19 C 219/2021

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pirklovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 24 722 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 922 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení z částky 9 922 Kč ve výši 8,05 % ročně od 23. 4. 2016 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které žalobkyně požadovala uložit žalovanému povinnost zaplatit: -) částku ve výši 14 800 Kč, -) smluvní úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 18 757,40 Kč od 16. 4. 2016 do 6. 12. 2019 vyčíslený na částku 16 437,53 Kč, -) smluvní úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 18 757,40 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, -) zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 835,40 Kč od 23. 4. 2016 do 6. 12. 2019, -) zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 835,40 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 24 722 Kč společně se: -) smluvním úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 18 757,40 Kč od 16. 4. 2016 do 6. 12. 2019 vyčíslený na částku 16 437,53 Kč, -) smluvním úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 18 757,40 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, -) zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18 757,40 Kč od 23. 4. 2016 do 6. 12. 2019 vyčíslený na částku 5 549,14 Kč -) zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18 757,40 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřel dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit společně s úrokem ve výši 2 800 Kč, odměnou za administrativní činnosti ve výši 4 000 Kč, poplatkem za hotovostní týdenní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč a poplatkem za životní pojištění [anonymizována dvě slova] [částka], tj. celkem se zavázal vrátit částku 35 322 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 609 Kč, přičemž splatnost poslední splátky nastala dnem 15. 4. 2016. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 10 600 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a nešlo o věc vyjmenovanou v ustanovení § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), vyzval soud žalovaného podle § 115a o.s.ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoli mu předmětné usnesení bylo doručeno na adresu trvalého bydliště, žalobkyně s uvedeným postupem souhlasila již ve svém žalobním návrhu. Soud proto ve věci nenařídil jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:

5. Žalovaný uzavřel dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (též známá jako„ [anonymizováno]“) smlouvu [číslo] na jejímž základě vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 20 000 Kč. Žalovaný se uvedenou částku zavázal vrátit společně s úrokem za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 800 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, poplatkem za administrativní činnost 4 000 Kč, hotovostním inkasem ve výši 8 000 Kč a poplatkem za doplňkovou službu životního pojištění [anonymizována dvě slova] ve výši 522 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 609 Kč Celkem se tedy žalovaný zavázal uhradit 35 322 Kč, přičemž RPSN dle smlouvy činilo 75,72 % /viz smlouva na č. l. 19-20 Žalovaný v žádosti o úvěr v rámci zkoumání úvěruschopnosti uvedl, že žije s rodiči, splácí půjčky u jiných společností, vlastní automobil, je otcem nezaopatřeného dítěte narozeného v roce 2012, je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] jako [anonymizováno]. Příjem žalovaného je činěn mzdou ve výši 38 000 Kč měsíčně, pravidelné výdaje představují celkem částku 18 700 Kč, která sestává z nákladů na bydlení ve výši 4 000 Kč, výdajů domácnosti 6 000 Kč, splátek půjček ve výši 8 000 Kč, výdajů na telefon ve výši 700 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tak vyšla z použitelného příjmu ve výši 19 300 Kč /viz karta zákazníka na č. l. 21 Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvu ze dne 6. 12. 2019 /viz smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 22-23 a seznam postoupených pohledávek na č. l. 24 O postoupení pohledávky byl žalovaný informován dopisem od právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 6. 12. 2019 /viz dopis na č. l. 27, který byl odeslán žalovanému dne 7. 1. 2020 /viz podací lístek na č.l. 28 Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu dopisem ze dne 3. 9. 2020 /viz předžalobní upomínka na č.l. 25, který byl odeslán následujícího dne /viz podací lístek na č.l. 29 Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 10 600 Kč /viz nesporované tvrzení žalobkyně/.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“ či„ ZoSÚ“), zejména podle následujících ustanovení:

7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Podle § 1 zákona o spotřebitelském úvěru se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

9. Dle § 9 odst. 1 poslední věty zákona o spotřebitelském úvěru věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

10. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

12. Dle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle ust. § 1812 odst. 1 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

13. Dle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

15. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Soud uzavřel, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala a vyhodnotila řádně, když soud nepovažuje za nijak nevěrohodné prohlášení žalovaného o svých příjmech, když žalovaný toho času pracoval jako řidič. Stejně tak soud za věrohodné považuje zjištěné výdaje žalovaného, které měsíčně činily 18 700 Kč. Soud zároveň ani z úřední činnosti nezjistil, že by žalovaný měl v době poskytnutí spotřebitelského úvěru jiné dluhy po splatnosti, které by vzbuzovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, a které by mohla právní předchůdkyně žalobkyně zjistit nahlédnutím do dostupných registrů. Soud tedy vyhodnotil smlouvu o úvěru jakožto celek za platnou.

16. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč vrátit v 58 týdenních splátkách společně s celkovými náklady včetně pojištění ve výši 15 322 Kč. Byť právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že se uvedená celková částka skládá z úroku ve výši 2 800 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso ve výši 8 000 Kč, je zřejmé, že svou povahou jsou veškeré uvedené částky skryté úroky. Úrok je úplata za poskytnutí úvěru, která má v sobě z povahy věci zahrnovat i veškeré ostatní náklady, stejně jako cena za zboží v obchodě obsahuje všechny náklady na výrobu, distribuci, prodej i zisk. Současná praxe úvěrových institucí, které rozdělují částky, jež má spotřebitel celkem zaplatit do různých kategorií, je pouhá snaha skrýt skutečnou výši ceny za poskytnutí úvěru (tj. úroku). Soud proto částku ve výši 15 322 Kč posoudil jako celkový úrok. Takto sjednané celkové úroky představují 76 % z dlužné jistiny, RPSN činí cca 204 %, což soud považuje za zcela nemravné. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, při sjednávání úroku při úvěru jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu dle měnových statistik [obec] národní banky, veřejně dostupných na webových stránkách [obec] národní banky (www.cnb.cz), se pohybovaly v březnu 2015 okolo 13,10 % ročně. Za této situace nelze než uzavřít, že sjednaný úrok ve výši cca 204 % ročně byl nepřiměřený a svou výší zjevně odporoval dobrým mravům, neboť nelze akceptovat úrokovou míru ve výši přesahující patnáctinásobek míry obvyklé v bankovním sektoru. Ujednání o úrocích soud shledal absolutně neplatným pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 588 o. z.

