17 C 127/2020

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní titul Dášou Kozákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 54 525 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 012 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 28 012 Kč ve výši 9,75% ročně od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, v rozsahu požadavku žalobkyně na zaplacení částky 15 033 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 28 012 Kč ve výši 0,25% ročně od [datum] do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 19 033 Kč ve výši 10% ročně od [datum] do [datum], spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 15 033 Kč ve výši 10% ročně od [datum] do zaplacení, v rozsahu požadavku na zaplacení částky 11 480,55 Kč a dále v rozsahu požadavku na zaplacení úroku ve výši 84,73% ročně z částky 37 578,13 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 86 270 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne [datum] k soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 54 525 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž po posouzení úvěruschopnosti žalovaného poskytla tomuto úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 126,76 % ročně v 18 měsíčních splátkách po 3 994 Kč. Jelikož žalovaný nesplácel jednotlivé splátky řádně a včas, zesplatnila žalobkyně neuhrazenou část jistiny úvěru ke dni [datum]. Žalovaná částka se skládá z dosud neuhrazené části nové jistiny úvěru ve výši 41 247,53 Kč (přičemž k datu zesplatnění činila nová jistina úvěru částku 45 247,53 Kč a odpovídala dlužné původní jistině úvěru ve výši 37 578,13 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 7 669,40 Kč), ze smluvních pokut v celkové výši 998 Kč za prodlení s jednotlivými splátkami, z náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši 800 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny od [datum] do dne vyhotovení žaloby v celkové kapitalizované výši 11 480,50 Kč. Požadované příslušenství se skládá ze smluvního úroku ve výši 84,73 % ročně z dlužné původní poskytnuté jistiny ve výši 37 578,13 Kč od [datum] do zaplacení (nejvýše však v částce 86 270 Kč), a ze zákonného úroku z prodlení z částky 43 045 Kč (součtu původní jistiny, přirostlých úroků, smluvních pokut a náhrady nákladů) od [datum] do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil, k nařízenému ústnímu jednání se omluvil a souhlasil, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním: Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne [datum] na základě návrhu žalovaného smlouvu o úvěru [číslo] podle níž se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s obchodním úrokem v 18 měsíčních splátkách po 3 994 Kč, splatných do 22. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po tom, kdy bude úběr vyplacen. Sjednaná výše efektivní úrokové sazby činila 126,76 %, RPSN činila 126,76 %. Dle bodu 2.2 smlouvy přirůstají úroky z poskytnuté jistiny úvěru k jistině, úroky po zesplatnění úvěru však mohou být sjednány v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou by měl žalovaný zaplatit v případě řádného splácení. Smluvní strany sjednaly pro případ prodlení žalovaného se splácením smluvní pokuty (ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 30 dnů dle bodu 6.1 smlouvy a ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny po zesplatnění dle bodu 6.5 smlouvy) a dále právo žalobkyně požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů (ve výši 200 Kč při prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 15 dnů dle bodu 6.2 smlouvy). Strany dle bodu 63 a 6.4 pro případ prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů sjednaly automatické zesplatnění úvěru s tím, že ke dni zesplatnění se celá doposud nesplacená jistina a veškeré dosud nesplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění stávají součástí nové jistiny úvěru, kterou je dlužník povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění /viz smlouvu o úvěru v přílohách, hodnocení klienta, předsmluvní formulář, oznámení o schválení úvěru, splátkový kalendář ke smlouvě o úvěru, vše v přílohách spisu/. Žalobkyně žalovanému jistinu úvěru ke dni [datum] poskytla, žalovaný však jednotlivé splátky ani přes upomínky žalobkyně obsahující upozornění na zesplatnění úvěru, nehradil řádně a včas /viz doklad o výplatě, karta klienta v přílohách spisu, upomínky ze dnů [datum] a [datum] v přílohách spisu/. Jelikož se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou splátky úvěru o délce 65 dnů, došlo dnem [datum] k okamžitému automatickému zesplatnění všech závazků vyplývajících z této smlouvy /viz oznámení ze dne [datum] a smlouva o úvěru v přílohách spisu/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou ze dne [datum], kterou žalovanému odeslala dne [datum] /viz předžalobní upomínku, poštovní podací arch v přílohách spisu/. Žalovaný byl před poskytnutím úvěru kontrolován v registru [příjmení] a NRKI /viz výpis záznamů z registru tamtéž/. Žalovaný při uzavírání smlouvy uvedl a tyto skutečnosti podepsal, že jeho čistý měsíční příjem činí 31 090 Kč, jeho výdaje dosahují životního minima v částce 3 410 Kč, na vlastní bydlení vynakládá 1 400 Kč měsíčně, ostatní výdaje jako doprava, kurzy, záliby představují 990 Kč a dále splácí úvěry v částce 11 859, z toho 6 859 žalobkyni. Celkem výdaje včetně rezervy v částce 1 000 Kč činily 17 659 Kč a volné zdroje 12 431 Kč měsíčně. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný a je zaměstnán na dobu neurčitou u [právnická osoba], a.s. /viz hodnocení klienta přílohách spisu/. Žalovaný měl zřízen účet u [právnická osoba], na který mu byla v únoru a březnu 2019 vyplacena mzda 30 080 Kč a 25 292 Kč /viz detail tuzemské příchozí úhrady na č.l. 47-48 Žalovaný uhradil částku [datum] částku 4 000 Kč, [datum] částku 3 988 Kč a dne [datum] částku 4 000 Kč /karta klienta v přílohách spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

4. Na základě provedeného dokazování učinil soud o skutkovém stavu následující závěr: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému téhož dne částku ve výši 40 000 Kč, kterou měl žalovaný splatit dle sjednaného splátkového kalendáře ve 18 měsíčních splátkách ve výši 3 994 Kč splatných vždy nejpozději 22. dne každého kalendářního měsíce, počínaje dnem [datum]. Před uzavřením smlouvy byl žalovaný kontrolován v registru [příjmení] a NRKI. Žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 31 090 Kč a jeho výdaje činí 17 659 Kč. Žalovaný žalobkyni v souvislosti s uvedenou smlouvou o úvěru zaplatil 11 988 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, žalovaný již nic neuhradil. Žalovaný v řízení netvrdil, ani jinak nevyšlo najevo, že by na svůj dluh uhradil více, než uváděla žalobkyně.

5. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

6. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

7. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

9. Podle ustanovení § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Dle ustanovení § 605 odst. 1 o. z. lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek.

15. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně, když v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala žalovanému dne [datum] částku ve výši 40 000 Kč. V souvislosti se smlouvou o úvěru však žalobkyně v řízení neprokázala, že ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytla žalovanému úvěr po posouzení jeho schopnosti úvěr splácet s odbornou péčí. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jejích osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Žalobkyně v daném případě poměrně detailně zjistila pouze příjmy žalovaného za období dvou měsíců, k čemuž disponovala pracovní smlouvou, výplatními páskami, detailem tuzemské příchozí úhrady na účet žalovaného a dokonce i účetní závěrkou zaměstnavatele žalovaného za rok 2017. Nicméně výdaje žalovaného, vyjma splátky úvěru u ní samotné, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly. Z hlediska výdajových poměrů žalovaného neměla žalobkyně po ruce žádný, natož relevantní doklad. V hodnocení klienta není žádný doklad mapující výdaje žalovaného uveden, a pokud žalobkyně disponovala údaji z účtu žalovaného, tak z nich mohla seznat jen tolik, že na účet žalovaného byla dvakrát připsána mzda, neboť vyjma těchto transakcí, nejsou jakékoli další konkrétní údaje (např. konečný a počáteční zůstatek na účtu, odchozí platby a jejich skladba apod.) zřejmé. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě reálně nemohlo dojít. Žalobkyně se při zjišťování informací spokojila pouze s tvrzeními žalovaného o nikterak (vyjma splátky úvěru u ní samotné) nedoložených výdajích uvedených ve výši 16 659 Kč. Ty odpovídaly paušální částce životního minima 3 410 Kč, výdajům na bydlení ve výši 1 400 Kč, ostatním výdajům v částce 990 a splátkám dvou úvěrů žalovaného v celkové výši 11 859 Kč. Již jen z hlediska nákladů na bydlení nutno konstatovat, že tyto jsou uváděny v nereálné výši 1 400 Kč, neodpovídající současným běžným výdajům na bydlení a životní minimum představuje skutečně jen minimální společensky uznanou hranici peněžních příjmů k zajištění základní výživy a ostatních základních potřeb, které však neodráží skutečné individuální potřeby a nároky toho kterého jedince. S ohledem na shora uvedené nelze dovodit, že by ze strany žalobkyně byla úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí zkoumána.

17. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by„ státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalované nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která z hodnocení klienta a předložených listin vyplývala, skutečně jednalo. S těmito závěry pak nekoliduje ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, který se věcí zabýval zejména v trestní rovině. Nicméně rovněž uvedl, že„ úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů, když za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Žalobkyně však nepřistoupila k následnému prověřování údajů získaných od žalovaného ve výdajové stránce a vyšla pouze z obecného zákonem stanoveného životního a existenčního minima, aniž by pečlivěji prověřila reálnou finanční situaci žalovaného, čímž nebyla naplněna ani přiměřená míra obezřetnosti, o které Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvažoval.

18. Soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že žalobkyně poskytla ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je taková smlouva neplatná. Ke skutečnosti, že soud zkoumal platnost smlouvy z úřední povinnosti, dodává, že se nelze spokojit s doslovným výkladem citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a otázkou splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žadatele se zabývat pouze k námitce žalovaného. Soud má za to, že v případném porušení této povinnosti je třeba spatřovat hrubé narušení veřejného pořádku a v některých případech i zjevný rozpor s dobrými mravy. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ Při výkladu a aplikaci právních předpisů je třeba vzít do úvahy i jejich účel a smysl, tj. zejména zásadu rovnosti a zásadu ochrany spotřebitele jako slabší strany, jehož nerovné postavení je na místě v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje. Použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, by jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě, což nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. V záměru zákonodárce lze naopak vysledovat snahu o posílení ochrany spotřebitele. Pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Nedostojí-li tak poskytovatel spotřebitelského úvěru své povinnosti, je třeba dle názoru soudu za takové situace uzavřenou smlouvu považovat za absolutně, a nikoliv relativně, neplatnou, jak již opakovaně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2019, č. j. 27 Co 143/2019-113 a ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97.

19. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky uzavřena platně, došlo na straně žalovaného na úkor žalobkyně k bezdůvodnému obohacení, a proto je povinen toto obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a násl. o. z., vydat. Žalobkyně v řízení uvedla, že eviduje ze strany žalovaného platbu v částce 11 988 Kč. Žalovaný je tak povinen vrátit rozdíl mezi poskytnutými a vrácenými peněžními prostředky, tj. ve výši 28 012 Kč (40 000 Kč – 11 988 Kč), o který se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Soud tak žalovanému uložil tuto částku žalobkyni zaplatit. V souladu s citovaným § 1958 o. z., byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě žalobkyně k zaplacení. Protože v řízení nebylo prokázáno, že předchozí výzvy žalobkyně odeslala a že by se dostaly do dispozice žalovaného, bylo třeba za doručení výzvy považovat až odeslání předžalobní upomínky zástupce žalobkyně dne [datum], v níž žalobkyně stanovila žalovanému lhůtu k úhradě do 15 dnů od odeslání upomínky. Soud proto přiznal žalobkyni dle ustanovení § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení ode dne následujícího, tedy [datum], a to nikoli v požadované výši 10 % ročně, ale ve výši 9,75% ročně, která je v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění stanovil v souladu s § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

20. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť nebylo prokázáno, že mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, od níž žalobkyně své zbylé nároky odvíjela (výrok II. tohoto rozsudku).

21. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly. Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení (výrok III. tohoto rozsudku).