [datum]. Soud proto přiznal žalobkyni dle ustanovení § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení z částky [částka] ode dne [datum] do zaplacení ve výši dle požadavku žalobkyně, tedy ve výši 9 % ročně. Lhůta k plnění byla určena v souladu s ustanovením § 160 o. s. ř.

23. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, neboť nebylo prokázáno, že mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy, od níž své další nároky žalobkyně odvíjela, a z hlediska úroku z prodlení nebylo prokázáno, že by se žalovaný do prodlení dostal dříve, než jak je popsáno shora (výrok II. tohoto rozsudku).

24. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému, který byl v řízení zcela pasivní, žádné náklady nevznikly.