17. Ohledně zjištěné nemravnosti sjednaných smluvních úroků soud uvádí, že předmětem podnikání žalobkyně je poskytování spotřebitelských úvěrů jako tzv. nebankovní instituce poskytující spotřebitelské úvěry, které poskytují spotřebitelské úvěry obvykle s vyšším úrokem oproti bankovním institucím, zpravidla s odkazem na vyšší rizikovost. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty. Nejvyšší soud uvedl např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 33 Odo 236/2005, že„ Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“, tedy že ani sjednaný smluvní úrok ve výši 2-3 násobku výše úroků poskytovaných bankovními institucemi nemusí být nemravný. Právě v tomto rozpětí lze dle názoru soudu sjednávat výši úrokových sazeb při poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů, aniž by takto sjednaná sazba odporovala dobrým mravům (při absenci jiných zjištěných skutečností) v takové míře, že by musela být posouzena jako absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. V daném rozpětí by sjednaná výše úroků mohla být nemravná (ať již ve smyslu ust. § 580 či § 588 o. z.), avšak nemravnost by musela být zjištěna ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu. Zatímco v případě vyššího násobku ve vztahu mezi fyzickými osobami (a tím spíše ve vztahu podnikatele vůči spotřebiteli jakožto slabší straně) již sjednaná výše bude až na výjimky zjevně odporovat dobrým mravům, a tudíž bude absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

18. Soud nepřiznal žalobkyni právo na sjednané úroky ani ve výši obvyklé podle § 1802 o. z. (podle kterého mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem, a nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy), neboť v daném případě úroková sazba sjednána byla, avšak v takové výši, že byla sjednána absolutně neplatně. Věřitel je tak sankcionován za to, že se pokusil sjednat se spotřebitelem celkovou úplatu (úrok), která je zjevně nemravná (lichvářská). V takovém případě je zcela vyvážené, že kromě nároku na vrácení jistiny úvěru a případných nároků z prodlení s jejím splácením (včetně případných smluvních pokut) mu žádný nárok na úplatu nevzniká. U spotřebitelské smlouvy není důvod nahrazovat lichvářské nároky obvyklou výší, jinak by totiž žalobkyně nebyla nijak motivována od uvedené predátorské praktiky upustit (a poskytovat úvěry s úplatou, která popsané limity nepřekračuje) a došlo by naopak k eliminaci odrazujícího účinku akcentovaného judikaturou Soudního dvora EU ve spotřebitelských sporech. Nejde přitom o nepřiměřenou jednostrannou ochranu dlužníka. Je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, nemá před uzavřením smlouvy na rozdíl od poskytovatele úvěru znalost oboru, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu apod. Právě proto má soud tuto nerovnováhu účinně vyvážit. Také Ústavní soud považuje za„ neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a zejména III. ÚS 4084/12, kde RPSN činila 115,32 %).

19. S ohledem na shora uvedené tak soud shledal žalobu důvodnou co do částky 9 922 Kč, která představuje zbývající neuhrazenou část jistiny zápůjčky (tj. jistina úvěru 20 000 Kč a poplatek za pojištění ve výši 522 Kč, po odečtení uhrazených 10 600 Kč). Soud pak zamítl nárok žalobkyně na zaplacení částky 14 800 Kč fakticky představující kapitalizovaný úrok za půjčení peněz, neboť ujednání o těchto nárocích (smluvní úrok, poplatek za administrativní činnost a hotovostní inkaso) soud shledal absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy. Stejně tak byl zamítnut smluvní úrok ve výši 23,72 % ročně dále běžící až do zaplacení, který žalobkyně požadovala dílem v kapitalizované podobě.

20. Nezaplacením dluhu do dne splatnosti se žalovaný dostal do prodlení, a vznikla mu tak povinnost dle § 1970 o. z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud tak žalobkyni přiznal i zákonný úrok z prodlení, avšak pouze z přiznané jistiny zápůjčky ve výši 9 922 Kč, a to od 23. 4. 2016, jak žalobkyně požadovala. Ve zbytku byl nárok na zaplacení úroku z prodlení jako nedůvodný zamítnut.

21. Pro úplnost je třeba uvést, že rozhodnutí je zcela v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že v řízení vedeném dle ustanovení § 115a o.s.ř. nelze zamítnout návrh tehdy, jestliže na základě listin tvořících obsah spisu nelze učinit závěr, že žalobce svůj nárok prokazuje. V daném případě byl skutkový stav postaven najisto. Žalobní návrh není částečně zamítán z toho důvodu, že by skutkový stav nebyl žalobkyní prokázán, nýbrž výhradně proto, že uplatňovaný nárok na základě žalobkyní prokázaného skutkového stavu je právně hodnocen jako nedůvodný.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly. Soud připomíná, že při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. srpna 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08).