17 C 104/2020

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní titul Dášou Kozákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 6 686 Kč s příslušenstvím

I. Návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání, se zamítá.

II. Žaloba s tím, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 738 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 14 732 Kč ve výši 9,75 % ročně od [datum] do [datum], z částky 13 733 Kč ve výši 9,75 % ročně od [datum] do [datum], z částky 12 734 Kč ve výši 9,75 % ročně od [datum] do [datum], z částky 11 735 Kč ve výši 9,75 % ročně od [datum] do [datum], z částky 10 736 Kč ve výši 9,75 % ročně od [datum] do [datum], z částky 9 737 Kč ve výši 9,75 % ročně od [datum] do [datum], z částky 8 738 Kč ve výši 9,75 % ročně od [datum] do [datum], z částky 7 738 Kč ve výši 9,75 % ročně od [datum] do [datum], z částky 6 738 Kč ve výši 9,75 % ročně od [datum] do [datum], z částky 5 738 Kč ve výši 9,75 % ročně od [datum] do [datum], z částky 4 738 Kč ve výši 9,75 % ročně od [datum] do [datum], z částky 3 738 Kč ve výši 9,75 % ročně od [datum] do [datum] a z částky 2 738 Kč ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení, a dále částku ve výši 3 948,60 Kč, a dále úrok za poskytnutí úvěru ve výši 52,16 % p.a. z částky 12 742,54 Kč od [datum] do [datum], z částky 12 347,35 Kč od [datum] do [datum], z částky 11 348,35 Kč od [datum] do [datum], z částky 10 349,35 Kč od [datum] do [datum], z částky 9 350,35 Kč od [datum] do [datum], z částky 8 351,35 Kč od [datum] do [datum], z částky 7 351,35 Kč od [datum] do [datum], z částky 6 351,35 Kč od [datum] do [datum], z částky 5 351,35 Kč od [datum] do [datum], z částky 4 351,35 Kč od [datum] do [datum], z částky 3 351,35 Kč od [datum] do [datum], z částky 2 351,35 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 57 542 Kč, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladu řízení v částce 100 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se obrátila dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 7 686 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž žalobkyně po posouzení úvěruschopnosti žalovaného poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 001 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 66,63 % ročně v 48 měsíčních splátkách po 999 Kč. Jelikož žalovaný nesplácel jednotlivé splátky řádně a včas, zesplatnila žalobkyně neuhrazenou část jistiny úvěru ke dni [datum]. Žalovaná částka se skládá z dosud neuhrazené části nové jistiny úvěru ve výši 3 351,35 Kč (která k datu zesplatnění činila částku 14 345,35 Kč a skládala se z původní jistiny úvěru ve výši 12 742,54 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 1 602,81 Kč), ze smluvních pokut v celkové výši 387 Kč za prodlení s jednotlivými splátkami, ze smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné nové jistiny od [datum] do dne vyhotovení žaloby v celkové kapitalizované výši 3 948,60 Kč, a příslušenství se skládá ze smluvního úroku ve výši 52,16 % ročně z původní poskytnuté jistiny od [datum] do zaplacení (nejvýše však v částce 57 542 Kč), a ze zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající součtu původní jistiny, přirostlých úroků a smluvních pokut od [datum] do zaplacení.

2. Podáním, soudu doručeným dne [datum] vzala žalobkyně žalobu v rozsahu částky 1 000 Kč spolu s příslušenstvím zpět s poukazem na to, že žalovaný tuto částku dne [datum] uhradil. V rozsahu částečného zpětvzetí bylo proto řízení postupem dle § 96 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) co do částky 1 000 Kč spolu se zákonným úrokem ve výši 9,75% ročně a s úrokem ve výši 52,16% ročně, obojí z částky 1 000 Kč od [datum] do za placení, zastaveno (viz usnesení zdejšího soudu ze dn e12. 1. 2021 č.j.. 17C 104/2020-83).

