16 C 275/2023

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Dvořáčkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 41 222,08 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 18 200 Kč od [datum] do zaplacení a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 23 022,08 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 357,26 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 994,47 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 19 614,31 Kč od [datum] do [datum] a z částky 1 414,31 Kč od [datum] do zaplacení, úrok ve výši 23,19 % ročně z částky 19 614,31 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne [datum], doplněnou podáním ze dne [datum], domáhala zaplacení částky ve výši 41 222,08 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které mu poskytla jistinu ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 25 482 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 16 118 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 23,19 % ročně, odměnu za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortní a flexibilní splácení ve výši 5 524 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit jistinu, úroky a poplatky v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 584 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na [datum]. Před sjednáním zápůjčky právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného poskytnuté finanční prostředky vrátit, a to na základě informací získaných od žalovaného, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný byl dotazován na jeho rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného, což je potvrzeno i v samotné smlouvě. Žalovaný však splátky řádně a včas nehradil, poslední platba byla provedena dne [datum]. Poté již žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil, celkem tak uhradil 1 800 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, přičemž postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně proto nárokuje zaplacení jistiny ve výši 19 614,31 Kč a dlužnou částku poplatku ve výši 21 607,77 Kč. V rámci příslušenství žalobkyně požaduje zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 2 994,47 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 357,26 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 19 614,31 Kč od [datum] do zaplacení a úrok 23,19 % ročně z částky 19 614,31 Kč od [datum] do zaplacení. Tuto dlužnou částku žalobkyni žalovaný neuhradil, a to ani přes předžalobní výzvu žalobkyně.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Ve věci bylo soudem nařízeno první soudní jednání na den [datum]. Žalovanému bylo dne [datum] procesně korektním způsobem doručeno předvolání k tomuto jednání, ke kterému se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně se z jednání omluvila. Soud tedy podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž mohl vycházet jen z obsahu spisu a provedených označených a předložených důkazů.

4. Na základě provedených listinných důkazů založených žalobkyní do spisu dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním: Žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] včetně smluvních podmínek. Ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 88 % ročně, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 23 142 Kč sestávající z kalkulačních položek kapitalizovaného úroku ve výši 16 118 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 5 524, a to v 78 týdenních splátkách po 584 Kč (poslední splátka ve výši 514 Kč). Svým podpisem žalovaný potvrdil převzetí zápůjčky ve výši 20 000 Kč v hotovosti. Smluvní strany sjednaly RPSN ve výši 156,09 % /viz smlouvu o spotřebitelském úvěru včetně smluvních podmínek na č. l. 17, 18 spisu/. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že bydlí v nájmu, jeho nejvyšší dosažené vzdělání je základní, je svobodný, má jednu vyživovací povinnost k další osobě, nevlastní automobil, je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako strážný ve společnosti [právnická osoba], jeho čistý měsíční příjem činí 21 352 Kč a další čisté příjmy domácnosti činí 20 000 Kč, další měsíční splátky ze zápůjček činí 2 400 Kč a jeho odhadované celkové měsíční výdaje jsou ve výši 10 000 Kč. V zákaznické kartě je zaškrtnuto, že žalovaný předložil pracovní smlouvu a dvě výplatní pásky za měsíce srpen a září roku 2020 /viz zákaznická karta na č. l. 16 spisu /. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem pouze 1 800 Kč /viz tabulka umoření na č. l. 19 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila pohledávku za žalovaného na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován /viz smlouva o postoupení pohledávek, přehled postoupených pohledávek a výpis z OR uloženo v elektronickém systému [příjmení], oznámení o postoupení + informace o zpracování osobních údajů na č. l. 20 spisu, podací lístek na č. l. 24 spisu/. Žalovaný byl předžalobní výzvou ze dne [datum] vyzván právním zástupcem žalobkyně k úhradě dlužné částky /viz předžalobní výzva na č. l. 21, 22 spisu, podací lístek na č. l. 23 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní uvedených plateb) uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Na základě skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti dne [datum] částku ve výši 20 000 Kč. Žalovaný na dlužnou částku uhradil pouze částku ve výši 1 800 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila pohledávku za žalovaného na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován a současně byl vyzván k úhradě dluhu do deseti dnů od data doručení předmětného oznámení. Následně zástupce žalobkyně zaslal žalovanému výzvu ze dne [datum] k úhradě dluhu do [datum]. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.

6. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud vzal za prokázané, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne [datum] uzavřena písemná smlouva spotřebitelském úvěru, na základě níž přenechala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému jistinu a žalovanému vznikla povinnost půjčené peněžní prostředky vrátit. Podle soudu tato smlouva ale nebyla platně sjednána, neboť právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Je-li smlouva od počátku neplatná, nemá žalobkyně právo na zaplacení příslušenství ani poplatků a vzhledem k závěru soudu o absolutní neplatnosti dané smlouvy, je nutné považovat za neplatné i ujednání o splatnosti dluhu. Soud proto přiznal žalobkyni částku 18 200 Kč odpovídající požadované nesplacené části jistiny (20 000 Kč jistina – 1 800 Kč, které žalovaný zaplatil). S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy soud odlišně od návrhu posoudil splatnost dluhu, kdy aplikoval § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého je dlužník povinen uhradit dluh bez zbytečného odkladu poté, co jej věřitel k tomu vyzve. V řízení bylo prokázáno odeslání oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], které bylo předáno k poštovní přepravě dne [datum], do dispozice žalovaného se tak dostalo dne [datum] (třetí pracovní den po odeslání dle § 573 o. z.). Žalovaný byl povinen uhradit dluh z bezdůvodného obohacení do deseti dnů od data doručení oznámení, posledním dnem pro uhrazení dluhu tak bylo [datum], ode dne následujícího je žalovaný s úhradou dlužné částky v prodlení. Soud proto přiznal od tohoto dne žalobkyni dle ustanovení § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení, a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

16. K závěru o absolutní neplatnosti smluv o zápůjčce soud uvádí, že žalobkyně v řízení ani dostatečně netvrdila ani neprokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky po posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně prověřila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr a údaje o tom zaznamenala do zákaznické karty. Při zkoumání úvěruschopnosti vycházela zejména ze zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru, kdy tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného a takto získané informace pak byly zaneseny do karty zákazníka. Právní předchůdkyně žalobkyně si také z veřejně dostupných zdrojů ověřila, zda vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedl do zákaznické karty.

17. Postup právní předchůdkyně žalobkyně tak soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jejich osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Právní předchůdkyně žalobkyně v této souvislosti neověřila příjmy ani výdaje žalovaného. Byť žalobkyně tvrdila, že měla před uzavřením smlouvy k dispozici pracovní smlouvu a výplatní pásky žalovaného, tak tyto ve spise založeny nejsou. K tomu soud uvádí, že i kdyby byly řádně ověřeny měsíční příjmy žalovaného, tak nebyly ověřeny měsíční výdaje žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně se spolehla na údaje tvrzené žalovaným, což plyne z karty zákazníka, ve které není uveden žádný dokument, kterým by mohly být ověřovány tvrzené výdaje. Jak již soud uvedl výše, poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ověřit příjmy a výdaje žadatele. Soud uvádí, že není nutné zkoumat všechny výdaje žalovaného, právní předchůdkyně žalobkyně by však měla ověřit alespoň jeho základní výdaje. V řízení tak nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně příjmy a výdaje žalovaného jakkoliv ověřila. Porušení této povinnosti zakotvené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru způsobuje neplatnost smlouvy a dodržení soud zkoumá z úřední povinnosti.

18. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, tedy od [datum] soud uvádí, že pouhý jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, že změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, vše dostupné na [webová adresa]). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ 19. Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

20. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí)

21. Soud má tedy za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019- 97).

22. Lhůta k plnění dle výroku I. tohoto rozsudku byla stanovena ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 151 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, který byl ve věci úspěšnější, žádné náklady pro jeho procesní pasivitu nevznikly.

24. Pro úplnost soud dodává, že nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně, jakým aplikovala na posuzovanou věc rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020 č. j. 5 Co 231/2020-97, neboť argumentace žalobkyně není zcela přiléhavá na posuzovanou věc. Soud se sice v této věci zabýval otázkou, zda žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, ale za jiného skutkového stavu než v posuzované věci. Krajský soud v Českých Budějovicích dospěl k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného postupovala s odbornou péčí, neboť ověřila výdaje žalovaného z nájemní smlouvy a žalovaný vyplnil náklady na domácnost a na telefon ve výši 8 300 Kč, které bylo možné u jednotlivce v roce 2016 považovat za přiměřené i s ohledem na skutečnost, že žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost. Ve věci vedené zdejším soudem právní předchůdkyně žalobkyně žádným způsobem neověřovala výdaje žalovaného. S ohledem na uvedené, závěry nadepsaného soudu nejsou v rozporu se závěrem rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích.