19 C 170/2021

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Pirklovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 21 259 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se zcela žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit - částku 17 988 Kč, - zákonný úrok z prodlení z částky 17 988 Kč ve výši 8,25 % ročně od 24. 11. 2020 do zaplacení, - částku 3 271,24 Kč, - smluvní úrok ve výši 100,52 % ročně z částky 13 381,20 Kč od 24. 11. 2020 do 16. 12. 2020 ve výši 815,12 Kč, - smluvní úrok ve výši 8,25 % ročně z částky 13 381,20 Kč od 17. 12. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 24. 11. 2020 dosáhne částky 57 456 Kč.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se obrátila dne 8. 6. 2021 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení: částky 16 689,96 Kč, smluvní pokuty ve výši 499 Kč, náhrady nákladů spojených s prodlením ve výši 800 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 16 689,96 Kč od 24. 11. 2020 do 7. 6. 2021 vyčíslenou na částku 3 271,24 Kč, smluvního úroku v nominální výši 100,52 % ročně z částky 13 381,20 Kč od 24. 11. 2020 do 16. 12. 2020, smluvního úrok ve výši 8,25 % ročně z částky 13 381,20 Kč od 17. 12. 2020 do zaplacení.

2. Svůj nárok odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalované částku 15 000 Kč, kterou se zavázala vrátit společně s efektivní úrokovou sazbou ve výši 162,57 % ročně v 36 měsíčních splátkách po 1 330 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce. Žalovaná splatila za období od srpna 2019 do srpna 2020 celkem 17 290 Kč (13 splátek x 1 330 Kč). Jelikož žalovaná ode dne 12. 8. 2020 nezaplatila na úhradu svého dluhu ničeho, došlo podle č.l. 6 smlouvy k zesplatnění celého dluhu ke dni 22. 11. 2020 (tj. 65. den prodlení). K tomuto datu činila nová jistina dluhu 16 689,96 Kč, jelikož dle článku 6.4. smlouvy k původní dlužné jistině ve výši 13 381,20 Kč přirostly nezaplacené smluvní úroky za poskytnutí úvěru ve výši 3 308,76 Kč. Tuto částku měla žalovaná povinnost uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru bez dalšího.

3. Protože byla žalovaná se splátkou [číslo] v prodlení déle než 30 dnů, vzniklo žalobkyni právo podle bodu 6.1. smlouvy požadovat po žalované i zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč.

4. Žalobkyně dále požadovala zaplatit náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitla v prodlení delším než 15 dnů dle bodu 6.2. smlouvy. V daném případě se jedná o splátku [číslo] proto žalobkyně požaduje uhradit celkem 800 Kč (4 x 200 Kč).

5. Žalobkyně taktéž tvrdí, že jí podle článku 6.5. smlouvy vzniklo i právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Žalobkyně proto požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 16 689,96 Kč za období od 24. 11. 2020 do 7. 6. 2021 vyčíslenou na částku 3 271,24 Kč (s ohledem na § 9 zákona č. 177/2020 Sb., kdy žalobkyni nevzniklo od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020 právo na zaplacení smluvní pokuty).

6. Dále uvedla, že v bodě 2.2. smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží až do zaplacení dluhu s tím, že tento úrok i nadále přirůstá k dlužné jistině. Žalobkyně proto požaduje uložit žalované povinnost zaplatit nominální úrokovou sazbu ve výši 100,52 % ročně (nikoliv efektivní, která je uvedena ve smlouvě) z původní dlužné jistiny ve výši 13 381,20 Kč od 24. 11. 2020 do zaplacení, avšak s ohledem na § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., požaduje zaplatit sjednaný úrok do 16. 12. 2020 a dále poté v zákonné výši 8,25 % ročně.

7. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.

8. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:

9. Žalobkyně uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalované částku 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit společně s ročním (efektivním) úrokem odpovídající i RPSN ve výši 162,57 % v 36 měsíčních splátkách po 1 330 Kč splatných vždy k 17. dni příslušného kalendářního měsíce. Celkem se žalovaná zavázala platit žalobkyni 47 880 Kč. Podle bodu 2.2 smlouvy běží sjednané úroky až do skutečného vrácení jistiny úvěru, přičemž po zesplatnění úvěru přirůstají tyto úroky k původní nesplacené jistině. Na těchto úrocích může žalobkyně požadovat částku v maximální souhrnné výši 57 456 Kč. Podle bodu 6.1. smlouvy činí smluvní pokuta za prodlení s kteroukoliv splátkou o délce 30 dnů částku 499 Kč, maximálně však 2 999 Kč za kalendářní rok. Podle bodu 6.2. smlouvy činí paušální náhrada účelně vynaložených nákladů za každou splátku, se kterou byla žalovaná v prodlení o délce 15 dnů částku 200 Kč. Podle bodu 6.3. smlouvy dochází k automatickému zesplatnění jistiny úvěru, úroků, smluvní pokuty a náhrada nákladů, v případě prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů. Podle bodu 6.4. smlouvy ke dni zesplatnění se stává součástí nové jistiny dosud nezaplacená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky. Tuto novou jistinu byla žalovaná povinna zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru (tj. 65. den prodlení). Podle bodu 6.5. smlouvy vzniklá žalobkyni právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z nové jistiny v případě, že žalovaná nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění (zjištěno ze smlouvy o úvěru na č.l. 12-15, oznámení o schválení úvěru na č.l. 16, informací pro klienty na č.l. 10). Žalované byla částka 15 000 Kč poskytnuta na její účet č. [bankovní účet] dne [datum] (zjištěno ze zprávy [právnická osoba] na č.l. 57 a dokladu o vyplacení úvěru na č.l. 26). Žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 17 290 Kč (viz karta klienta na č.l. 36). V rámci posuzování úvěruschopnosti žalované žalobkyně zjistila, že žalovaná je svobodná, je zaměstnána na dobu neurčitou, přičemž její pravidelný měsíční příjem činí 18 000 Kč čistého. V rámci zjišťování výdajů žalobkyně zjistila, že žalovaná má výdaje na bydlení ve výši 1 300 Kč měsíčně, přičemž u formy bydlení byla zaškrtnuta kolonka„ jiné“. Ve formuláři je rovněž uvedeno, že žalovaná nemá žádné výdaje na dopravu, kurzy, záliby apod. Ostatní výdaje žalované nebyly nijak specifikovány a byla uvedena pouze částka životního minima 3 410 Kč. Žalovaná v době poskytnutí úvěru splácela jiné zápůjčky u žalobkyně v celkové výši 7 069 Kč měsíčně (viz hodnocení klienta na č.l. 58, pracovní smlouva na č.l. 17, dodatek k pracovní smlouvě na č.l. 25, výplatní pásky na č.l. 19 a 20, pohyby na účtu na č.l. 21 a 24, výpis ze systému [příjmení] na č.l. 41). Žalovaná nesplácela úvěr řádně a včas dle sjednaných podmínek, proto byl úvěr dopisem ze dne 22. 11. 2020 zesplatněn (viz výzva k zaplacení ze dne 19. 10. 2020 na č.l. 28 a ze dne 18. 11. 2020 na č.l. 29, oznámení o zesplatnění na č.l. 27). Předžalobní upomínka byla žalované zaslána dne 19. 5. 2021 (viz upomínka na č.l. 39 a podací arch na č.l. 40).

10. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti, zejména podle následujících ustanovení:

11. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Dle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Soud dospěl k závěru, že žaloba není ani z části důvodná, neboť žalobkyně v řízení neprokázala, že ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytla žalované úvěr po posouzení její schopnosti úvěr splácet s odbornou péčí. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalované o jejích osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobkyně se ani podrobněji nezajímala o výdaje žalované na bydlení, jako základní a podstatnou položku výdajů, kterou je vždy třeba pečlivě zjišťovat. Žalobkyně si vystačila s tvrzením žalované, že u formy bydlení žalovaná zaškrtla políčko„ jiné“ a její náklady na bydlení činí 1 300 Kč. Žalobkyně evidentně nepovažovala za nutné tuto skutečnost jakkoli dále ověřovat. S ohledem na běžný chod věcí je představa o nákladech na bydlení ve výši 1 300 Kč jen těžko představitelná. Soud proto uzavřel, že bez dalšího zkoumání a ověřování, nelze zásadně akceptovat takto nízkou částku jako celkové náklady na bydlení. Žalobkyně však v daném případě nerezignovala jen na ověření tvrzených výdajů žalované na bydlení, ale též na zjišťování a ověřováních dalších jeho výdajů, které tato jistě musela mít. Žalobkyně se totiž spokojila pouze s tvrzením žalované, že její výdaje činí jen 3 410 Kč měsíčně, tedy částku životního minima. Pokud vezmeme v úvahu průměrnou cenu nájmů, růst cen nemovitostí, růst cen energií, jaké jsou běžné výdaje za stravu, služby, ošacení, na dopravu, zájmové aktivity apod., je evidentní, že žalovaná nemohla mít celkové měsíční výdaje pouze v částce 3 410 Kč. Žalobkyně navíc žalované poskytla další úvěr za situace, kdy již žalobkyni splácela na jiných úvěrech částku 7 069 Kč měsíčně, tj. zhruba 40 % z jejich příjmů.

19. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz [příjmení], L.; [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

20. V daném případě je zcela zřejmé, že žalobkyně spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru a smlouva je tak absolutně neplatná. V podrobnostech srov. kupř. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 132/2019 nebo sp. zn. 23 Co 128/2019, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti). Pro úplnost soudu odkazuje i na rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C [číslo], k předběžné otázce týkající se úvěruschopnosti, které si vykládá shodně, jak uvedl výše, tj. otázku splnění povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost dlužníka, je třeba zkoumat z úřední povinnosti.

21. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky uzavřena platně, došlo na straně žalované na úkor žalobkyně k bezdůvodnému obohacení ve výši 15 000 Kč, když žalobkyně prokázala, že žalované tuto částku dne 29. 7. 2019 vyplatila na její bankovní účet. Žalovaná však žalobkyni uhradila celkem 17 290 Kč, a tudíž jí uhradila vše, oč se na její úkor obohatila. Soud proto dospěl k závěru, že žaloba není ani z části důvodná, a proto byla žaloba jako celek zamítnuta.

22. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalované se náhrada nákladů nepřiznává, jelikož jí podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.