17 C 49/2025

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl soudkyní JUDr. Dášou Kozákovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně . sídlem Adresa žalobkyně , Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 62 443 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 49 936,91 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 49 936,91 Kč od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu částky 12 506,09 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 62 443 Kč od , datum, do , datum, , se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 506,09 Kč od , datum, do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem v částce 4 803,69 Kč a s úrokem ve výši 8,90 % ročně z částky 62 443 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 4 014,62 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se obrátila dne , datum, ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 62 443 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela dne , datum, se žalobkyní smlouvu o hotovostním úvěru , Anonymizováno, , na jejímž základě jí byl poskytnut úvěr ve výši 79 200 Kč. Úvěr měl být splacen v 84 měsíčních anuitních splátkách po 1 270,24 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované v souladu s § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to na základě údajů o jejích příjmech, výdajích, závazcích a dalších informací, které žalovaná uvedla v žádosti o úvěr. Žalovaná v žádosti uvedla měsíční příjem ve výši 25 000 Kč, který byl pracovníkem banky ověřen na základě doložených dokumentů. Ověřený příjem činil 23 449 Kč. Výdaje žalovaná neuvedla žádné, nicméně banka na základě svého interního ekonomického modelu, který vychází ze statistických dat a aktuálních údajů o životních nákladech a normativních nákladech na bydlení, stanovila její životní výdaje na 3 860 Kč. Žalovaná rovněž neuvedla žádné jiné splátky mimo banku, u které žádala o úvěr, avšak banka prostřednictvím dotazů do registrů CCB a CBCB zjistila, že žalovaná měla v době podání žádosti o úvěr další závazky se splátkovým zatížením ve výši 11 077,51 Kč. Přestože měla další úvěry, nebyla vedena jako osoba se závazky po splatnosti, což by jinak bylo důvodem k neposkytnutí úvěru. V rámci posouzení úvěruschopnosti provedla žalobkyně také doplňkové kontroly v interním blacklistu, registru neplatných a odcizených dokladů, centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, živnostenském a obchodním rejstříku. Z těchto kontrol nevyplynuly žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly věrohodnost údajů poskytnutých žalovanou nebo její schopnost úvěr splácet. Na základě propočtu disponibilního příjmu, který byl stanoven jako rozdíl mezi čistým příjmem a životními výdaji včetně měsíčních splátek závazků, stanovila žalobkyně maximální možné zatížení žalované pro novou splátku na částku 7 532,04 Kč. Poměr splátkového zatížení k průměrnému příjmu (ukazatel DSTI) činil 52,66 %. Nová měsíční splátka činila 1 270,24 Kč, přičemž celkové splátkové zatížení žalované po poskytnutí úvěru činilo 12 347,75 Kč. Žalobkyně má za to, že výše popsaným postupem ověřila informace poskytnuté žalovanou způsobem přiměřeným dané situaci, a to včetně použití nezávisle ověřitelných údajů. Před uzavřením smlouvy vynaložila maximální úsilí k ověření, zda bude žalovaná schopna úvěr splácet, a dospěla k závěru, že ano. Proto byla žádost žalované o poskytnutí úvěru schválena. Žalovaná však následně opakovaně nedodržela podmínky splácení a dostávala se do prodlení s úhradou splátek. Žalobkyně ji proto vyzvala k úhradě dlužných částek, avšak bezvýsledně. Dne , datum, žalobkyně od smlouvy odstoupila a celý dluh se stal splatným. Ke dni odstoupení činil dluh celkem 67 246,69 Kč, z čehož 62 443 Kč tvořila nesplacená jistina a 4 803,69 Kč kapitalizovaný úrok. Žalobkyně následně zaslala žalované předžalobní výzvu k úhradě dluhu nebo k uzavření splátkové dohody, přičemž nabídla možnost uzavřít splátkový kalendář za podmínky, že žalovaná uhradí první splátku do tří dnů od doručení výzvy. Ani na tuto výzvu žalovaná nereagovala. Žalobkyně proto uplatnila svůj nárok soudní cestou. Žalobou se domáhala zaplacení částky 62 443 Kč jako nesplacené jistiny, kapitalizovaného úrok ve výši 4 803,69 Kč za období od , datum, do , datum, , smluvního úroku ve výši 8,9 % ročně z částky 62 443 Kč od , datum, do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z téže částky od , datum, do zaplacení.

2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalobkyně jakožto poskytovatelka bankovních služeb včetně poskytování úvěrů uzavřela dne , datum, s žalovanou smlouvu o vedení účtu , Anonymizováno, , na základě které se zavázala zřídit a vést bankovní účet ve prospěch žalované. Totožnost žalované byla ověřena prostřednictvím kopie občanského a řidičského průkazu. Dne , datum, požádala žalovaná žalobkyni o poskytnutí hotovostního úvěru , Anonymizováno, . K této žádosti žalobkyně ve vyjádření uvedla, že posoudila úvěruschopnost žalované. Následně uzavřela s žalovanou smlouvu o hotovostním úvěru č. , Anonymizováno, . K uzavření smlouvy došlo elektronicky prostřednictvím mobilní aplikace žalobkyně /viz výpis z OR na č. l. 11-12 spisu, smlouva o vedení účtu na č. l. 13-14 spisu, detail podpisu smlouvy na č. l. 16 spisu, žádost o poskytnutí úvěru na č. l. 35-36 spisu, vyjádření , Anonymizováno, , a. s. na č. l. 37 spisu, smlouva o hotovostním úvěru na č. l. 38-40 spisu, kopie OP na č. l. 84 spisu, kopie ŘP na č. l. 85 spisu, záznam úkonů v systému žalobkyně na č. l. 88 spisu, e-mailová komunikace na č. l. 89 spisu/. Před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru žalobkyně učinila kroky k posouzení úvěruschopnosti žalované. Vycházela z potvrzení o výši pracovního příjmu ze dne , datum, . Dle něj žalovaná byla zaměstnána v pracovním poměru na dobu neurčitou jako , Anonymizováno, , přičemž její průměrný měsíční příjem za období duben až , Anonymizováno, činil 24 821 Kč a průměrný příjem za posledních 12 měsíců činil 23 449 Kč /viz potvrzení o výši pracovního příjmu/. Tentýž den, kdy byl žalované poskytnut sporný úvěr (dne , datum, ), byl žalované poskytnut také úvěr ve výši 401 000 Kč, přičemž částka 237 985,96 Kč z tohoto úvěru byla okamžitě použita na předčasné splacení jiného úvěru /viz transakční historie na č. l. 17-34 spisu/. Při posouzení úvěruschopnost žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná má celkovou sumu nezajištěných úvěrů ve výši 429 746 Kč a využitý limit kreditních karet ve výši 88 312 Kč. Maximální výše úvěru dostupná pro příjem žalované byla předpokládána ve výši 300 000 Kč. Celková výše splátek externích nezajištěných úvěrů byla stanovena na 4 972 Kč. Splátka nezajištěných úvěrů v domácí měně byla stanovena na 3 405,51 Kč /viz data k posouzení žádosti na č. l. 41-43 spisu/. Výdaje žalované pravidelně překračovaly její faktické příjmy. Počáteční zůstatek za měsíc , Anonymizováno, byl na účtu žalované ve výši 8 100,86 Kč a končený zůstatek ve výši 292, 71 Kč. V , Anonymizováno, pak konečný zůstatek stoupl na 5 530,93 Kč, nicméně celkové výdaje činili 94 834,78 Kč, přičemž výdaje žalovaná pokrývala vkladem hotovosti na účet, když např. dne , datum, vložila na svůj účet částku ve výši 45 000 Kč. V , Anonymizováno, pak výdaje opět přesáhly příjmy, když konečný zůstatek činil 352,95 Kč a celkové výdaje 79 997,98 Kč /viz historie pohybů na č. l. 46-49 spisu, výpis z běžného účtu za období , datum, – , datum, na č. l. 50-51 spisu, výpis z běžného účtu za období , datum, – , datum, na č. l. 52-55 spisu, výpis z běžného účtu za období , datum, – , datum, na č. l. 56-58 spisu/. Žalobkyně vyplatila žalované jistinu úvěru ve výši 79 200 Kč dne 21. 4.

202. Žalovaná zaplatila žalobkyni do , datum, celkem 29 263,09 Kč /viz historie úvěru na č. l. 44-45 spisu/. Žalobkyně vyzvala žalovanou dne , datum, k úhradě částky 4 051,94 Kč /viz výzva na č. l. 59 spisu, podací lístek na č. l. 60 spisu/. Naposledy vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě částky 77 379,02 Kč předžalobní výzvou ze dne , datum, , která byla žalované odeslána následujícího dne /viz předžalobní výzva na č. l. 61 spisu, podací lístek na č. l. 62 spisu/. Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění nad rámec výše uvedených částek uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.

4. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela žalobkyně především z informací sdělených žalovanou, které do jisté míry ověřila, zejména na příjmové stránce, avšak nikoliv na stránce výdajové a pokud měla po ruce výpisy z účtu žalované, nelze ponechat stranou, že tyto mapovaly období , Anonymizováno, , tedy období devět měsíců předcházející poskytnutí úvěru. Žalovaná sama své měsíční výdaje nevyčíslila. Žalobkyně tak následně učinila na základě interního ekonomického modelu a výdaje arbitrárně stanovila na 5 280 Kč měsíčně, jak sama uvedla, a to přesto, že měla k dispozici výpisy z účtu žalované.

5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do , datum, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud se předně zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně coby poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalované.

11. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru činí poskytovatel předmětné posouzení zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů.

12. V tomto směru pak nelze než konstatovat, že žalobkyně své povinnosti ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nedostála. Nezkoumala totiž dostatečně zejména výdaje, žalované, které stanovila čistě arbitrárně na základě interního statistického modelu, a to přesto, že měla k dispozici výpisy z účtu žalované. Z těchto přitom jasně vyplývalo, že výdaje žalované pravidelně převyšují její příjmy, přičemž tuto situace řeší žalovaná např. prostřednictvím úvěrů. V , Anonymizováno, činily výdaje žalované 55 370,15 Kč, v , Anonymizováno, činily výdaje žalované 99 834,78 Kč a v , Anonymizováno, pak 79 997,98 Kč. Této skutečnosti sim musela být žalobkyně, které uvedenými výpisy z účtu disponovala, vědoma. Zároveň vycházela z informace, že průměrný příjem žalobkyně činí necelých 24 000 Kč. Za této situace bylo na žalobkyni, aby se důsledně zaměřila na posouzení výdajů žalované. V situaci, kdy výdaje značně převyšovaly prokázané příjmy, bylo na žalobkyni, aby se zajímala o skutečný a aktuální stav výdajů a potažmo také příjmů žalované. To však žalobkyně neučinila a zabývala se pouze tím, zda uvedené údaje odpovídají statistickému modelu. neměl přitom po ruce žádný doklad, který by jakkoliv podporoval výši výdajů stanovenou na základě statistického modelu. Naopak podklady, které žalobkyně k dispozici měla, prokazatelně činily takto stanovené výdaje zcela nevěrohodnými a tedy také irelevantními pro posouzení úvěruschopnosti žalované. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru má poskytovatel předmětné posouzení činit zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem ke zcela chybnému stanovení výdajů žalované v daném případě nedošlo.

13. V poměrech projednávané věci soud uzavírá, že žalobkyně nesplnila svou povinnost dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Neplatnost stanovenou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je přitom nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní. Dané porušení povinnosti totiž odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129), v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 uvedeného zákona stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

14. Důsledkem výše popsané absolutní neplatnosti smlouvy je v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru redukce nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na jistině úvěru přitom žalované zbývá žalobkyni uhradit 49 936,91 Kč (jistina poskytnutého úvěru ve výši 79 200 Kč – celková částka uhrazená žalovanou ve výši 29 263,09 Kč). Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě celé dlužné částky předžalobní výzvou dne , datum, , přičemž stanovila lhůtu 10 dnů ode dne doručení této výzvy. S ohledem na tuto lhůtu a skutečnost, že žalovaná nijak nesporovala, že by tato lhůta byla nepřiměřená (srov přiměřeně kupř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2024 sp. zn. č. j. 27 Co 119/2024), byla žalovaná povinna uhradit dlužnou částku do , datum, . To ovšem neučinila a následujícího dne se ocitla v prodlení. Soud proto žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení ode dne , datum, ve výši 14,75 % ročně stanovené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. tohoto rozsudku).

15. Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo prokázáno uzavření předmětné smlouvy o úvěru, nemohl soud návrhu žalobkyně ve zbývajícím rozsahu vyhovět, neboť byl tvořen částkami vyplývajícími právě z absolutně neplatné smlouvy o úvěru (smluvní úrok běžící i kapitalizovaný, smluvní poplatky, kapitalizovaný úrok z prodlení za období předcházející prodlení), a proto ji v dané části zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

16. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”)

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 014,62 Kč, přičemž tato částka představuje 24 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 62 % a úspěchu žalované v rozsahu 38 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 498 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 62 443 Kč sestávající z částky 3 620 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů 300 Kč § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 11 760 Kč ve výši 2 469,60 Kč. Jejich zaplacení soud žalované uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř.