19 C 232/2021

Plný text

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pirklovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 41 028 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 528 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 22 528 Kč od 14. 10. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které žalobkyně požadovala uložit žalovanému povinnost zaplatit: -) částku ve výši 18 500 Kč, -) smluvní úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 25 000 Kč od 7. 10. 2017 do 6. 12. 2019 vyčíslený na částku 13 029,53 Kč, -) smluvní úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 25 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, -) zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 472 Kč od 14. 10. 2017 do 6. 12. 2019, -) zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 472 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 41 028 Kč společně s : -) smluvním úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 25 000 Kč od 7. 10. 2017 do 6. 12. 2019 vyčíslený na částku 13 029,53 Kč, -) smluvním úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 25 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, -) zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 25 000 Kč od 14. 10. 2017 do 6. 12. 2019 vyčíslený na částku 4 382,78 Kč -) zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 25 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřel dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit společně s úrokem ve výši 3 500 Kč s úrokovou sazbou 23,72 %, odměnou za administrativní činnosti ve výši 5 000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč a poplatkem za životní pojištění [anonymizována dvě slova] 638 Kč, tj. celkem se zavázal vrátit částku 44 138 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 761 Kč, přičemž splatnost poslední splátky nastala dnem 6. 10. 2017. Žalovaný na svůj dluh uhradil za dobu trvání smlouvy celkem 3 110 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Ve věci bylo nařízeno jednání. Žalobkyně výslovně žádala, aby soud věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Žalovaný, ač řádně a včas předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků řízení.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaný uzavřel dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (též známá jako„ Fajnpůjčka“) smlouvu [číslo] na jejímž základě vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 25 000 Kč. Žalovaný se uvedenou částku zavázal vrátit společně s úrokem za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 500 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, poplatkem za administrativní činnost 5 000 Kč, hotovostním inkasem ve výši 10 000 Kč a poplatkem za doplňkovou službu životního pojištění [anonymizována dvě slova] ve výši 638 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 761 Kč Celkem se tedy žalovaný zavázal uhradit 44 138 Kč, přičemž RPSN dle smlouvy činilo 75,72 % /viz smlouva na č. l. 20-21 Žalovaný v žádosti o úvěr v rámci zkoumání úvěruschopnosti uvedl, že žije ve vlastní nemovitosti, sdílí domácnost s jiným rodinným příslušníkem, je zaměstnán od prosince 2015 na dobu určitou do 31. 12. 2016 u společnosti [právnická osoba], [IČO], a to na pracovní pozici montér vodovodů, přičemž ve formuláři bylo zaškrtnuto, že právní předchůdkyně žalobkyně toto zaměstnání telefonicky ověřila. Příjem žalovaného je činěn mzdou ve výši 15 000 Kč měsíčně, pravidelné výdaje představují celkem částku 8 000 Kč, která sestává z nákladů na bydlení ve výši 4 500 Kč a výdajů domácnosti ve výši 3 500 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tak vyšla z použitelného příjmu ve výši 7 000 Kč /viz karta zákazníka na č. l. 22-23 Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvu ze dne 6. 12. 2019 /viz smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 24-25 a seznam postoupených pohledávek na č. l. 26 O postoupení pohledávky byl žalovaný informován dopisem od právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 6. 12. 2019 /viz dopis na č. l. 29, který byl odeslán žalovanému dne 7. 1. 2020 /viz podací lístek na č. l. 30 Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu dopisem ze dne 7. 5. 2020, který byl odeslán dne 10. 5. 2020 /viz předžalobní upomínka na č. l. 27-28, podací lístek na č. l. 31 Na svůj dluh žalovaný uhradil celkem 3 110 Kč /viz nesporované tvrzení žalobkyně/.

5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“ či„ ZoSÚ“), zejména podle následujících ustanovení.

6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

7. Podle § 1 zákona o spotřebitelském úvěru se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

8. Dle § 9 odst. 1 poslední věty zákona o spotřebitelském úvěru věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

9. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

11. Dle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle ust. § 1812 odst. 1 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

12. Dle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

13. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

14. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Soud uzavřel, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala a vyhodnotila řádně, když soud nepovažuje za nijak nevěrohodné prohlášení žalovaného o svých příjmech, když žalovaný toho času pracoval jako montér vodovodů. Stejně tak soud za věrohodné považuje zjištěné výdaje žalovaného, které měsíčně činily 8 000 Kč, a to i s ohledem na skutečnost, že žalovanému bylo v době uzavření smlouvy 20 let. Soud zároveň ani z úřední činnosti nezjistil, že by žalovaný měl v době poskytnutí spotřebitelského úvěru jiné dluhy po splatnosti, které by vzbuzovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, a které by mohla právní předchůdkyně žalobkyně zjistit nahlédnutím do dostupných registrů. Soud tedy vyhodnotil smlouvu o úvěru jakožto celek za platnou.

15. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč vrátit v 58 týdenních splátkách společně s celkovými náklady včetně pojištění ve výši 19 138 Kč. Byť právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že se uvedená celková částka skládá z úroku ve výši 3 500 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso ve výši 10 000 Kč, je zřejmé, že svou povahou jsou veškeré uvedené částky skryté úroky. Úrok je úplata za poskytnutí úvěru, která má v sobě z povahy věci zahrnovat i veškeré ostatní náklady, stejně jako cena za zboží v obchodě obsahuje všechny náklady na výrobu, distribuci, prodej i zisk. Současná praxe úvěrových institucí, které rozdělují částky, jež má spotřebitel celkem zaplatit do různých kategorií, je pouhá snaha skrýt skutečnou výši ceny za poskytnutí úvěru (tj. úroku). Soud proto částku ve výši 18 500 Kč posoudil jako celkový úrok. Takto sjednané celkové úroky představují 74 % z dlužné jistiny, RPSN činí cca 204,63 %, což soud považuje za zcela nemravné. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, při sjednávání úroku při úvěru jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu dle měnových statistik [obec] národní banky, veřejně dostupných na webových stránkách [obec] národní banky (www.cnb.cz), se pohybovaly v srpnu 2016 okolo 10,62 % ročně. Za této situace nelze než uzavřít, že sjednaný úrok ve výši cca 204 % ročně byl nepřiměřený a svou výší zjevně odporoval dobrým mravům, neboť nelze akceptovat úrokovou míru ve výši přesahující devatenáctinásobek míry obvyklé v bankovním sektoru. Ujednání o úrocích soud shledal absolutně neplatným pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 588 o. z.

16. Ohledně zjištěné nemravnosti sjednaných smluvních úroků soud uvádí, že předmětem podnikání žalobkyně je poskytování spotřebitelských úvěrů jako tzv. nebankovní instituce poskytující spotřebitelské úvěry, které poskytují spotřebitelské úvěry obvykle s vyšším úrokem oproti bankovním institucím, zpravidla s odkazem na vyšší rizikovost. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016 Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty. Nejvyšší soud uvedl např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 33 Odo 236/2005, že„ Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“, tedy že ani sjednaný smluvní úrok ve výši 2-3 násobku výše úroků poskytovaných bankovními institucemi nemusí být nemravný. Právě v tomto rozpětí lze dle názoru soudu sjednávat výši úrokových sazeb při poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů, aniž by takto sjednaná sazba odporovala dobrým mravům (při absenci jiných zjištěných skutečností) v takové míře, že by musela být posouzena jako absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. V daném rozpětí by sjednaná výše úroků mohla být nemravná (ať již ve smyslu ust. § 580 či § 588 o. z.), avšak nemravnost by musela být zjištěna ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu. Zatímco v případě vyššího násobku ve vztahu mezi fyzickými osobami (a tím spíše ve vztahu podnikatele vůči spotřebiteli jakožto slabší straně) již sjednaná výše bude až na výjimky zjevně odporovat dobrým mravům, a tudíž bude absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

17. Soud nepřiznal žalobkyni právo na sjednané úroky ani ve výši obvyklé podle § 1802 o. z. (podle kterého mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem, a nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy), neboť v daném případě úroková sazba sjednána byla, avšak v takové výši, že byla sjednána absolutně neplatně. Věřitel je tak sankcionován za to, že se pokusil sjednat se spotřebitelem celkovou úplatu (úrok), která je zjevně nemravná (lichvářská). V takovém případě je zcela vyvážené, že kromě nároku na vrácení jistiny úvěru a případných nároků z prodlení s jejím splácením (včetně případných smluvních pokut) mu žádný nárok na úplatu nevzniká. U spotřebitelské smlouvy není důvod nahrazovat lichvářské nároky obvyklou výší, jinak by totiž žalobkyně nebyla nijak motivována od uvedené predátorské praktiky upustit (a poskytovat úvěry s úplatou, která popsané limity nepřekračuje) a došlo by naopak k eliminaci odrazujícího účinku akcentovaného judikaturou Soudního dvora EU ve spotřebitelských sporech. Nejde přitom o nepřiměřenou jednostrannou ochranu dlužníka. Je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, nemá před uzavřením smlouvy na rozdíl od poskytovatele úvěru znalost oboru, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu apod. Právě proto má soud tuto nerovnováhu účinně vyvážit. Také Ústavní soud považuje za„ neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a zejména III. ÚS 4084/12, kde RPSN činila 115,32 %).

18. S ohledem na shora uvedené tak soud shledal žalobu důvodnou co do částky 22 528 Kč, která představuje zbývající neuhrazenou část jistiny úvěru (tj. jistina úvěru 25 000 Kč a poplatek za pojištění ve výši 638 Kč, po odečtení uhrazených 3 110 Kč). Soud pak zamítl nárok žalobkyně na zaplacení částky 18 500 Kč fakticky představující kapitalizovaný úrok za půjčení peněz, neboť ujednání o těchto nárocích (smluvní úrok, poplatek za administrativní činnost a hotovostní inkaso) soud shledal absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy. Stejně tak byl zamítnut smluvní úrok ve výši 23,72 % ročně dále běžící až do zaplacení, který žalobkyně požadovala dílem v kapitalizované podobě.

19. Nezaplacením dluhu do dne splatnosti se žalovaný dostal do prodlení, a vznikla mu tak povinnost dle § 1970 o. z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud tak žalobkyni přiznal i zákonný úrok z prodlení, avšak pouze z přiznané jistiny úvěru ve výši 22 528 Kč, a to od 14. 10. 2017, jak žalobkyně požadovala. Ve zbytku byl nárok na zaplacení úroku z prodlení jako nedůvodný zamítnut.

20. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”)

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly. Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení.