17 C 311/2022

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Dášou Kozákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného adresa pro doručování adresa žalovaného o 504 144,55 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 421 110 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 421 110 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu požadavku na zaplacení částky 83 034,55 Kč, kapitalizovaného úroku za období od [datum] do [datum] v částce 26 764,10 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 501 263,89 Kč od [datum] do zaplacení a v rozsahu zákonného úroku z prodlení jdoucího nad rámec zákonného úroku z prodlení přiznaného dle výroku I tohoto rozsudku, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 25 765,57 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se obrátila dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 504 144,55 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž mohl žalovaný čerpat úvěr až do výše 558 605 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr splatit s úrokem ve výši [anonymizováno] ročně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 000 Kč a s případnými poplatky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 8 833 Kč. Žalovaný úvěr čerpal ve výši 558 605 Kč, nedodržel však řádně podmínky pro splácení, když uhradil celkem pouze 137 495 Kč (5 000 Kč + 15× 8 833 Kč). Žalobkyně proto uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr zesplatnila ke dni [datum]. Žalovanou částku 504 144,55 Kč tvoří dlužná jistina ve výši 504 144,55 Kč (neboť účastníci si sjednali v čl. 3 smlouvy o úvěru přirůstání úroku, úroku z prodlení a poplatků k jistině), příslušenství se skládá z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 26 764,10 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 28 044,91 Kč, vše kapitalizováno ke dni [datum], a následně z běžícího smluvního úroku a běžícího zákonného úroku z prodlení od dne následujícího do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:

4. Žalovaný uzavřel dne [datum] s žalobkyní smlouvu o úvěru [číslo] včetně všeobecných obchodních podmínek a sazebníku žalobkyně, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému úvěrový rámec až do výše 558 605 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet s úrokem ve výši [anonymizováno] ročně, s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 000 Kč a poplatky dle obchodních podmínek a sazebníku v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 8 833 Kč RPSN činila [anonymizováno]. V článku 3.1 smlouvy si účastníci sjednali připisování úroku k jistině úvěru vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce, při doplacení úvěru a v den uplatnění práva na okamžité splacení úvěru /viz smlouvu o úvěru včetně všeobecných obchodních podmínek a sazebníku, standardní informace o spotřebitelském úvěru/. Žalovaný úvěr čerpal ve výši 558 605 Kč, se splácením splátek se však dostával do prodlení, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru a zůstatek úvěru se stal ke dni [datum] splatným /viz oznámení o zesplatnění/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní upomínku/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní uvedených plateb v částce 137 495 Kč) uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnosti o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť předložila pouze zprávu o posouzení úvěruschopnosti klienta a kopii daňového přiznání žalovaného za rok [rok]. Dle údajů uvedených ve vyjádření měl žalovaný na pobočce žalobkyně uvést celkové příjmy ve výši 19 167 Kč měsíčně a výdaje ve výši 0 Kč měsíčně. Žalobkyně následně měla prostřednictvím interního výpočtu, vycházejícího z doloženého daňového přiznání„ stanovit“ příjem žalovaného v této výši. Ohledně výdajů s ohledem na uvedení nulové výše ze strany žalovaného žalobkyně vycházela z částky 6 150 Kč, představující výstup z interního ekonomického modelu pro potřeby dokladování úvěruschopnosti (pracujícího dle vyjádření žalobkyně se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení). Žalobkyně dále nezjistila žádné negativní skutečnosti z insolvenčního rejstříku ani z informací z CBCB o předchozí splátkové morálce klienta a z interní evidence klientů. Zároveň žalovaný měl uvést, že nehradí žádné další splátky. Při stanovení splátky nynějšího úvěru ve výši 8 833 Kč dospěla žalobkyně ke kladnému posouzení úvěruschopnosti, neboť po odečtení splátkového zatížení od příjmů klienta mělo klientovi zbývat dále 10 334 Kč k pokrytí životních nákladů klienta (19 167 Kč – 8 833 Kč), tedy částka převyšující„ vypočtené“ výdaje žalovaného ve výši 6 150 Kč /viz posouzení úvěruschopnosti klienta na č. l. 48, daňové přiznání žalovaného za rok [rok] na č. l. 45-47 6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

7. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

10. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

14. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ nedostála.

15. Soud konstatuje, že žalobkyně nikterak nezkoumala výdaje žalovaného, a to ani ty podstatné, spokojila se toliko s uvedením vypočtené částky stanovené dle statistického modelu vytvořeného žalobkyní za situace, kdy žalovaný měl v rámci kontraktačního procesu uvést, že žádné výdaje nemá, přičemž žalobkyně tuto skutečnost nijak nepřezkoumávala. Takový postup právní předchůdkyně žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, poněvadž není postačující, aby právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrů, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Z hlediska výdajových poměrů žalovaného neměla právní předchůdkyně žalobkyně po ruce žádný, natož relevantní doklad, přičemž stanovení výdajů dle určitého modelu uchazečů nemůže z logiky věci nahrazovat zjišťování skutečných údajů o příjmových a výdajových poměrech žalovaného, neboť by tím byl popřena základní podstata zkoumání úvěruschopnosti – poměřování skutečných poměrů (skutečných příjmů a skutečných výdajů) žadatele, přičemž uvedená povinnost má zejména zabránit poskytování úvěru v těch případech, kdy lze mít o splácení úvěru výrazné pochybnosti. Zároveň však nelze pominout fakt, že případné schválení je v zájmů obou účastníků (žalovaný získá požadované peněžní prostředky a poskytování úvěrů je součástí obchodní činnosti žalobkyně), tedy lze předpokládat zájem obou stran i na kladném vyhodnocení úvěruschopnosti v rámci procesu uzavírání smlouvy. V daném případě žalobkyně vycházela při ověřování příjmů pouze z daňového přiznání žalovaného za 1 rok, výdaje nezkoumala vůbec (nahradila je údaji z interního ekonomického modelu, aniž by však vysvětlila, jakým způsobem k této částce dospěla v konkrétním případě žalovaného) a o dalších poměrech žalovaného, např. způsobu bydlení a výdajů s tím spojených, případné vyživovací povinnosti (z daňového přiznání vyplývá uplatnění slev na 2 děti) neuvedla nic, a to vše za situace, kdy předmětem byl poměrně vysoký úvěr (jistina 558 605 Kč) i výše splátek (8 833 Kč měsíčně). Takové posouzení tudíž nemůže nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít, navíc v daném případě nebylo řádně vysvětleno ani ověření příjmů žalovaného. Žalobkyně se při zjišťování informací spokojila pouze s tvrzeními žalovaného o nikterak nedoložených měsíčních příjmech a pro výpočet výdajů použila vlastní„ statistický“ model. Pakliže žalobkyně namítá, že není povinna zkoumat skutečné výdaje žalovaného a jejich výši pro objektivní nemožnost jejich ověření (případně s uvedením, že se uvedené výdaje mohou kdykoliv změnit), pročež postačí stanovení výdajů (a případně i příjmů) dle statistického modelu vytvořeného žalobkyní, pak soud konstatuje, že v ustanovení § 86 odst. 2 ZoSÚ je výslovně uvedeno, že při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje poskytovatel zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…). Zákon tedy výslovně ukládá povinnost žalobkyni jednotlivé příjmy a výdaje žalovaného zkoumat a porovnávat, případně zjištěné údaje využít v rámci dalšího procesu posuzování úvěruschopnosti (využití v rámci modelů pro určení maximální výše úvěru, doby a splátek pro obchodní účely). S ohledem na atributy každého konkrétního spotřebitelského úvěru se však může odlišovat způsob (míra, důslednost) zkoumání a ověřování jednotlivých údajů. Zajisté není nutné (ani možné) zkoumat všechny výdaje žalovaného, právní předchůdkyně žalobkyně by však měla vždy ověřit alespoň základní výdaje žalovaného (zejména na živobytí a na bydlení), zejména za situace, že žalovaný neuvedl žádné výdaje, tedy ve výši 0 Kč, které zjevně bez dalšího nemohou postačovat ani na úhradu jeho základních výdajů. Soud samozřejmě nevylučuje, že by žalovaný mohl mít i nízké výdaje na živobytí a bydlení, v takovém případě však již soud nemůže bez dalšího vycházet toliko z nepodložených tvrzení žalobkyně, nýbrž bude nutné uvedené skutečnosti o prověření skutečné výše výdajů soudu prokazovat, což však žalobkyně neučinila. S ohledem na shora uvedené tak nelze dovodit, že by ze strany právní předchůdkyně žalobců byla úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí zkoumána.

16. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by„ státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalovaného nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání skutečně jednalo.

17. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet, neboť v případě pochybností o úvěruschopnosti úvěr neposkytne. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz [příjmení], L.; [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

18. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. Pakliže byla smlouva o úvěr neplatně sjednána, nemá žalobkyně ani nárok na příslušenství ve formě smluvního úroku, ani na jiné související poplatky a příslušného zákonného úroku z prodlení z těchto částek (které tudíž ani nemohli přirůstat k jistině). Soud proto žalobu v rozsahu požadovaných poplatků a smluvního úroku zamítl.

19. Žalobkyně poskytla žalovanému jistinu v celkové výši 558 605 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Soud proto přiznal žalobkyni částku 421 110 Kč odpovídající nesplacené části poskytnuté jistiny (po odečtení úhrad žalovaného ve výši celkem 137 495 Kč) včetně zákonného úroku z prodlení z této částky.

20. Žalovaný byl povinen vrátit bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění. Výzva k plnění byla obsažená v rámci rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne [datum] byla žalovanému odeslána dne [datum] a s ohledem na § 573 o. z., má za to soud mu byla doručena dne [datum]. S ohledem 5denní lhůtu k plnění (§ 1959 písm. e) o. z.) se tak žalovaný dostal do prodlení dnem [datum]. Soud proto přiznal žalobkyni dle ustanovení § 1968 ve spojení s ust. § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení z dlužné jistiny od uvedeného dne do zaplacení v zákonné výši dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za období předchozí požadovaný úrok z prodlení zamítl.

21. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 25 765,57 Kč, přičemž tato částka představuje 30 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 35 %). V tomto případě soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky (v kapitalizované výši ke dni vyhlášení rozsudku) v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08 Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 20 166 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 504 144,55 Kč sestávající z částky 10 340 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, účast na jednání dne [datum] a dne [datum]) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada 1 113,42 Kč za 94 ujetých km v částce 713,42 Kč (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,8 l [číslo] km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 54 313,42 Kč ve výši 11 405,82 Kč. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

23. Soud žalobkyni nepřiznal odměnu (včetně režijního paušálu) za vyjádření ze dne [datum], neboť se jednalo pouze o vyjádření k výzvě soudu k doplnění tvrzení, která mohla (a měla) být již obsahem žaloby (zkoumání úvěruschopnosti).

24. Pro úplnost soud dodává, že při písemném vyhotovení rozsudku opravil výroky I a II rozsudku, kdy při vyhlášení rozsudku v uvedených výrocích došlo k chybě v počtech, neboť bylo chybně uvedeno, že se žalovanému stanovuje povinnost uhradit žalobkyni částku 366 649,55 Kč spolu s příslušným úrokem z prodlení (výrok I), a že se žaloba zamítá v rozsahu požadavku na zaplacení částky 137 495 Kč s příslušenstvím (výrok II). V daném případě došlo v důsledku chyby v počtech k nesprávnému odečtu částek, poněvadž souhrn úhrad žalovaného ve výši 137 495 Kč byl chybně odečten od žalované částky 501 243,89 Kč, nikoliv správně od poskytnuté výše úvěru 558 605 Kč. Při správném výpočtu tedy soud vyhověl žalobě co do částky nesplacené části jistiny 421 110 Kč (od poskytnuté jistiny 558 605 Kč byly odečteny úhrady žalovaného ve výši celkem 137 495 Kč) včetně zákonného úroku z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, a s ohledem na požadovanou výši jistiny dle žaloby (501 243,89 Kč) měla být žaloba zamítnuta ve výši 83 034,55 Kč s příslušenstvím, a nikoliv v chybně uvedené výši 137 495 Kč s příslušenstvím. Soud proto postupem dle § 164 o. s. ř. tuto zjevnou nesprávnost a chybu v počtech při písemném vyhotovení rozsudku opravil.