3. Žalovaný k nároku žalobkyně uvedl, že je ochoten tento nadále splácet.

4. V návaznosti na postoj žalovaného navrhla žalobkyně vydání rozsudku pro uznání.

5. V řešené věci jde o spor, jehož předmětem je peněžité plnění s hodnotou, která nedosahuje částky uvedené v § 202 odst. 2 o. s. ř., tedy na jistině 10 000 Kč (bez příslušenství), jde tak o tzv. bagatelní řízení, v němž proti vydanému rozsudku soudu I. stupně není odvolání přípustné. Z § 157 odst. 4 o. s. ř. pak plyne, že v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1 o. s. ř.), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

6. Skutkový závěr ve věci je ten, žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému částku ve výši 20 001 Kč, kterou měl žalovaný splatit dle sjednaného splátkového kalendáře ve 48 měsíčních splátkách ve výši 999 Kč splatných vždy nejpozději 10. dne každého kalendářního měsíce, počínaje dnem [datum]. Žalovaný hradil splátky s prodlením a vzhledem k tomu, že se se 30. splátkou dostal do prodlení delšího než 60 dnů, došlo dnem [datum] k okamžitému automatickému zesplatnění všech závazků vyplývajících z této smlouvy, což žalobkyně žalovanému oznámila dopisem z téhož dne, v němž ho vyzvala k úhradě závazku nejdéle ve lhůtě 10 dnů od odeslání oznámení. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou. Žalovaný do zesplatnění uhradil částku v celkové výši 28 971 Kč a po zesplatnění částku 12 994 Kč. Žalovaný v řízení netvrdil, ani jinak nevyšlo najevo, že by na svůj dluh uhradil více, než uváděla žalobkyně.

7. Soud však dále nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně se z hlediska zkoumání úvěruschopnosti omezila toliko na prohlášení žalovaného, jež si vyjma předložení osobního dokladu, pracovní smlouvy, dvou výplatních pásek a dvou výpisů z účtu žalovaného, nijak neověřila. Žalobkyně sice zmapovala příjmovou stránku žalovaného, nicméně z hlediska jeho výdajových poměrů neměla po ruce žádný, natož relevantní doklad. [jméno] v kartě klienta poznamenala, že doklady SIPO předloženy nebyly a pokud vycházela z obsahu dvou výpisů z účtu, mohla seznat jen tolik, že na účet žalovaného byla dvakrát připsána mzda, neboť z hlediska výdajů nejsou z výpisů jakékoli další konkrétní údaje zřejmé, a to včetně konečného či počátečního zůstatku. Za popsané situace nelze než konstatovat, že při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí nepostupovala, neboť zcela rezignovala na výdajovou stránku poměrů žalovaného, bez jejíž znalosti nemohla vůbec zhodnotit, zda bude žalovaný schopen úvěr splácet.

8. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a dle ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění od [datum] do [datum] (čl. II bodu 2 zákona č. 43/2013 Sb. a § 164 zákona č. 257/2016 Sb.), dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“.

9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

11. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Podle ustanovení § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

14. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

15. Podle ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.

16. Podle ustanovení § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

17. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Vzhledem k tomu, že žalobkyně své povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nedostála (když s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, a soud tedy dle § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru a § 133 o. s. ř. vyšel z toho, že žalobkyně tuto svou povinnost nesplnila), posoudil soud předmětnou smlouvu o úvěru dle výše uvedeného ustanovení jako absolutně neplatnou, přičemž k absolutní neplatnosti je dle § 588 o. z. soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Zákon o spotřebitelském úvěru představuje speciální úpravu ve vztahu k občanskému zákoníku, která nebyla přijetím nové obecné úpravy v podobě zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dotčena (viz ustanovení § 3016 o. z. reflektující obecnou zásadu, podle níž lex posterior generalis non derogat legi priori speciali), což odpovídá též historickým souvislostem a úmyslu zákonodárce vzhledem k právní úpravě neplatnosti v době přijetí zákona č. 43/2013 Sb., jímž byla sankce (absolutní) neplatnosti za nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí do zákona o spotřebitelském úvěru vtělena. Nutno též konstatovat, že s ohledem na smysl a účel § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jímž je ochrana spotřebitele a zprostředkovaně též ochrana společnosti před negativními sociálními důsledky předlužení a insolvence (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), porušení zákonné povinnosti zkoumat před poskytnutím spotřebitelského úvěru schopnost spotřebitele splácet odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je třeba v souladu s § 588 o. z. k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti poskytovatele dle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru přihlédnout i bez návrhu. Závěr o absolutní neplatnosti odpovídá též požadavku zajistit účinné a odrazující sankce pro případ porušení povinnosti věřitele na základě dostatečných informací posoudit úvěruschopnost spotřebitele v souladu s článkem 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo]. Odlišnost úpravy v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož koncepce je založena mimo jiné na přísnější regulaci poskytovatelů, není pro výklad ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru významná. K závěru o absolutní nesplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po [datum] dle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru dospěl opakovaně Krajský soud v Praze, např. ve věcech sp. zn. 19 Co 24/2016, 28 Co 348/2017, 28 Co 463/2017, 23 Co 365/2017 či 27 Co 377/2017, a potvrzuje jej též shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Pro úplnost dále soud odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž soud vyslovil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.

20. V poměrech projednávané věci tedy soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila, když posouzení úvěruschopnosti řádně, s odbornou péčí neprovedla. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je pak absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy v souladu s § 9 odst. 1 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 001 Kč, a jak bylo prokázáno, žalovaný žalobkyni vrátil částku v celkové výši 41 965 Kč, přičemž ke dni poslední úhrady před zesplatněním ([datum]) uhradil již 28 971 Kč. Za situace, kdy předmětem úvěru byla částka 20 001 Kč, nelze proto uzavřít, že by se žalovaný vůči žalobkyni jakkoli obohatil. Soud proto žalobu zamítl, když současně neshledal, že by se žalovaný z hlediska vydání bezdůvodného obohacení dostal do prodlení (výrok II. rozsudku). K otázce prodlení soud uvádí, že ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, je povinen bezdůvodné obohacení dle § 2991 a 2993 o. z. vrátit, a to bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění dle § 1958 o. z. Žalovaný by tak byl povinen vrátit bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění. Výzva k plnění, kterou obsahovalo oznámení o zesplatnění zápůjčky ze dne [datum], byla žalobkyní zjevně odeslána až poté, co žalovaný svými dřívějšími platbami uhradil nejen částku 20 001 Kč. Do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení se tudíž žalovaný dostat nemohl.

21. K návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro znání soud uvádí, že v daném případě tento návrh zamítl, neboť podmínky pro postup dle § 153a o. s. ř. neshledal (viz výrok I. rozsudku). Podle § 153a odst. 2 rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír. Podle § 99 odst. 2 věty první o. s. ř. soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. S respektem ke shora uvedenému si soud stojí za tím, že pokud by účastníci navrhli schválení smíru, podle něhož by se žalovaný poté, co již svůj dluh zcela umořil, zavázal k úhradě dalšího peněžitého plnění ve výši a skladbě patrné z výrokové části tohoto rozsudku, nebylo by lze takovýto smír pro jeho rozpor s právními předpisy (§ 588 OZ) schválit, neboť požadavek žalobkyně nemá s přihlédnutím k realizovaným platbám žalovaného žádnou oporu v hmotném právu. Za popsané situace není proto možné vydat v této věci ani rozsudek pro uznání.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 100 Kč (výrok III. rozsudku). Tyto náklady sestávají z nákladů řízení ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 100 Kč za jeden úkon dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky (v daném případě jde o účast žalovaného při jednání), když se jednalo spor, v němž bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč.