17 C 149/2024

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Dášou Kozákovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno .D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o 25 860 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 500Kč od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu požadavku na zaplacení částky 12 360 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 837,50 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 565,15 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 000 Kč od , datum, do , datum, , s úrokem ve výši 20,94 % ročně z částky 15 000 Kč od , datum, do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 500 Kč, od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně podala dne , datum, žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 25 860 Kč s příslušenstvím. Odůvodnila jej tím, že právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, , IČO , IČO, ) uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které mu poskytla v hotovosti jistinu ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal jistinu vrátit spolu s kapitalizovanými úroky za dobu řádného trvání smlouvy ve výši celkem 3 000 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Při podpisu smlouvy zvolil také doplňkovou službu životního pojištění, za níž se zavázal zaplatit právní předchůdkyní žalobkyně poplatek ve výši 360 Kč. Vše se pak zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 456 Kč. Sjednané splátky nicméně nehradil řádně a včas, když uhradil celkem pouze 1 500 Kč. Poslední platba byla ze strany žalovaného uhrazena dne , datum, . Celkovou dlužnou částku měl žalovaný uhradit nejpozději dne , datum, . Od následujícího dne tedy mohla právní předchůdkyně žalobkyně požadovat uhrazení celé zbývající dlužné částky. Pohledávka byla dne , datum, postoupena právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno doporučeným dopisem. Ke dni postoupení činila výše pohledávky 31 460 Kč, přičemž její součástí bylo i navýšení, které žalobkyně nepožaduje. Dlužnou částku žalobkyni žalovaný navzdory předžalobní výzvě neuhradil. Žalobkyně tedy požaduje celkovou dlužnou částku ve výši 25 860 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 10 860 Kč, kapitalizované úroky ve výši 2 565,15 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 837,50 Kč, úrok ve výši 20,94 % ročně z částky 15 000 Kč od , datum, do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky ve výši 15 000 Kč od , datum, do zaplacení.

2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně tuto svou povinnost splnila, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného. Ten byl dotazován na své rodinné, majetkové pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřeny proti dokladům vyžádaným od žalovaného. Informace byly zaznamenány do karty zákazníka a byly ověřeny doklady uvedenými tamtéž. Žalovaný konkrétně uvedl, že má pravidelný měsíční příjem 27 937 Kč čistého, který byl ověřen na základě daňového přiznání. Měsíční výdaje pak uvedl ve výši 6 200 Kč na bydlení (ověřeno nájemní smlouvou), osobní výdaje (jídlo, ošacení, doprava, léky, telefon) ve výši 4 000 Kč, splátky jiných úvěrů ve výši 2 000 Kč a další výdaje (sociální a zdravotní pojištění OSVČ, odpovědnostní plnění, nedoplatky na daních atd.) ve výši 5 500 Kč, vše ověřeno sdělením žalovaného. Celkové měsíční výdaje žalovaného tedy činily 17 700 kč a použitelný příjem činil 10 237 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně rovněž z insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Na základě těchto informací dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k závěru o úvěruschopnosti žalovaného.

3. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním: Žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , včetně smluvních podmínek. Ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému jistinu úvěru ve výši 15 000 Kč v den uzavření smlouvy, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s kapitalizovanými úroky za dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou 32,15 % ročně ve výši celkem 3 000 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč, náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč a poplatkem za pojištění schopnosti splácet ve výši 360 Kč, a to v 60 týdenních hotovostních splátkách po 456 Kč. Svým podpisem potvrdil žalovaný převzetí jistiny ve výši 15 000 Kč v hotovosti. RPSN činila 215,01 % /viz smlouva o úvěru včetně smluvních podmínek na č. l. 47-48 spisu/. Při žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je svobodný, má středoškolské vzdělání, bydlí sám v nájmu a nemá nezaopatřené děti či další nezaopatřené osoby, je osobou samostatně výdělečně činnou, s čistým měsíčním příjmem 27 937 Kč. Výdaje žalovaný uvedl ve výši 17 700 Kč, z čehož 6 200 Kč představovaly výdaje na bydlení, 4 000 Kč osobní výdaje, 2 000 Kč splátky jiného úvěru a 5 500 ostatní osobní výdaje. Tyto skutečnosti měly být dle formuláře ověřeny výpisem z živnostenského rejstříku, daňovým přiznáním a nájemní smlouvou. Dle daňového přiznání žalovaného pro rok , Anonymizováno, činil základ daně 262 936 Kč a daň po uplatnění slev 11 600 Kč/viz karta zákazníka na č. l. 40-41 spisu, daňové přiznání na č. l. 64-65 spisu/. Za nájem žalovaný hradil měsíčně 6 200 Kč /viz nájemní smlouva a přehled plateb na č. l. 66 p. v.-70 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel a žalobkyně jako postupník podepsaly dne , datum, smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka vůči žalované uvedená v příloze č. , hodnota, seznamu postoupených pohledávek této smlouvy postoupena na žalobkyni /viz smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 42-46, seznam pohledávek na č. l. 49-50, výpis z OR na č. l. 39, potvrzení o úhradě na č. l. 57/. Oznámení o postoupení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne , datum, /viz oznámení o postoupení na č. l. 51, podací lístek na č. l. 53/. Žalovaný byl předžalobní výzvou ze dne , datum, vyzván žalobkyní k úhradě dlužné částky /viz výzva k plnění na č. l. 55-56, podací lístek na č. l. 54/. Žalovaný na svůj dluh uhradil částku 1 500 Kč /viz žalobní tvrzení/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní uvedených plateb) uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Na základě shora popsaných skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne , datum, částku 15 000 Kč dle účastníky podepsané smlouvy o úvěru a žalovaný se zavázal vedle jistiny zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně též úrok za dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou 32,15 % ročně ve výši celkem 3 000 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, a to v 60 týdenních hotovostních splátkách po 456 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. V daném případě nebylo tvrzeno, že by žalovaný cokoli nad rámec částky 1 500 Kč uhradil.

6. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť předložila pouze formulář nazvaný karta zákazníka, ve kterém právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenala jednotlivé údaje ve vztahu k příjmům a výdajům žalovaného, daňové přiznání, nájemní smlouvu a přehled plateb žalovaného, který však obsahoval pouze jednotlivé platby nájemného. Předloženými dokumenty tedy daňovým přiznáním, byl doložen příjem žalovaného, který ovšem neodpovídá částce 27 937, Kč uvedené v kartě zákazníka, neboť dle daňového přiznání lze po odečtení daně kalkulovat s příjmem ve výši zhruba toliko 21 000 Kč měsíčně. Právní předchůdkyně žalobkyně pak zcela nedostatečně zkoumala výdaje žalovaného. Omezila se toliko na zjištění výše nájemného, které bylo jako jediné doloženo nájemní smlouvou a přehledem plateb. V otázce dalších výdajů vycházela pouze ze sdělení žalovaného. Vzhledem k tomu, že měla k dispozici přehled plateb týkajících se nájmu, nebránilo jí nic v tom, aby za účelem ověření výdajů vyžádala od žalovaného např. výpis z jeho účtu, ze kterého by ostatně bylo nejlépe patrné, jaké jsou běžné náklady žalovaného na živobytí. Ostatně samotný formulář zákaznické karty použitý právní předchůdkyní žalobkyně tuto možnost sám předvídá. Z hlediska výdajů tak byla úvěruschopnost žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně posouzena zcela nedostatečně, když se s výjimkou nájemného omezila jen a pouze na tvrzení žalovaného. Za popsané situace soud uzavírá, že při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí nepostupovala. Její postup je odborné péči velmi vzdálen, když se bez bližších ověřených znalostí majetkových poměrů žalovaného, a především s prakticky neověřenou znalostí jeho výdajů, rozhodla finanční prostředky žalovanému poskytnout. Není vůbec zřejmé, na základě jakých zjištění mohla žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně dospět k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr splatit, když hlavní část výdajů nebyla žalovaným nijak doložena, a to ani např. výpisem z účtu.

7. Soud při jednání žalobkyni dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve smyslu výše uvedených závěrů poučil. Žalobkyně však žádné další důkazy k prokázání dostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného nenavrhla. Pro absenci dostatečných tvrzení a důkazů tedy nelze dovodit, že by ze strany právní předchůdkyně byla úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí zkoumána.

8. Soud řešenou věc posuzoval po právní stránce, vycházeje přitom z obsahu smlouvy o úvěru, podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od , datum, (dále jen „o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“).

9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Dle odstavce 2 uvedeného ustanovení se považuje právní jednání za platné, nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání.

14. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Dle § 1887 o. z. postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

20. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ činí poskytovatel předmětné posouzení zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K takovémuto ověření ve formě doložení žalovaným tvrzených skutečností, zejména v případě uváděných výdajů, v daném případě evidentně nedošlo.

21. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129), v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

22. V poměrech projednávané věci soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila, když posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je pak absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Žalovaný poskytnuté peněžní prostředky v částce 15 000 Kč v rozsahu 13 500 Kč (15 000 – 1 500) nevrátil, na úkor právní předchůdkyně žalobkyně se bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy v částce 13 500 Kč, žalobkyni dle § 2991 a 2993 o. z. vrátit, a to bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění dle § 1958 o. z. V řízení bylo prokázáno, že pohledávka byla smlouvou o postoupení pohledávek dle § 1879 a násl. o. z. postoupena na žalobkyni, která je tedy k jejímu uplatnění aktivně věcně legitimována. Jak konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. 31 Cdo 678/2009, je-li pohledávka ve smlouvě o postoupení pohledávky identifikována dostatečně určitě, je smlouva platná, i když později vyjde najevo, že jde o pohledávku z jiného právního titulu, například z titulu bezdůvodného obohacení.

23. Žalovaný byl povinen vrátit bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění, jak je shora uvedeno. Výzva k plnění, a to do 10 dnů od obdržení, kterou obsahovalo oznámení o postoupení pohledávek, byla ještě právní předchůdkyní žalobkyně odeslána v pátek dne, Anonymizováno, , datum, na adresu žalovaného dle úvěrové smlouvy, přičemž lze předpokládat, že dne , datum, byla výzva žalovanému doručena (§ 573 o. z.). S ohledem na desetidenní lhůtu stanovenou ve výzvě, se tak žalovaný dostal do prodlení dnem , datum, . Soud proto přiznal žalobkyni dle ustanovení § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení z částky 13 500 Kč ode dne , datum, do zaplacení v požadované výši, která je v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

24. Ve zbývajícím rozsahu (tedy ve zbytku jistiny ve výši 1 500 Kč, v rozsahu požadavku na zaplacení sjednaného úroku ve výši 3 000 Kč, administrativního poplatku ve výši 3 000 Kč, odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč a poplatku za pojištění schopnosti splácet) soud žalobu zamítl. , adresa, 500 Kč žalovaný již na poskytnutou jistinu, tedy bezdůvodné obohacení uhradil. Ve vztahu k ostatním nárokům žalobkyně nebylo prokázáno, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně došlo k platnému uzavření smlouvy, od níž žalobkyně tyto nároky odvíjela. Z hlediska úroku z prodlení pak konečně nebylo prokázáno, že by se žalovaný do prodlení dostal dříve, než jak je popsáno shora (výrok II. tohoto rozsudku).

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému (přihlížeje též k příslušenství) žádné náklady nevznikly.